Alespoň trochu pochopit dnešní Afghánistán znamená podívat se nejdříve na jeho historii a etnické složení.

Na území dnešního Afghánistánu vznikaly a zanikaly staré civilizace. Území bylo obydleno už ve starší době kamenné. Nejstarší vyspělou říší byla Baktrie, která již v 7. století před Kristem překvapovala svým pokrokem a stavbami. V 1. století před Kristem ovládli území Peršané. Ty porazil Alexandr Makedonský více než 300 let před naším letopočtem a započala řecká nadvláda a vliv. Ještě předtím se začal z východu šířit buddhismus, který se zde držel až do příchodu islámu v 7.  století po Kristu. Z této doby se dochovaly řecko – buddhistické památky a kultura. Zemi střídavě ovládali Parthové z Iránu, Kušánové z území Číny, Heftalité, členové kmenového svazu obývajícího stepi jižně od pohoří Altaje a nakonec Arabové šířící mečem islám.  Mezi samostatnými vladaři v té době vynikali perští Sámánovci, kteří vytvořili politicky i kulturně nejvyspělejší Samánský stát. Následoval turecký vliv, vláda a vznik mocné říše se sídlem v Ghazně. Zde působili významné osobnosti, jako proslulý lékař Avicenna, slavný geograf, matematik, a fyzik Abú Rajhán al-Bírúní, perští básníci včetně Abolkáse Ferdousího z Túsu, který sepsal slavnou epickou Knihu králů (Šáhnáme). Ve 13. století pustošili Afghánistán stejně jako jiná území Mongolové pod vedením Čingischána a stal se součástí jeho říše. Ve 14. století sem vtrhl další turkomongol Timur se svojí krutou partou. Vláda Timurovců ale znamenala velký kulturní rozvoj. Později východní Afghánistán patřil k indické říši Velkých Mughalů. Západní území byla pod vládou perské šíitské dynastie Safíjovců. V 18. století se podařilo paštunským kmenům vytvořit první afghánskou říši. K rozpadu přispěla v 19. století Velká Británie, která chtěla po Indii ovládnout i Afghánistán. Uplatňování britského vlivu vyústilo ve tři britsko-afghánské války. Britům se tu ovšem zvítězit nikdy nepodařilo. Války ale způsobovaly velmi turbulentní události, přiklon k Rusku, budování centralizovaného absolutistického státu, vznik levicových hnutí, sbližování se sovětským Ruskem, etapy reforem a vyvolávání odporu konzervativních náboženských vrstev společnosti až k převzetí moci nevzdělaným důstojníkem Habíbulláhem v roce 1929, vyhlášení boje za víru (džihád) a upevnění islámské ideologie. Oživení nastalo za vlády Nádira šáha (krále) počátkem 30. let 19. století. Ten byl zavražděn a na trůn nastoupil jeho syn Záhir šáh. S pomocí SSSR vybudoval řadu továren. Po II. světové válce se rozvíjela pomoc ze strany USA a budování zavlažovacích systémů, které by umožnily rozvoj zemědělství. Později byly podle sovětského vzoru vyhlášeny pětiletky, vznikly levicové organizace a přibývalo prosovětsky a marxisticky orientovaných vrstev společnosti. V roce 1973 svrhli protimonarchističtí důstojníci krále Záhira šáha, vyhlásili republiku a došlo k příklonu „napravo“. Proti diktátorskému vládnutí se ale vzepřela nejen opozice, což vyústilo ve vítězství levice a nastolení vlády prosovětské marxistické Revoluční rady. „Soudružské třenice“ využil Hafízulláh Amín, který převzal moc, nechal zlikvidovat nebo uvěznit ostatní soudruhy. Rozpoutaný teror pod praporem přechodu od feudalismu k socialismu byl moc i pro soudruhy v Moskvě, kteří po podepsání smlouvu o přátelství, dobrém sousedství a spolupráci v roce 1979 zahájili bratrskou pomoc, obsadili vojensky Afghánistán a dosadili správně orientovaného Babraka Karmala jako generálního tajemníka. Okupace trvala do roku 1989, kdy se SSSR rozpadl. Od toho momentu se datuje ona více známa historie této země. I když jsem se snažil o maximalní zestručnění a zjednodušení historie, je patrné, co všechno se odehrávalo a odehrává na tomto území. A k tomu nelze pominout i etnický faktor…

Pokračování »

Na závěr nám zůstal cestovatelský vrchol putování po Afghánistánu – Bamyan a národní park Band-e-Amir. Bohužel, zážitky z těchto míst přehlušila tragická událost, která nám připomněla, že necestujeme po úplně bezpečných místech. Několik hodin po odjezdu, na místě, kde jsme i my nakupovali, zaútočili ozbrojenci cíleně na skupinu turistů ze Španělska, Norska, Litvy a Austrálie, zastřelila tři z nich a afghánského průvodce, další dva zemřeli později v nemocnici… Celá země z toho je v šoku a rozhněvaná. Po relativním klidu posledních 3 let a pomalém otevírání země turistům to bude stopka na další měsíce nebo i roky. Talibové chytili dva z útočníků a nikdo nepochybuje, že by z nich nedostali potřebné informace. Spekulací je několik – mohla to být skupina nasraných Talibů, protože ne všichni jsou rádi, že se země otevírá. Ta historická nenávist k Britům a později Američanům zůstává a každý bílý je pro ně Angličan nebo Američan. Útok ISIS se jim zdá málo pravděpodobný, protože ten útočí na jiné cíle. Konspirační možností je cílený útok pákistánské tajné služby s cílem zastavit příliv turistů do Afghánistánu, protože do Pákistánu poslední dobou návštěvnost klesá. A vztahy obou zemí nejsou nejlepší, neboť  historicky velká část pákistánského území patřívala Afghánistánu. V každém případě tato tragédie narušila naší pohodu, protože se naši přátelé a hostitelé báli o naší bezpečnost. Poslední den tak ani nechtěli, abychom vycházeli z hotelu, protože na ulicích je prý plno naštvaných lidí, jak říkali. Říkali nám, že doufají v ryhlé vyšetření události a za nejhorší variantu považují vyššími místy posvěcený skrytý útok Talibů na turisty.

Nám jistého klidu na cestách dodávalo to, že nás naši hostitelé považovali za přátele a hosty a doprovázeli nás ozbrojeni kalašnikovy a pistolemi. Jsme si jisti, že v případě útoku by nás bránili i za cenu vlastních životů, jak jsou po staletí zvyklí své hosty chránit…

Pokračování »

Džalálábád je město ve východním Afghánistánu, které je důležitým obchodním centrem. Historicky byl centrem řecko-buddhistické kultury. Svou důležitost získal za vlády mughalského panovníka Bábura (1483–1530). Dnes je město považováno za jedno z hlavních center Paštunů, kteří tvoří v Džalálábádu majoritní většinu.
V 19. století fungovalo město jako součást Afghánského emirátu. V roce 1989 bylo svědkem sovětské invaze do Afghánistánu. Po pádu Talibánu v roce 2001 se Džalálábád stal důležitým obchodním a kulturním centrem. V roce 2021 bylo město obsazeno militantním hnutím Talibán, což vedlo k demonstracím a násilí.
Džalálábád zůstává důležitým městem v regionu, i když je stále postiženo konfliktem a nestabilitou, protože se zde vyskytuje Daesh, tedy bojovníci Islámského státu.

Pokračování »

Mazar-e Sharif je s půl miliónem obyvatel čtvrtým největším městem Afghánistánu. Nachází se v provincii Balkh. Region kolem Mazar-e-Sharif byl historicky součástí Velkého Chorásánu a ovládli ho dynastie Tahiridů, Saffaridů, Samanidů, Ghaznavidů, Ghuridů, Ilchanidů, Timuridů a Chánů z Buchary až do roku 1751, kdy se stal součástí Durranské říše (i když pod autonomními emíry). Mazar-e-Sharif je regionálním centrem severního Afghánistánu, nachází se v těsné blízkosti Uzbekistánu a Tádžikistánu. Je to nejníže položené velké město v zemi, jen pouhých 357 metrů nad mořem. Mazar-e Sharif byl ušetřen zkázy, která postihla ostatní velká města v zemi během sovětsko-afghánské války a občanské války a dlouho byl považován za jedno z nejbezpečnějších míst v zemi. Dne 14. srpna 2021, po stažení amerických vojáků, bylo město Mazar-e-Sharif dobyto bojovníky Talibanu.

Pokračování »

Kábul je hlavním městem Afghánistánu. Jeho název je odvozen od stejnojmenné řeky. Oficiálně zde žije přibližně čtyři a půl milionů obyvatel, ale naši afghánští přátelé tvrdí, že je těch milionů osm. Město leží v údolí řeky Kábul uprostřed pohoří Asmai a Šír-Daváza. Jeho nadmořská výška je kolem 1 790 metrů nad mořem. Průměrná teplota v červenci se pohybuje okolo 25 °C, zatímco v lednu klesá pod bod mrazu. Teď je přes den příjemně, do 30°C, večer docela kosa.

Historie Kábulu sahá až do 1. tisíciletí př. n. l., kdy byl založen na důležité obchodní cestě do Indie. První zmínky o městě lze nalézt ve védách, svatých knihách indických Árjů. V roce 1504 ho ovládl Bábur, potomek Tamerlána, a učinil ho hlavním městem své říše Velkých Mughalů. Mughalové se zde u moci udrželi až do roku 1738, kdy je vyhnal perský vládce šáh Nádir. V roce 1773 se Kábul dostal pod nadvládu afghánského státu založeného Ahmadšáhem. V roce 1919 získal Afghánistán jako království plnou nezávislost a Kábul se stal jeho hlavním městem. V 70. a 80. letech 20. století byl Kábul centrem komunistické afghánské vlády. Během celé sovětské války v Afghánistánu město úspěšně vzdorovalo dobytí. V této době bylo ve městě vybudováno panelové sídliště s domy podobnými tzv. chruščovkám v SSSR.

Pokračování »

Herát je oázové město a je třetí největší v Afghánistánu. Má asi 600 tisíc obyvatel. Slouží jako hlavní město provincie Herát, která se nachází jižně od pohoří Paropamisus (Selseleh-ye Safēd Kōh) v úrodném údolí řeky Hari v západní části země.
Herát má bohatou historii a je známý svými historickými památkami. Má také strategický význam díky silnicím spojujícím město s Íránem a Turkmenistánem. Město má i mezinárodní letiště.
V roce 2021 bylo oznámeno, že Herát bude zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Bohužel v srpnu 2021 bylo město obsazeno bojovníky Tálibánu v rámci jejich letní ofenzívy….
Abu Ismail Abdullah al-Harawi al-Ansari nebo Abdullah Ansari z Heratu (1006–1088) (persky: Khawaja Abdullah Ansari) také známý jako Pir-i Herat (Pir Herat) „mudrc z Heratu“, byl súfijský světec, který žil v Herátu. Ansari byl komentátorem Koránu, učencem hanbalijské myšlenkové školy (madhhab), tradicionalistou, polemizátorem a duchovním mistrem, známým svým řečnickým a poetickým talentem v arabštině a perštině.
Jeho hrobka je místem úcty a pietního vzpomínání na jeho duchovní odkaz.

Pokračování »

Když se vysloví název této země, lidem se vybaví většinou 3 věci: válka, válka a válka. A potom ještě: teroristi, Taliban a opium. To první tady bylo 30 let – nejdříve bratrská internacionalní pomoc, kterou známe i my… Potom bratrovražedná válka, která zrodila Taliban. A nakonec operace Trvalá svoboda, která po tolika letech přinesla ústup Američanů a jejich spojenců a předání země Talibanu. A to nakonec přineslo relativní klid a mír. A možnost tuto zemi navštívit a poznat trochu z její bohaté historie a přírodních krás.

Když jsme se na cestu připravovali, spojil jsem se s cestovateli, kteří zemi navštívili v posledních měsících, abych zjistil, co je dovoleno a co už opět dovoleno není. Situace se totiž mění každý měsíc podle toho, jak vládnoucí Taliban utahuje šrouby. A ani po rozhovorech s nimi jsem nebyl moudřejší v tom, kam se nakonec dostaneme a kam bude moci Janička vstoupit. Protože NE znamená opravdu ne. Což v praxi reprezentuje odvézt ženu do hotelu a nechat ji tam, protože sama se nikde pohybovat nesmí. Ale cokoliv platilo minulý měsíc, nemusí platit v květnu.

Už přílet prověřil, co můžeme čekat. Na letišti u kontroly jsem neměl zvací dopis, který jsem odevzdal na ambasádě. Zapomněl jsem 2 pasové fotografie, které vždy vozím, neměl jsem telefon na místní kontakt, který nás bude provázet. Neznal jsem adresu hotelu v Kábulu. Na úvod docela dost, aby nás poslali domů… Naštěstí to dobře dopadlo. Asi na talibánce zapůsobila Janička v černé abaji a hidžábu 🙂

Jedna z prvních věcí, kterou je třeba po příletu udělat, je pořízení místního oblečení. Turista je úkaz velmi ojedinělý, stejně jako znalost angličtiny místního obyvatelstva. „Tourist“ by mohlo být totiž snadno zaměnitelné za „terorist“ , a to fakt nechcete. Stejně tak nechcete přitahovat pozornost ozbrojených talibanských hlídek, kterých je plný Kábul. Znamená to také sundat šperky a náramky. I tak na ulici poutáme pozornost. Zírají hlavně na Janičku, i když má na sobě abaju a hidžáb. Ale za muslimy nás považují. Mě dokonce nazvali „Hadžisajbem“, tedy tím, kdo vykonal hadžu – svatou pouť do Mekky. A vlastně to je skoro pravda, když si vzpomenu na loňskou cestu do Saúdské Arábie 🙂