…
Cesta začíná být slušnou improvizací. Chybějící mapy v navigaci jsme nahradili již doma staženými mapami z mapy.cz. Téměř geniální počin, který nám doma umožňuje pohyb po neturistických cestách a v cizině túry nebo orientaci ve městě.
Mnohem nepříjemnější záležitosti je porucha čerpání vody ze zásobní nádrže. Kemper jsme si půjčovali hlavně z důvodu “soběstačnosti” pro táboření mimo civilizaci a na plážích. Vyzkoušeli jsme všechny rady majitele, ale voda neteče. Asi rozbité čerpado. Naštěstí máme rezervní skládací kanystr, který jsme na cestu pořídili. Jenže ten naopak teče… Plastové láhve to jistí. A ještě doma narychlo uříznutá hadice, kterou čerpáme vodu do a ze zásobní nádrže.
Psovi se rozbilo samonavíjecí vodítko. Taková blbost, ale Robin se teď neustále zapletá do volné šňůry a strašně zuří. Aby ne, když se mu dělají smyčky kolem kuliček.. 🙂
Ve vybavení kempru zřejmě chybí redukce připojení, takže v místě, kde je elektrická přípojka, nemůžeme zapojit prodlužovací šňůru. “Jak dlouho vydrží lednice na baterii bez zapojení do zdroje nebo chodu motoru?” “Na stupeň 3 týden” Cha, po dvou dnech na stupeň 2 je baterie z 80% vybítá…
…
Ráno pokračovala cesta silničkami k řecké hranici a odtud podél tyrkysové řeky Vjosë, jedné z nejkrásnějších řek Albánie, která se místy zařezává hluboko mezi skály a občas se rozleje do širokého bílého koryta s hlubokými modrozelenými tůněmi. V době vysoké vody to musí být na raftu opravdu hukot… Silnice se jí místy téměř dotýká, místy se vzdaluje vysoko do kopců.
Odbočili jsme podél jejího přítoku Lengarice, kde po pár kilometrech proti proudu vyvěrají termální prameny. Příjemné osvěžení ve vedru 🙂 Doprovázeno bojovkou v podobě hodinového hledání klíčů od auta v plném slunci.
Nabrali jsme docela zpoždění, odpoledne jsme přijeli do městečka Tepelenë, kde se pne vysoko nad řekou rozlehlý hrad. Podle průvodce obydlený, což jsme si nedokázali představit. Znamená to ale, že vnitřní prostory mezi mohutnými hradbami byly kdysi zavezeny a na takto vzniklých pozemcích postaveny již současné domy se zahrádkami.
V podvečer jsme dojeli do Gjirokasteru, městu zapsanému na seznamu UNESCO, se starou částí s unikátními kamennými domy a mohutným hradem. Úzké uličky jsou tak příkré, že jezdit v nich dokáží jen místní. Nám se nějakou náhodou a bez zastavení podařilo vyjet asi 40% stoupání až k hradu.
Domy převážně ze začátku 19.století mají vysoké kamenné vstupní klenby. Teprve nad nimi byly vystavěny v několika dalších patrech obytné místnosti. Dům byl vlastně malou pevností v případě ohrožení. Nechyběly střílny. Ty nejkrásnější patřili bohatým a významným rodinám. V jedné z nich se narodil malý Enver Hodža, později statečný a charismatický velitel partyzánů za války a ještě později komunistický diktátor, který dovedl zemi ke světlým socialistickým zítřkům, chudobě a izolaci.
V jiném, dnes krásně zrekonstruovaném domě, žil jediný albánský spisovatel, který se prosadil celosvětově, Ismail Kadare.
Ubytovali jsme se ve starém, nádherně opraveném domě Babameto. Alex, mladý recepční, se narodil, aby byl fotbalistou. Fotbal je jeho život, jak říkal. Ekonomická situace, ale připravila rodiče o práci, on musel nechat fotbalu a za tisíc eur měsíčně dělá v recepci a živí sebe a rodiče. Stále ale věří, jako většina mladých v Albánii, že odejde do zahraničí a tam bude úspěšným a bohatým hráčem. Tak jsem mu říkal, že se budu dívat na příští mistrovství a že ho uvidím v televizi.