Albánské Alpy

…

Před cestou jsem se snažil přečíst všemožné články o Albánii v časopisech, články a cestopisy na netu i knížku „Kráska se špatnou pověstí“,  nejlepší knihu, která u nás o této zemi vyšla. Ve starých číslech National Geographic vyšly dva zdařilé články od Lukáše Synka, se kterým jsem ještě přes mail řešil některé detaily cesty. Realita dnešní Albánie je ale dosti odlišná,  u starších zdrojů již zcela, neboť ty viditelné změny probíhají velmi rychle – nové silnice, opravené domy, nové hotely, restaurace, infrastruktura dokonce už i v horách. Rovněž s tím rostou i ceny, i když je zde i pro nás stále ještě relativně levno. To jsou ty viditelné rychlé změny. Pod povrchem už tak rychle neprobíhají. „Je těžké změnit myšlení lidí,  syn bude myslet podobně, jako jeho otec.“, jak mi říkal pan Lorenc v Beratu. Navíc frustrující korupce v postkomunistické balkánské zemi nutí mladou generaci k odchodu do zahraničí. Téměř každá rodina má někoho, kdo v zahraničí legálně nebo nelegálně vydělává peníze a živí zbytek rodiny. Díky tomu to zde vypadá, jako by byl neustále víkend – kavárny plné mladých i starých mužů, kteří posedávají a popíjí esspreso nebo albánskou kávu. Na pobřeží a městech večer plné restaurace. A Albánci začínají mnohem více trávit čas dovolenou, na kterou dříve nebyly peníze. Samozřejmě ale i chudoba v odlehlejších oblastech. 

To všechno přináší z našeho pohledu velmi frustrující nepořádek – odpadky najdeme na plážích, v tyrkysových řekách i v horách. A to je to viditelné znečištění. Co se vypouští do jezer, řek a moře ještě moc vidět není. I když se situace v něčem trochu lepší, bude třeba ještě hodně změn, aby se zachovala krása a čistota, kvůli které tato země přilákala tolik cestovatelů a turistů.

…

Z Beratu jsme na sever Albánie do hor zvolili cestu oklikou přes Kosovo, protože je zde nová dálnice, která cestu výrazně zjednoduší. Cestou jsme ještě odbočili za Tiranou do hor, kde je v Krujë starý hrad spojený s národním hrdinou Skanderbergem. Ten dokázal smířit klanové vůdce severu, aby společně bojovali proti Turkům. To se jim úspěšně dařilo 34 let a byli poraženi až po jeho smrti. 

Nebýt Skanderbega a maďarského hrdiny Jánose Hunyadyho, který zastavil Turky před Vídni, tak by hranice Turecka končila v Evropě mnohem severněji.

Samotný hrad, až tak úchvatný není a dosti příšerný památník, vybudovaný dcerou Envera Hodži jsme ani nenavštívili. Mnohem zajímavější ale je, že Krujë je centrem bektašismu, jako velmi tolerantní odnože islámu. Dervišský řád Bektaši se rozšířil po zemi v 19.století. Pro křesťany pod nadvládou Turků byly rituály súfismu bližší než oficiální islámský sunnitismus. V Krujë žije a sídlí jejich nejvyšší představený baba (otec). Škoda, že celosvětově je vyznavačů tohoto směru málo. Pokud by jich byla miliarda, byl by svět mnohem klidnějším místem…

Cestou na sever jsme přenocovali kousek od kosovské hranice u jezera. Místo jsme našli ještě před setměním. Po chvíli z porostu nad cestou „vypadla“ postava s batohem na zádech. Chvíli jsme se vzájemně pozorovali, čekali, co bude a potom na nás promluvila. Česky. Honza, student z Ostravska na cestě stopem po Balkánu. Vypili jsme pivo a probrali naše cesty. Byl celkem rád, že nocujeme poblíž. Ráno jsme si popřáli šťastnou cestu a přes Kosovo vyrazili oklikou zpět do Albánie. K balkánskému folklóru na hranici patří, že přes informaci našeho MZV neuznávají pro přechod hranice občanský průkaz. Neplatí ani zelená karta, takže je třeba za 15€ uzavřít pojištění.

Do údolí řeky Valbonë vede již nová asfaltová cesta. Tak asi už ani zde nebudou ty původní vesničky s typickou architekturou… Řeka má nádhernou modrozelenou vodu. Neodolali jsme a zastavili u tůně. Osvěžení ledové jako žiletky :-). Na konci se údolí otevřelo v polokruhovou horskou dolinu formovanou ledovcem. Kolem se majestátně tyčí vrcholy včetně nejvyšší hory Albánie, 2694 metrů vysoké Jezercy.

Na další den jsme zvolili túru směrem k dalšímu údolí za hřebenem, kde je ve vesnici Thethi dochovaná kulla – věž, kde se ukrývali muži před krevní mstou. Cesta vede přes 1800 metrů vysoké sedlo, které bylo cílem naší cesty. V těchto místech zmizela v roce 2001 skupina českých turistů… Lukáš Synek popsal ve svém skvělém článku v NG „Nocleh u albánského zabijáka a po silnici smrti do Skadaru“ putování touto oblastí a setkání se zajímavým chlápkem, který zde vybudoval občerstvení pro turisty. Lukášovi vyprávěl svůj životní příběh. Poslechli jsme jeho výzvu a v „Simoni Kafe“ pozdravovovali Pjetera Gjelaje od Lukáše. Na první pohled charismatický chlap, jehož tvář odráží životní příběh. Nejdřív chvíli přemýšlel, ale potom si vzpomněl a jeho tvář se rozzářila. Stali jsme se jeho hosty a bylo z toho jedno z nejzajímavějších setkání naší cesty. Říkal jsme mu, že o něm vím mnoho věcí, a že jsme si včera večer o něm četli. „To je ale jen část mého příběhu, kterou Lukáš zná“. Probrali jsme situaci v Albánii, taky tragédii v rodině jeho bratra. A jaký bude další příběh?  „Asi odejdu zase do Ameriky“.

Odpoledne jsme dosáhli našeho cíle. Ze sedla se otevřely nádherné výhledy do obou údolí. Byli jsme rádi, že jsme se sem dostali i s Robinem, který toho měl po 900 výškových metrech a vedru, opravdu dost. Nahoře jsme strávili snad hodinu a vypravili se na úmornou zpáteční cestu. Večer jsme si u Valbonë, která je v těchto místech jen malou říčkou,  ugrilovali za odměnu maso na ohni a unavení, ale spokojeni z túry a neobvyklého setkání, usnuli pod nádherně hvězdnou oblohou…