Nevím, jestli jsem poznal zaprášenější hlavní město než Hadibo. Peklo to musí být v letních měsících, kdy Sokotru bičují monzumy a vítr zvedá mračna prachu a bordelu. Obyvatelé se stěhují do vesnic ve vnitrozemí a veškerý ruch a práce na pár měsíců zcela utichne. Taková dlouhá siesta…
Hodinu jízdy na východ ale začíná podmořský ráj Dihamri. Korálové útesy hýří snad všemi známými korálovými rybami. Stačí vzít masku a šnorchl, odplavat pár metrů od břehu a dát si pozor, aby se člověk neorval o ostré korály jako Saša. Mimochodem zajímavej týpek, kterej od skákání padákem přešel v padesáti letech, kdy se chlap většinou vyklidňuje, na basejumping. Vážné úrazy o skály pochopil jako durazná varování a včas přestal. A tím, že zůstal mezi živými, se naše cesty na pár dní mohly protnout právě tady. Varování ho ovšem provázela i na Sokotře, protože nebyl snad den, kdy by se mu nějaká újma nestala. Není tedy překvapením, že se o korály zranil hned první den…
Následující den jsme s řidičem Alim, průvodcem Saberem a Terezou, která nám zajišťovala cestu a program a provázela nás většinu cesty, vyrazili poznávat výjimečnost ostrova. Konečně jsme viděli první kvetoucí baňatá adénia ztloustlá neboli “bottle trees” neboli po našem “lahváče”. Zde jsou v endemické variantě socotranum. Obsahují jedovaté glykosidy a v Africe se využívají jako šípový jed.
První pěší sestup nás přivedl k vádí Kalisan s průzračnou vodou. Nebyla ledově svěží, ale i tak bylo plavání příjemné.
Pozdě odpoledne jsme krkolomnou cestou vyjeli našimi Landcruisery na Homhil. Plošina je zelenější ve srovnání se suchými oblastmi v nižších polohách. Saber ale vzpomínal, jak jako dítě běhal ještě v husté trávě vyšší než on. Ostrov totiž už mnoho let vysychá v důsledku klimatické změny. To je i další důvod, proč se dračínce neomlazují. Tady na Homhilu jich ale roste hodně a nocleh v jejich blízkosti a nebem plných hvězd byl příjemným zakončením dne.
