Díky změně odletu jsme přistáli v hlavním městě Sultanátu Omán, Maskatu, před půlnocí a nekonečné čekání na imigračním pro vstupní vízum nám zajistilo příjezd do naší první zastávky, až kolem třetí hodiny ráno. Či spíše už nad ránem..
NAZVÁ
V bývalém hlavním městě jsme měli zajištěné ubytování ve starobylém domě v sousedství pevnosti ze 17.století postavenou Imámem Al Ya’rubim. Když jsme se trochu probrali po krátkém spánku kávou na terase našeho dočasného malebného příbytku, vydali jsme se na prohlídku pevnosti. Často se zde konají ukázky tanců se zpěvy v tradičním oblečení. Viditelným symbolem je i dýka chandžar, která je i součástí státního znaku a vlajky. Pevnost je pěkně zrekonstruovaná a projít se dá velké množství místností s nejrůznějšími expozicemi. Dominantou je největší obranná věž v zemi. Pro obranné účely byla stavěna velmi důmyslně – s řadou nástrah, propadlišť, šachet na lití horké smoly nebo shazování kamenů na hlavy dobyvatelů. Prohlídka byla docela vyčerpávající a časově náročná a nám bylo jasné, že z programu musíme vynechat jednu z památek zapsanou v seznamu UNESCO – město černé magie Bahla. Tak příště…Alespoň jsme si dali výbornou ledovou kávu a přesunuli se do starého súku. Pokaždé při návštěvě takovýchto míst očekáváte velké množství nejrůznějšího zboží, ale stejně podlehnete atmosféře orientu a neodoláte něco ochutnat a nakoupit. V našem případě plno koření a vonných směsí. Připravuje se zde vyhlášená a opravdu vynikající baklava. A protože nás začal už tlačit čas, po rychlém obědě v malé indické restauraci, kterých je v Ománu díky početné menšině Indů snad většina, jsme odjeli směrem do pouště..
WAHIBA SANDS
Poušť Wahiba dostala svoje jméno podle beduínského kmene. Doufali jsme, že noc strávená mezi dunami bude více autentická, než podobné akce například v Dubaji, kde převládla již dávno komerce, většina břišních tanečnic mluvila rusky, jídlo bylo připravené někde v restauraci a pouštní příbytky smontované z lešeňových trubek umně zakrytých pytlovinou. Ale jo, jízda po dunách byla OK, západ slunce v poušti nemůže zklamat a noční obloha je fascinující. Stany na přenocování byly pohodlné. Jídlo bylo přivezené z nějaké restaurace z nejbližšího městečka. Beduínský tábor to byl jen podle názvu. Naštěstí břišní tanečnice chyběly zcela…
Časně ráno po snídani jsme se vrátili na hlavní silnici a po pár kilometrech zabočili do hor až k Vádí Baní Chálid. Byl pátek, a tedy v muslimské zemi čas volna. Tohle vádí je vyhlášené a hojně navštěvované nejen turisty, ale především místními. Což pro nás znamenalo poměrně striktní dodržování vhodného koupacího oblečení. Vádí je zelené, s mnoha palmami a říčka vytváří řadu tyrkysových jezírek, kde se dá plavat v osvěžující vodě. Trochu krkolomnou stezkou se dá dojít až k jeskyni. Místní hoši vás za bakšiš rádi odvedou k jejímu ústí a provedou vás přes úzký vstup do jejího nitra, kde je plno netopýrů a s rostoucí vzdáleností od vchodu úměrně rostoucí teplo. S jeskyní na Sokotře nelze vůbec srovnat, ale alespoň bylo malinké dobrodružství. Koupáním a odpočinkem jsme strávili větší část dne a odpoledne se vrátili na hlavní silnici, cestou si dali opět u Indů fajn oběd a zamířili do přístavního města Súr.
SÚR
Na sklonku dne jsme přijeli do starého obchodního města na břehu Ománského zálivu. Při odlivu se obnaží velké rovné bahnité plochy, které se s ustupující hladinou zpevní natolik, že vytvoří hřiště, na kterých “mastí” místní omladina i starší muži, co jiného, než fotbal. Což nám připomnělo, že zde cestujeme v době konání světového šampionátu v Kataru. Opravdová fotbalová atmosféra panovala večer na corniche, tedy na pobřežní promenádě, kde bylo instalováno veliké plátno a promítaly se fotbalové zápasy. Atmosféra nebyla nijak bouřlivá, rovněž žádné rozbité lahve nebo hlavy po alkoholu. Fandilo se samozřejmě týmům z islámských zemí 🙂. 
Súr patřil od 6.století k významným obchodním místům, byl důležitým přístavem a byl místem, kde se stavěly a doposud staví tradičním způsobem dřevěné lodi dhau. Jsou to tradiční arabské plachetnice s jednou nebo více plachtami, které díky skvělé kvalitě a ovladatelnosti putovaly do Číny, Indie, Zanzibaru a řadu dalších míst. A staví se a používají dodnes, i když staviteli tu jsou již mistři z indické Dháky.
Súr byl rovněž centrem obchodu s otroky, než Britové v 19. století tento obchod s lidmi zakázali a význam Súru tak postupně slábl.
Po chození ve Vádí Baní Chálid jsme byli docela unaveni, tak jsme stejně jako místní, kteří všude jezdí autem, použili rovněž auto k prohlídce starého města. Zašli jsme do vyhlášené restaurace na promenádě a dopřáli si ohromnou mísu grilovaných ryb a mořských potvor. Naprosto famózní…
Ráno jsme ještě udělali další okružní jízdu městem, abychom viděli Súr za denního světla, přes most Khor Al Batah, který lehce připomíná Golden Gate, přejeli do vesnice Ayjah na protější straně zálivu. Uprostřed je stará pevnost a na pobřeží stojí strážní věže s majákem, které hlídaly přístup do zálivu a města. Před odjezdem severním směrem jsme ještě zašli na oběd, který byl méně opulentní, než včerejší večeře, ale opět vynikající.
VÁDÍ AL SHAB
Podél pobřeží jsme se vydali směrem do hlavního města. Pomalu se nám blížil konec cestování, který jsme chtěli ještě naplnit dalšími zážitky. Trochu krkolomně jsme hledali pozůstatky kdysi významného města Kalhat, které bylo založeno kolem roku 1100 a navštívil ho na svých cestách Marco Polo. Kalhat byl důležitým obchodním místem a přístavem. Dostat se na místo zbytků opevnění a budov nebylo jednoduché, protože chybí značení. A to se jedná o tak významnou památku, že byla před pár lety zapsaná na seznam UNESCO! Ale archeologický průzkum stále probíhá, místo čeká na objevení turisty a my si ho mohli alespoň po krkolomném výstupu a překonání plotu a zákazu vstupu užít téměř sami. 
Vádí Al Shab patří mezi nejkrásnější kaňony a tedy hojně navštěvované. Když jsme viděli to množství aut u laguny, přes kterou vás musí na loďce převést na začátek cesty do hloubi kaňonu, zeptal jsem se převozníků, v kolik vyráží první ranní loďka. Usmál se a se slovy “clever man” oznámil, že už v sedm. Jeli jsme se ubytovat do posledního hotýlku na cestě. Velmi příjemné ubytování s výhledem na moře a kousek na pláž. V tomto pásu pobřeží chodí klást svoje vejce mořské želvy a pro jejich ochranu je vytvořena přírodní rezervace. My jsme se šli ještě na sklonku dne vykoupat, ale neměli jsme štěstí a žádné želvy neviděli…Majitel hotýlku byl příjemný chlápek, který toho dost nacestoval a navštívil i Prahu. Probrali jsme různá témata, samozřejmě i fotbal. Jeho pohled na katarský tým, kterému zde při zápasech fandili, byl trochu střízlivější. Říkal, že drahé hráče si nakoupit mohou, srdce si ale penězi nezaplatí…
Brzy ráno jsme vyrazili do vádí a po celou dobu jsme si stále říkali, jak dobře jsme udělali, že jdeme tak brzy. Kaňon obklopený vysokými skalami je úchvatný, na konci cesty se musí dvakrát brodit a plavat v říčce, až se proplave do jeskyně s vodopádem. Voda měla příjemných 28 stupňů, krásně čistá a plná rybiček “okusovaček”. Jakmile jsme se zastavili, hned se pustily do práce. Nebylo to nepříjemné, jen to lechtalo. Cestou zpět jsme potkávali davy turistů a raději si nepředstavovali, jak se toto úžasné místo rázem promění přítomností dalších lidí..
Cesta podél pobřeží nás zavedla ještě na poslední zastávku – propadlině Bimma, která vznikla zborcením krasové jeskyně. Na jejím dně je modré jezero s brakickou vodou, neboť se zde mísí voda přitékající jeskyní z hor s mořskou vodou z nedalekého pobřeží. Betonové schody nám umožnili sestoupit 30 metrů dolů na břeh jezera a zaplavat si. A opět se na nás vrhli šedé rybičky z rodu Garra, které se snažily dokončit ráno započatou pedikuru…
MASKAT
Pozdě v noci nás čekal návrat domů, tak jsme chtěli dorazit do hlavního města sultanátu ještě včas, abychom zvládli alespoň malou “ochutnávku”. Maskat je zmiňován už v 1.století našeho letopočtu a postupně se stal významným přístavem orientu. Velmi příjemně nás překvapilo, že i novější paláce a vládní budovy jsou stavěny v původním arabském stylu. Starému Maskatu dominuje sultánův palác Al Alam. Podél pobřeží vede zelenými plochami a parky promenáda až k přístavu v části Muttrah. Tam se nachází starý bazar se svými uličkami plných obchodů. Ponořit se do jeho útrob a nasát vůni orientu a především kadidla, kterého je Omán světovým vývozcem, je takřka povinnost. My jsme ještě ocenili, že na rozdíl od jiných měst Perského zálivu chybí moderní, ale poněkud sterilní mrakodrapy, ale naopak se zde kloubí staré motivy s moderními. Máte pocit hezkého orientu, jaký jste si mohli představit třeba při poslechu pohádek tisíce a jedné noci…A tak na nás při krátké návštěvě působil celý Omán. Budeme se sem muset ještě vrátit k delšímu poznávání. A že toho ještě zbývá…
