Kábul je hlavním městem Afghánistánu. Jeho název je odvozen od stejnojmenné řeky. Oficiálně zde přibližně čtyři a půl milionů obyvatel, ale naši afghánsští přátelé tvrdí, že je těch milionů osm. Město leží v údolí řeky Kábul uprostřed pohoří Asmai a Šír-Daváza. Jeho nadmořská výška je kolem 1 790 metrů nad mořem. Průměrná teplota v červenci se pohybuje okolo 25 °C, zatímco v lednu klesá pod bod mrazu. Teď je přes den příjemně, do 30°C, večer docela kosa.
Historie Kábulu sahá až do 1. tisíciletí př. n. l., kdy byl založen na důležité obchodní cestě do Indie. První zmínky o městě lze nalézt ve védách, svatých knihách indických Árjů. V roce 1504 ho ovládl Bábur, potomek Tamerlána, a učinil ho hlavním městem své říše Velkých Mughalů. Mughalové se zde u moci udrželi až do roku 1738, kdy je vyhnal perský vládce šáh Nádir. V roce 1773 se Kábul dostal pod nadvládu afghánského státu založeného Ahmadšáhem. V roce 1919 získal Afghánistán jako království plnou nezávislost a Kábul se stal jeho hlavním městem. V 70. a 80. letech 20. století byl Kábul centrem komunistické afghánské vlády. Během celé sovětské války v Afghánistánu město úspěšně vzdorovalo dobytí. V této době bylo ve městě vybudováno panelové sídliště s domy podobnými tzv. chruščovkám v SSSR.
____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
Ze zpráv a záběrů jsem si vytvořil obrázek hlavního města jako hnědě zaprášeného místa se stopami války na každém kroku. Realita je naštěstí jiná. Kábul se plazí kolem prudkých kopců a stoupá po jejich úbočích. Panorama zasněžených vysokých štítů Hindu Kuše přidávají nádherné bílé pozadí. Zelené parky a docela hodně stromů zase svěžest. Nadmořská výška kolem 1800 nad mořem zase snesitelnou teplotu i během léta.
Stopy války jsou jen málo patrné a připomínají ji hlavně vysoké betonové zátarasy a žiletkové dráty kolem důležitých budov. Mnoho budov poničených v době sovětské okupace nebo občanské války je opravených. Skoro zapomínáme, že nejsme v úplně klidné zemi. Připomene nám to náš místní průvodce, který je sám ozbrojen samopalem a občas nás popožene, ať se dlouho nezdržujeme v davu místních lidí u šiítské svatyně Sakhi, protože daeš útočí často právě na šíity, kde se někdo odpálí v davu. Nebo mě upozornil , že si nemám strkat ruce pod košili, ale mám je mít tak, aby na ně ozbrojené hlídky viděli. Jinak by mě mohli střelit, protože si budou myslet, že ukrývám a chystám se odpálit bombu.
Držení zbraně u nevojáků je i jistým společenským statusem – kdo získá povolení, musí být významným občanem a získává větší respekt i u Talibánců. A to nám usnadňuje vstupy na různá místa.
Národní muzeum bylo po ruské invazi téměř zdevastovane, zůstaly jen obvodové zdi. Rekonstrukce byla dokončena nedávno, je opět otevřené a je s podivem, že se vůbec podařilo zachránit alespoň část sbírek. I tak dávají obrázek o civilizacích, které na území dnešního Afghánistánu žily.
Hrobka krále Nádir Shaha byla zbudována na kopci s panoramatickým výhledem na město. Byla to významná stavba, kde jsou pohřbeni členové královské rodiny, i poslední král Zahir Shah. Nyní je lehce zpustlá a poškozená. Nikdo z královské rodiny už v zemi není, a tak ji nemá ani kdo udržovat. Je odtud výhled na starou citadelu, od které se po hřebenu vine obranná zeď. Citadelu bohužel navštívit nelze, protože tam sídlí talibánské vojsko. V okolí hrobky kluci pouští draky, se kterými bojují a snaží se přetrhnout vodící lanko jiného draka. Drak spadlý na zem patří tomu, kdo ho jako první chytne. Pouštění draků je velmi oblíbená zábava a v pátek jich tu bývá desítky. Dokonce jsou i motivem slavné knížky Khaleda Hosseini Lovec draků, podle které byl i natočen film. Kniha měla velký čtenářský úspěch v zahraničí. Pokud ale na tuto knihu zabrousíte s místními, už tak populární není. Považují ji za hezky a čtivě napsanou, ale realitu popisující odlišně, než ji vnímají samotní Afghánci. Tedy alespoň pohled většinových Paštůnů je jiný a nesouhlasí s tím, že by nějak utlačovali menšinová etnika. K tomu je ale třeba dodat, že talibánci jsou Paštůnové.
Do Kábulu se vracíme a zase z něho vyjíždíme na další cesty. Můžeme ho tedy poznávat s odstupem a různých světových stran. Má chudinské části, kde domy byly často postaveny bez povolení. Ty stojí i vysoko v kopcích nebo skalách Kábulu, často zabírají místa, kam se výstavba nehodí nebo nemá co dělat. A možná se stane, že je Talibán nechá zbořit, aby obnovil původní tvář města. A co bude s lidmi? Jejich problém…
Průvodce nám dělá náš kamarád, který se zde narodil a jako hodně mladý odešel do zahraničí. Sem se vrací tak, jak to situace zde umožňuje. A paradoxně teprve nyní poznává významná místa, kam se dříve nedalo kvůli válce dostat. Slýcháme často jeho vzpomínky, které se vynořují z paměti. Jak se chodily jako děti koupat do bazénu v Baburských zahradách, které byly válkou téměř zničeny a opět se vrátily do původní podoby. Jen v tom bazénu se nesmí koupat, protože něco takového teď není dovoleno. Vzpomíná, jak se chodili koupat do jezera nedaleko citadely. Tam teď všude stojí chudinské fomy. Dětství má spojené s chutí moruší, které jsou zde největší a nejsladší. Stejně jako hrozinky nebo pistácie, které jsou zde nejlepší. Jednou by tu chtěl postavit školu, protože vzdělání je pro tuto zemi teď to nepotřebnější.
Navštívit tuto zemi a nezminit nejkvalitnější materiál nelze… Ve svobodných letech putovali z Evropy do Indie přes Afghánistán hippies. Chicken street v Kábulu byla populární ulice s guest housy a bary, kde nebyl problém sehnat hašiš a na nějakou dobu udělat pauzu v cestě do populární země. Dnešní “kuřecí” ulice už není, co kdysi, ale život se na ní vrátil v podobě různých obchodů, květinářství a restaurací. Ovšem bez hašiše. Ten je rovněž zakázaný, stejně jako cigarety. To ale neznamená, že se nekouří oboje, i když spíše skrytě. Vysvětlili mi, v čem je jejich hašiš nejlepší a ukázali, jak se “vaří”, tedy co je třeba udělat se syrovým materiálem, než je připraven ke kouření. Po tom syrovém se prý blbne. Vařením se zbaví většiny škodlivých příměsí. Prý je potřeba být trochu zhulený, aby člověk správně vnímal Afghánistán. A tak se tím občas taky řídím 😁
__________________________________________________________________________________________________________
Upřímně řečeno, Kábul mě velice nadchl. Nádherně položené město mezi horami, plné zeleně, kde stopy války už prakticky vůbec nenajdete, stejně jako početné checkpointy, tak jak jsem je teď zažila v Iráku. Zato najdete široké bulváry a výstavní budovy. Samozřejmě, hlídky talibů jsou
u všech význačnějších míst, ale pas a povolení jsme za celý den ukazovali jen jednou. Kdo má u sebe zbraň, má větší vážnost, vysvětluje nám náš ozbrojený doprovod. Přítel našeho afghánského kamaráda, který sebou vozí v autě samopal.
Udělali jsme si okružní jízdu městem, které je oddělené na jednotlivé části horami.
Nejdřív jsme navštívili šíitskou svatyni Sakhi shrine. Do areálu nás po bezpečnostní prohlídce a kontrole pasů pustili, ale dovnitř nikoli. To jsme ale očekávali, takže žádné zklamání. Místní zvědavě pokukovali, chtěli se s námi fotit, ale talibové jim to zakázali. Hned vedle svatyně je ještě šíitský hřbitov, zase úplně jiný.
Pak už naše cesta vedla do Národního muzea Afghánistánu. Bohužel, už významně ochuzeného o exponáty. Něco vzali Rusové, něco Američani, něco Tálibán. A co nevzal, tak zničil.
Impozantní palác Darul Aman byl postaven v 20. století. Kolem jsou krásné zahrady. Dovnitř mě nepustili, ale prý jsem o nic nepřišla. Stánky s propagačními materiály talibů a tak…
Pak ještě Nadir Shah, hrobka posledního afghánského krále Zahira a jeho rodiny, s překrásným výhledem na Kábul.
Významnou pevnost Bala Hissar je možné v současné době vidět jen z povzdálí, protože je tam armáda.
A pak už nás čekala jen opulentní večeře a posezení s přáteli.
Po návratu z Džalálábádu jsme zůstali v Kábulu. Je tady toho ještě hodně k vidění. První kroky směřovaly do Baburských zahrad, Bagh-e Babur. Tyto zahrady byly založeny před pěti sty lety králem Muhammadem Baburem pro jeho potěchu. Založil v Kábulu celkem devět zahrad, ale přežila jen jedna. Zahrady jsou ideálním místem pro odpočinek a procházky, najednou máte pocit, že jste se ocitli v jiném světě. Má to jedno velké ALE, do zahrad a parků místní ženy většinou nesmějí vůbec nebo mají přidělenou samostatnou část parku. Pro nás nemyslitelné, že bychom se chodili procházet každý zvlášť, ne? Baburské zahrady patří mezi ty, kam místní ženy nesmí vůbec.
Král Babur, který zahrady založil, je zde podle své poslední vůle i pohřben. Sice zemřel v roce 1530 v Indii a původně byl pohřben v Agře, ale kolem roku 1540 bylo jeho tělo převezeno sem a pohřbeno, aby bylo splněno jeho přání. Jeho pravnuk Jahangir nechal vztyčil v roce 1607 mramorový náhrobní kámen. Kolem jsou pak hroby Báburova syna Hindala a dalších příbuzných. Krásná mramorová mříž kolem hrobky přežila až do poloviny 19. století, její fragmenty byly nalezeny při vykopávkách v zahradě a její rekonstrukce byla dokončena v roce 2006. V roce 2011 byla obnovena celá zahrada. Jsou zde kamenné vodní kanály a fontány. Také veliký krásný bazén, kam se náš kamarád chodil koupat jako kluk, dnes je oplocený a nikdo se tam koupat nesmí. Dále je v areálu mramorová mešita, palác pouze pro ženy, zahradní pavilon, kde bývala restaurace, karavanseráj…. Posedět můžete pod stromy v některé z čajoven. Moc krásné a příjemné místo, kde si můžete odpočinout od hluku velkoměsta, jen škoda, že není pro každého, jako tomu bylo dřív.
Z úžasného klidu Baburských zahrad jsme se vrhli do víru velkoměsta . Nejdřív výborný oběd i s naším ozbrojeným doprovodem a pak hurá do úzkých uliček s trhy a historickými budovami v centru města. Trhy mají názvy logicky podle toho, co se tam prodává. Třeba
bavlněný, ovocný, zelný, měděný…. nebo ptačí. Ten se prostě vidět musí! Nevím, kdo vzbuzoval víc zájmů, jestli ti nádherní ptáčci nebo my dva s Liborem . Ten i když docela slušně splývá s místními paštuny, tak se hned prozradí foťákem .
Staré město Kábul se nachází na pravém břehu řeky, zatímco nové město leží na levém břehu. Nejstarší část celého města leží na úpatí horského hřbetu Šir-Davaza. Zde se dochovaly ruiny starobylých hradeb s pevností Bala Hišar. Jak už jsem psala v jiném příspěvku, ta není veřejnosti přístupná, má ji zabranou armáda, rozuměj Taliban. Jeli jsme se alespoň podívat co nejblíž. Co je ovšem velmi pozitivní, pevnost se opravuje.
Kousek od pevnosti se nachází trh s ovcemi. V Afghánistánu se chová speciální druh ovce, která má nejlepší maso, jaké jsme kdy jedli. Prodejci je mají různovarevně označené, kraslice by mohly závidět, aby si je nepopletli. Ovečky mají na prdelce velký tukový hrbol a vypadají komicky. Tím tukem se potírá pečící se maso nebo se kousky tuku dávají do špízů mezi libové maso, aby chytilo tu správnou chuť. Tuk jíte nebo nejíte. Vůbec není špatný…
Následovala další vyhlídka na Kábul, abychom měli ucelený dojem. Předtím jsme ale ještě s přáteli projeli křížem krážem čtvrť, kde jsou ambasády, královský palác, sídlo tajných služeb atd., fotit se samozřejmě v celé oblasti nesmí a vjet dovnitř může jen ten, kdo tam bydlí.
A pak už jen večeře s přáteli v jejich překrásné zahradě. Náročný den to byl…
