Na závěr nám zůstal cestovatelský vrchol putování po Afghánistánu – Bamyan a národní park Band-e-Amir. Bohužel, zážitky z těchto míst přehlušila tragická událost, která nám připomněla, že necestujeme po úplně bezpečných místech. Několik hodin po odjezdu, na místě, kde jsme i my nakupovali, zaútočili ozbrojenci cíleně na skupinu turistů ze Španělska, Norska, Litvy a Austrálie, zastřelila tři z nich a afghánského průvodce, další dva zemřeli později v nemocnici… Celá země z toho je v šoku a rozhněvaná. Po relativním klidu posledních 3 let a pomalém otevírání země turistům to bude stopka na další měsíce nebo i roky. Talibové chytili dva z útočníků a nikdo nepochybuje, že by z nich nedostali potřebné informace. Spekulací je několik – mohla to být skupina nasraných Talibů, protože ne všichni jsou rádi, že se země otevírá. Ta historická nenávist k Britům a později Američanům zůstává a každý bílý je pro ně Angličan nebo Američan. Útok ISIS se jim zdá málo pravděpodobný, protože ten útočí na jiné cíle. Konspirační možností je cílený útok pákistánské tajné služby s cílem zastavit příliv turistů do Afghánistánu, protože do Pákistánu poslední dobou návštěvnost klesá. A vztahy obou zemí nejsou nejlepší, neboť historicky velká část pákistánského území patřívala Afghánistánu. V každém případě tato tragédie narušila naší pohodu, protože se naši přátelé a hostitelé báli o naší bezpečnost. Poslední den tak ani nechtěli, abychom vycházeli z hotelu, protože na ulicích je prý plno naštvaných lidí, jak říkali. Říkali nám, že doufají v ryhlé vyšetření události a za nejhorší variantu považují vyššími místy posvěcený skrytý útok Talibů na turisty.
Nám jistého klidu na cestách dodávalo to, že nás naši hostitelé považovali za přátele a hosty a doprovázeli nás ozbrojeni kalašnikovy a pistolemi. Jsme si jisti, že v případě útoku by nás bránili i za cenu vlastních životů, jak jsou po staletí zvyklí své hosty chránit…
______________________________________________________________________________________________________________
I přesto, že jsme byli z cesty z Mazaru poněkud rozsekaní, slušně řečeno, hned druhý den ráno jsme se vydali na tři dny do Bamyanu a okolí. Cesta překrásná, klidná, minimální provoz a zdolali jsme další sedlo, tentokrát 3.385 metrů. Samotný Bamyan leží ve výšce 2.550 metrů. Ráz krajiny se v průběhu cesty významně měnil, nejdřív úrodná sadařská oblast, pak hory s množstvím kočovníků a obrovskými stády koz a ovcí, zasněžené sedlo, teplý železitý pramen a čím blíž k Bamyanu, tím barevnější skalní útvary převážně červené barvy. K Buddhům jsme zaskočili jen na chvíli, ti nás totiž očekávají až další den ráno.
Bamyanské Buddhy jsme sice nechali na ráno, ale ještě ten večer jsme vyběhli na Shahr-e Gholgholu, což znamená “Město nářků”, ležící jen kousíček od Bamyanu a v podvečer byla krásně nasvícená. Toto místo ze 6. století bylo kdysi pevností a sídlem vládců z dynastie Ghuridů. V 13. století bylo však během mongolské invaze zničeno. Název “město nářků” odkazuje na to, jak bylo město obléháno a Mongolové nechali veškeré obyvatelstvo vyhladovět. Z města se ozýval nářek trpících. Nepřežil tu jediný člověk…
Ráno vyrážíme za největší atrakci bamyanském údolí. Buddhové z Bamyanu nebo také z Bámjánu byly dvě obří sochy stojících Buddhů vytesané do skalního masivu v 6. století. Tyto sochy pocházejí z období Hefthalitské říše. Sochy reprezentovaly Buddhu Vairóčanu a Buddhu Šákjamuniho. Byly typickým příkladem prolínání vlivů indického a řeckého sochařství.
Hlavní části soch byly vytesány přímo do pískovce.
Detaily byly vymodelovány z hmoty složené z bláta a slámy, pokryté štukem. Větší socha Buddhy měřila přes 50 metrů, menší přes 30 metrů.
Sochy byly od sebe vzdáleny 850 metrů. V roce 2001 byly sochy zničeny radikální islámsko-politickou skupinou Tálibán, ačkoliv se proti tomu postavilo mnoho muslimských států. Přestože jsou dnes pouze troskami, stále přitahují pozornost.
V roce 2003 byli bamyanští Buddhové spolu s dalšími archeologickými památkami bamyanského údolí přijati na Seznam světového dědictví UNESCO.
V roce 2008 byly v Bamyanu objeveny nejstarší olejomalby na světě. Dnes jsou komnaty, v nichž se malby nalézají zamčené, protože někteří hlupáci měli potřebu přidat k nim své idiotské malůvky. Teď se chodí po schodech kolem menšího z Buddhů, vyjde se směrem vzhůru, projde se místem, kde měl dříve hlavu, a pak druhou stranou dolů. Tam narazíte na zamčené dveře, a přestože je dole talibská ochranka, na kterou voláte, ty dveře neotevře a vy tak musíte znovu vystoupat nahoru a dolů . Podotýkám, že volali bývalí místní Afghánci, nyní žijící v Haagu, takže o jazykové bariéře nemůže být ani řeč. Pod přístřešky u obou „soch“ jsou zbytky Buddhů. Většího z nich už chtěli dát dohromady Japonci, proto to lešení, ale Taliban jim to zatrhnul. Snad jednou….budeme doufat a věřit. Fakt by mě zajímaly myšlenkové pochody těch fanatiků, kteří nechali sochy zničit. Pamatuji si to jak dneska, když odstřel ukazovali v televizi. Neskutečná škoda.
Od Bamyanských Buddhů jsme se jeli podívat do prvního afghánského národního parku Band-e-Amir, rovněž v provincii Bamyan. Je to výletní místo, zatím téměř zející prázdnotou, protože sezóna pro místní ještě nezačala. Park leží vysoko v pohoří Hindúkuš, ve výšce 2900 metrů nad mořem a je znám svými neskutečně průzračnými, sytě modrými jezery, kterých je celkem šest. Jezera vytváří kaskády.
Samotná jezera vznikla z vody bohaté na minerály, která prosakovala z puklin a zlomů v hornatém terénu. Časem se voda usadila ve formě ztuhlého minerálu, travertinu, který vytvořil stěny, jež nyní jezera udržují. Pramení zde i řeka Balkh, která teče do provincie Balkh na severu. Band-e Amir je jedním z mála přírodních jezer na světě, která vznikla travertinovými systémy. Marně přemýšlím, jestli jsme takovou barvu vody někde ve světě viděli.
Další den jsme se vraceli do Kábulu. Cestou z Bamyanského údolí nás ještě čekala památka UNESCO, hrad Zuhak. Celé Banyanské údolí bylo pomyslnou třešinkou na dortu našeho afghánského cestování. To jsme ještě netušili, co se tu stane večer a zanechá v nás smutek, lítost, vztek, a částečně i strach a hořkou pachuť. Přitom to vypadalo pro Afghánistán nadějně, od roku 2021 nebyl zaznamenán žádný podobný útok jako v onen inkriminovaný pátek 17.5.2024 v Bamyanu.
_____________________________________________________________________________________________________________
Zuhak byl v minulosti domovem až 3000 lidí. Pevnost byla založena pravděpodobně mezi lety 500-600 n. l. Hefthality, nachází se na východním okraji údolí Bamyan, nad soutokem řek Kunduz a Kalu Ganga. Údolí bývalo součástí cesty spojující Evropu s Indií a Čínou. Během islámského období (10. – 13. století) byl Zuhak opevněn za vlády dynastií Ghaznavidů a Ghoridů. Pevnost byla později vypleněna Genghisem Chánem a jeho armádou během mongolského obléhání Bamyanu ve 13.století. Pevnost byla chráněna hradbami, postavenými podél strmých skalních útesů, které byly vybaveny několika strážními věžemi, z nichž některé stojí dodnes. Citadela byla chráněna třemi dalšími řadami zdí a nacházela se na nejvyšším bodě kopce.
Na nejvýše položené místo vyšel jen Libor, já to kvůli operované noze raději nechtěla riskovat. Část hradu se díky dlouhodobému vlivu povětrnostních vlivů zhroutila. Války a nedostatečná konzervace, zhoršená obdobími válek, tomu také nepřidala. Zbylé části hradu jsou tak i nadále ohroženy zřícením. Snad brzy dojde i na tuto významnou památku, aby byla alespoň zakonzervována pro další generace….
