Antigua – město pod sopkami

V úterý kolem oběda jsme na čtyři přestupy dojeli do Antigua, bývalého hlavního města založeného v 16 století. Antigua byla několikrát poničena silnými zemětřeseními,nejsilnějším v roce 1773. Je to jedno z nejhezčích guatemalskych měst s koloniálnimi stavbami, nad kterým se tyčí majestátně i hrozivě sopky Agua, Fuego a Acatenango. Místo je plné zajímavých kostelů a klášterů, které jsou buď opraveny po zemětřesení nebo jsou rozbořeny po zemětřesení. Ale i ty opravené budou dříve nebo později opět zbořeny některým z budoucích zemětřesení. K těm nejpůsobivějším stavbám patří katedrála de Santiago na Zócalu, tedy hlavním náměstí. Bývala to rozsáhlá stavba, několikrát poškozena,obnovena a přestavěna. Působivá je pobořená část s povalenými sloupy, zhroucenými klenbami a dvěma zajímavými hrobkama. V Iglesia y convento de nuestra seňora dela merced je největší kašna v latinské Americe s průměrem 27 metrů. Domy kolem náměstí mají malebná patia s restauracemi, kavárnami a galeriemi, která jsme si systematicky procházeli, dávali si dobrou kávu a fotili. Luděk trávil hodně času v nemocnici s vybavováním věcí kolem Pavlovy nehody. Naštěstí tam probíhá vše dobře. Druhý den jsme zašli do kláštera kapucínů s krásnou zahradou. Nejzajímavější je rozsáhlý areál kdysi největšího a nejbohatšího kláštera Santo Domingo s muzeem moderního umění, archeologickým muzeem a lékárnou. Rozsáhlý areál vkusně spojuje historická místa a muzea s luxusním hotelem. Vzhledem k přìtomnosti staré lékárny a výhledu na sopku je ideálním místem pro uspořádání nějakého kongresu..:-) Druhý den po obědě jsme odjeli do národního parku Pacaya se stejnojmennou sopkou. Cílem byla tůra směrem ke kráteru a pozorování lávy. Vyjeli jsme k bráně parku a strmě jsme z výšky 1800 metrů stoupali asi hodinu a půl 500 výškových metrů k lavovým polím. Vedli nás místní průvodci a doprovázeli nás místní obyvatelé s koňmi čekající jako supi na kořist, až někdo nezvládne tempo a odpadne a rád si připlatí za “taxi”. Kolem nás pobíhali “lávoví” psi. Nahoru stoupalo několik skupin turistů. Cesta začala být obtížnější v lávových polích. Tam už s námi drželi krok jen psi. Cesta se změnila z místech, kde byly čerstvé i starší výhřezy lávy. Tak nějak vypadá cesta k peklu – po čerstvé ztuhlé krustě lávy, kdy do ní bušíte hůlkou,jestli je pevná a udrzi vás. Nesnesitelné horko a sirné výpary opalují nebo přebarvují nažluto chlupy na nohou. Výpary omámený pes s nehořlavýma nohama (na rozdíl od Pavla:-) uléhá na horkou lávu a dává si pravidelnou dávku fetu v podobě výparů. Slabší nátury se zasekávají a ucpávají úzké přechody. Sto metrů od nás se vyvalí nový výron lávy. Úžasná podívaná. 800 metrů nad námi v intervalech lehce soptí a vyvrhuje lávu hlavní kráter. Do toho hysterický dotaz americké turistky, jestli to tam není nebezpečné…to víš, že je to nebezpečné ty krávo, když nám všem smrdí podrážky bot a mně se začal tavit plastový talíř na turistické hůlce. Poodešel jsem trochu dále z poněkud horkého území a sledovali jsme v soumraku neuvěřitelné divadlo nového výhřezu lávy. Rychle jsme, ješte za světla, seběhli z lavových polí. Než jsme se zanořili do lesa, rozloučila se s námi Pacaya výhledem na všechny tři sopky v západu slunce a vyplivnutím lávy na rozloučenou.