Let i odbavení tentokrát proběhlo normálně. Žádné zrušené letenky, žádné výbušniny… Nebýt lehkých komplikací s vízy, nevypadalo by to ani na cestu do Afriky. Ve Vídni totiž chtěli kopii letenek, přestože ji v požadavcích neuvádějí. Pro “multiple“ víza se musela vyplnit část A i B žádosti,přestože je uvedeno vyplnit A nebo B. První vystavená víza byla chybná. Druhá byla již v pořádku, jen Mařenka má delší platnost víza než my ostatní…
Je příjemné vracet se na stejná místa – nákup zásob ve stejných obchodech, tankování na stejné pumpě. Stejní lidé z půjčovny aut nás čekali na letišti. Co je nového? Velké sucho a divoká zvířata jsou nemocná, řádí vzteklina. Taky se bojí, co nastane, až z přístrojů odpojí Mandelu. To se budou prát ne bílí s černejma, ale černý s černejma. Obavu mají větší, než si myslíme…
Předání vozu se díky povídání s majiteli cestovky protáhlo a už jsme nestačili k večeru udělat plánované nákupy zásob.
Alespoň jsme stylově oslavili můj svátek – výborným grilovaným steakem z antilopy orix a výborným jihoafrickým merlotem.
(Děkuji takto všem, kteří mi poslali přání k svátku 🙂
Ráno proběhly nenáviděné nákupy a až před jedenáctou konečně vyrážíme směr Grootfontein, cesty téměř 380 km dlouhé. Afrika nás vítá spoustou zvířátek. Podél silnice nás zdraví desítky našich oblíbených a směšných prasátek bradavičnatých svými ztopořenými ocásky. Do Bush Baby kempu přijíždíme se západem slunce. Tam nás přivítalo několik velkých kusů antilopy kudu. Jeden samec dokonce Kačenku velmi zblízka, když vycházela z wc…
Rozložili jsme stany a najednou jako by ani mezi cestami do Afriky nebylo 333 dní. Každý věděl, co má dělat, jako bychom včera zabalili a dnes znovu vybalili. I pata mi praskla na tom samém místě, jako vloni…
První noc pod africkým nebem jsme strávili se skvělým grilovaným jehněčím s vůní afrického dřeva. Já ještě se skvělým jihoafrickým merlotem…
Vítejme zpět v Africe.
