Návštěva tohoto historicky významného místa měla být pohodovou procházkou. Stal se z ní téměř boj o přežití…ale o tom později.
Cesta na východ z Bushmanlandu do Tsodilo Hills je nejdobrodružnější část naší cesty, která vede téměř 170 km obtížným terénem. Ani v namibijské cestovce nedokázali zjistit přesné informace a pustili nás tam pouze na vlastní riziko. Mně se rovněž nepodařilo najít úplně přesné informace, pouze to, že cesta by měla být průjezdná a hraniční přechod funguje od 8. do 16. hodin. Různé mapy ukazovaly různé trasy…Nejpřesnější informace mají mapy a navigace společnosti „Tracks4Africa“.
Takto vybaveni a s pojistkou v podobě satelitního telefonu a dalších 40l litrů benzínu, jsme brzy ráno vyrazili na východ ke hranici s Botswanou. Přechod proběhl na Afriku hladce a rychle.
Těsně za hranicí se ale cesta výrazně zhoršila – hluboký písek a první uvíznuté auto nešťastných a již lehce panických Španělů, kteří se snažili 2 hodiny v žáru rukama vyhrabat Toyotu Hiluxe z písku…Půjčil jsem jim lopatu a zeptal se, zda mají opravdu zapnutý pohon low 4×4. Stejně jako loni nešťastníci na Skeleton Coast, neměli zkušenost a ani základní informaci od půjčovny o ovládání auta…
Ne, že bychom byli tak zkušení, ale díky nepřipravenosti ostatních jsme působili jako zkušení „mazáci“. Sedl jsem do auta, zařadil L4x4 a bravurně vyjel J
Navrhli jsme jim, že pojedeme společně. Odpustil jsem jim pneumatiky a dal základní informace k ovládání auta. Zjevně se jim ulevilo.
Cesta nebyla zase v tomto období tak strašná. Nejhorší byly první 4 kilometry a potom to již šlo. Byla jen nekonečná, protože se nedalo jet příliš rychle. Odpoledne jsme dorazili k hlavní, již asfaltové silnici. Po dalších asi 100 kilometrech nás čekal nejtěžší úsek z hlavní silnice, posledních asi 40 km. Ovšem nekonala se již žádná „složitá, písčitá cesta jen pro auta 4×4 trvající 2 – 3 hodiny…“, jak píší v průvodci. Nová cesta nás za necelých 40 minut dovedla k magickým kopcům…
Měli jsme nocovat „nadivoko“ ve volné přírodě, v noci poslouchat zvuky a přemýšlet, které divoké zvíře se plíží kolem…Nic takového se ale nekonalo – oplocená místa k táboření, WC, teplá voda…Alespoň, že jsme tam první noc byli téměř sami a druhou zcela sami.
Tsodilo Hills jsou místem nejstaršího osídlení na naší planetě. Homo Sapiens zde žil už před nejméně 60 tisíci lety! Pigmenty k malbám Křováci používali již před více než 19 tisíci lety. Nachází se zde více než 4 tisíce maleb z různých období – zvířata, geometrické tvary a lidské postavy.
Tsodilo Hills mají velký spirituální význam a Sanové věří, že se zde ukrývají různí duchové. Nejen proto byly zapsány v roce 2001, jako jediné místo v Botswaně, na seznam kulturního dědictví UNESCO.
Dnešní realita je už trochu jiná – místo začíná postupně „těžit kulturní a ekonomický potenciál…“. Žádné téměř opuštěné místo navštěvované pouze milovníky dobrodružství…
Žádní místní křováčtí průvodci za 40 BWP, ale „profesionálové“ za 120.
Místo si i přesto uchovává svoji tajuplnou atmosféru. S průvodcem jsme absolvovali nejznámější „Rhino Trail“. Maleb na tomto okruhu sice není tolik, ale jsou zajímavé svým provedením, stářím nebo tím, co znázorňují. Například velryby a tučňáci jsou velkou záhadou. Svědčí buď o migraci lidí, nebo o tom, že zde původně byla voda.
Procházka trvala skoro 2 hodiny. Trochu jsme si odpočinuli, najedli a rozhodli se, že část dalšího okruhu Lion Trial absolvujeme bez průvodce. Bavilo nás nacházet kresby, objevili jsme i známou malbu tance mužů s erekcí. Měla to být snadná procházka, tak na hodinu a maximálně 3 kilometry. Jen jsme neměli žádnou mapu a minuli jsme zpáteční cestu. Najednou se nám kopce zdály stejné, šli jsme po úmorném slunci a cesta stále nekončila. Kolem byly slyšet zvuky zvířat. Přemýšlel jsem o tom, proč se trasa jmenuje Lion Trail… Docházela voda a žízeň byla nesnesitelná. Satelitní telefon zůstal v autě na parkovišti, ale přeci nemůžeme volat o pomoc, musíme být někde blízko. Zvažoval jsem, jestli jsme schopni přenocovat nebo jestli bude lepší s čelovkou dál pochodovat…Káča zuřila a nechtěla jít dál…
Potom jsme přeci jen uviděli směrovku k parkovišti. Cesta trvala ještě nekonečných 15 – 20 minut. Nakonec jsme dorazili k autu a lehli pod vodu…Už si dokážeme představit, jaké to musí být bloudit v buši a umírat žízní…
Korunu tomu nasadila Manča, když večer neutáhla dobře kohout od PB lahve…nemáme plyn, zato máme problém, protože nemůžeme vařit a možnost naplnění láhve v nedohlednu. Asi nás čekají studené konzervy tam, kde nebude co udělat na ohni…
Zato si můžeme užít západ slunce nad Tsodilo Hills a hvězdnou noc u ohně.