Noční přejezd vlakem proběhl lépe, protože jsme již zkušení a nic nás tentokrát nepřekvapilo, takže jsme většinu cesty prospali. I hodinové zpoždění na odjezdu jsme stačili kupodivu dohnat. Opustili jsme “říši Rádžů“ a ráno jsme přijeli do Indoru ve státě Mathiapradesh, kde nás měl čekat řidič s autem. Nečekal…nakonec ale dorazil jiný řidič s jiným autem, takže jsme mohli po několika hodinách jízdy vystoupat na náhorní plošinu. Už dříve jsme si všimli, že staví další dálnice. Jezdit se na nich ale ještě nenaučili – v podstatě je berou jako dvě paralelní silnice 🙂 Že budeme míjet motocyklisty, není tak úplně překvapivé, ale přeci jen míjet v protisměru jedoucí osobáky, ale i naklaďáky či autobusy je pro Evropany trochu znervózňující. Ještě že máme místního řidiče, protože časem jsem ztrácel povědomí o tom, co je v protisměru a co ne.
Po vystoupání klikatou silničkou jsme se ocitli v místě, které nám zdánlivě připomnělo barmský Bagan množstvím starých staveb a jejich rozlehlostí. Zdejší památky jsou převážně muslimské a vytvořili je afghánští vládcové v Indii.
Na náhorní plošině rostou baobaby, které vysadili z dovezených afrických stromů. Působí zde trochu zvláštně, ale evidentně se jim tu daří.
Odpoledne jsme se vydali na prohlídku ruin královské enklávy. Lodní palác – Dżahaz mahal – je obklopen vodními nádržemi. Musela to být nádherná stavba s mnoha pokoji a bazénky. Dost prostoru pro milostné hrátky Ghijásuddína a jeho harém s 15 tisíci(!) dívkami…Tento panovník se udržel na trůnu celých 31 let, přestože se věnoval hlavně ženám a zpěvu, než ho v 80 letech musel otrávit jeho syn, aby se ho konečně zbavil. Jeho otec se dostal k moci tak, že ještě jako vojenský velitel otrávil syna zakladatele království Mándú Dalávara Chána. Těžko se z toho vyvozuje ponaučení, i když jedno se nabízí…
Turistů zde proti severu ještě ubylo, takže se stáváme pro místní návštěvníky atrakcí, a tak stejně jako před mnoha lety v Thajsku nebo později na turisticky málo zasažených místech Asie, nás opatrně žádali o možnost se s námi vyfotit. Stačilo souhlasit a už se s námi fotil další a další a ještě s holčičkou, maminkou, celou rodinou a kolem se už tvořil chumel dalších zájemců, takže mnohdy nezbývalo, než poděkovat a rozloučit se. A ani to nebylo jednoduché, protože si ještě přišli podat ruku a sáhnout si na nás, jestli TO mohutné bílé je studené nebo teplé.
Již pozdě odpoledne jsme vyšli k Pavilonu Rúpmati,
odkud by byl nádherný rozhled do nížiny, protože pevnost leží na hraně náhorní plošiny. Kdyby tedy byla lepší viditelnost a ne oblačnost…
Příběh krále a zpěvačky Rúpmatí je námětem k písním připomínajícím příběh Romea a Julie.
Odtud si naši společnou fotografii odnesl dokonce bývalý prezident státu Mathiapradesh…
Po chutné vegetariánské večeři (jaké jiné, že 🙂 jsme si koupili v “English wine shopu“ láhev indického piva a zabaleni do spacáku jsme si ji vypili na terase našeho hotelu. Už by to ale chtělo teplejší počasí, takhle jsme si ho ani moc nevychutnali…
PS. Ayrvédská medicína společně s vegetariánskou dietou způsobily, že jsem se z rýmičky dostal za necelé dva dny! Sice se mi to vrazilo na průdušky, ale funguji celkem normálně. Nebo to bylo tím, že jsem si řekl, že prostě nesmím být nemocnej…
One Response to Mathiapradesh – Mándú