Brzy ráno jsme odjeli na letiště v Madrásu. Ke skupině se připojil Tůča s Martinou a Gába.
Do Port Blairu na Jižním Andamanu jsme přistáli po poledni a po zdlouhavých formalitách se získáním vstupního povolení jsme se ubytovali nedaleko centra.
Port Blair se nijak neodlišuje od jiných měst, které jsme míjeli.
Proto jsme v neděli ráno odjeli mimo město do vesničky Čirija Tapu, kde je nedaleko hezká pláž, kterou lemují mangrovové porosty. Ty na Andamanech zaujímají 16% plochy a přispívají významně k biodiverzitě 537 ostrovů, které tvoří Andamany a Nikobary. Byl to příjemný pocit po hluku měst opět slyšet křik a zpěv ptáků…
Andamany sloužili v době nadvlády britského impéria jako trestanecká kolonie. Toto období připomíná věznice Celular Jail v Port Blair.
Původní obyvatelstvo dnes tvoří 12% z celkové populace.
Andamanců žije posledních několik málo desítek. Džaravů necelých 400. Stejně tak Ongiů. Žijí v rezervacích na vymezených územích nebo ostrovech. Přístup, ani jakýkoli kontakt turistů, není dovolen. Nikobary, kde žijí poslední zbytky kmene Šompenů, nejsou přístupné vůbec. Pouze Nikobarové se z velké části asimilovali, přestoupili na křesťanství a žije jich zde několik desítek tisíc.
Plánujeme cestu až na sever, plavby na další ostrovy a ostrůvky, průjezd přes území původních obyvatel a mimo všeho spojení….
Jediné dostupné jízdenky nebyly na sever do Diglipuru, ale jen do Mayabunderu. Vyjížděli jsme brzy ráno ve 4,30. Byl to masakr – na zadní osmimístné sedadlo jsme se stěží nacpali, protože rozměrově neodpovídáme velikosti sedaček. Dvousetkilometrová cesta trvala nekonečných 9,5 hodin…
Projížděli jsme v koloně územím Džaravů – původních obyvatel.
Jsou jedním z pěti původních etnik Andamanských a Nikobarských ostrovů. Žijí v rezervaci, kterou protíná hlavní severojižní silnice. I proto nejsou jejich vztahy k okolnímu světu přátelské. Naposledy ale zabili “ne džarava“někdy před deseti lety…
Jakýkoli kontakt je zakázán, stejně tak fotografování. My jsme ale žádného ani nezahlédli.
Do Mayabunderu jsme přijeli odpoledne a nechali jsme se zavézt na dlouhou “Turtle Beach“, abychom se vzpamatovali po vyčerpávající jízdě.
Naše plány se nám začaly komplikovat…Těsně před odjezdem do Indie proběhla zpráva o potopení výletní lodi na Andamanech. Tady ta zpráva dostává jiný rozměr – jsme blízko místa, kde se neštěstí stalo. Především jsou ale zakázány všechny turistické plavby lodí na další ostrovy, včetně potápění…Není tedy šance doplout na zajímavé ostrůvky, které jsme chtěli navštívit. Stejně tak mohu zapomenout na potápění.
Neštěstí se stalo jen 200 metrů od břehu. Loď byla přetížená převážně místními výletníky, kteří se nahrnuli k jedné straně a loď se převrátila. Kdo uměl plavat, dostal se na blízký břeh. Bohužel, Indové moc plavat neumí, takže se zde utopily i celé rodiny…Vláda zastavila do konce vyšetřování všechny takové aktivity. Jak dlouho se bude vyšetřovat, nikdo neví.
Vstřícný majitel hotelu Sea ‘N’ Sand v Mayabunderu nám “načerno“ zařídili dvě loďky, takže jsme ráno mohli odplout na ostrůvek s nádhernou bílou pláží. Ani nepamatuji, kdy jsem byl naposledy takto sám na pláži. Celý den jsme se povalovali, koupali a šnorchlovali. Ostrovy byly v roce 2004 zasaženy vlnou tsunami a místní korálové útesy dost poškozeny. I tak to byla příjemná ochutnávka podmořského světa se spoustou korálových ryb a lastur. Zahlédli jsme velkého napoleona, malého rejnoka a perutýna. Báječně stravený den ukončený, jako ten předchozí, skvělou rybou k večeři.
Ovšem nechval dne před večerem. Čepanovi nechtěl majitel hotelu při placení vzít 500 R bankovky, které si vyměnil ještě v Dílí ve směnárně. Jsou to prý padělky. Mají jiný odstín, je na nich však vodoznak i ochranné proužky. Jestli to jsou padělky, tak dobře udělané. Jestli to jsou padělky, tak to musí být dobře organizované, když jich tolik vydají ve směnárně. Jestli to jsou padělky, tak máme velký problém, protože jich je hodně…
Dopoledne jsme autobusem odjeli do Rangatu. Informace o odjezdu na ostrov Long Island se různily, takže jsme se nenalodili na 13.hodinu, ale až na 16.
Za soumraku jsme zakotvili a došli do jediného hotýlku Blue Planet na ostrově. Tam se potvrdila informace, že bývá obsazen…
Nakonec se podařilo zajistit v jejich “departmánu“ jednu large old cotage a mohli jsme si konečně odpočinout po úmorné cestě.
Při večeři jsme se postupně rozkoukali a zjistili, že to bude ten správný ostrov – úřady zapomněly doručit zákaz plavby lodí a potápění 🙂 Nejsou zde auta! Na druhé straně ostrova je krásná pláž! V hotelu je potápěčské centrum! Málo turistů! A jsou zde krokodýli a zákaz koupání!
Kašleme na Havelock a zůstáváme do neděle!
Hotel Blue Planet vybudovala a provozuje angličanka Hillary se synem. Byla zde zvláštní směsice lidí z různých částí Evropy. VK by si určitě, ale určitě, tento hotel vybral. Už kvůli názvu. Kdyby sem ale někdy přijel, jako že nepřijede.
Ráno jsme se vydali na 2 hodiny chůze vzdálenou pláž Lalaji. První hodina vedla vesnicí a přes políčka, druhá přes džungli. Vedro stoupalo a my se potili jako v sauně. Ještě závěrečný krkolomný sestup z kopce a otevřel se nám pohled na dlouhou pláž za kokosovou plantáží. Úžasné místo, jen my, kokosy, správce plantáže a bílý písek omývaný tyrkysovým mořem….
Povalovali jsme se v hamakách a užívali si šnorchlování.
Správce byl milý člověk. Byl rád, že si může na tomto odlehlém místě s někým popovídat. Pozval nás na kávu a věnoval každému kokos.
My jsme zase byli rádi, že jsme potkali dobrého člověka, protože na ostrovech většinou pohlíží na turisty nevraživě nebo se z nich pouze snaží vytáhnout peníze. Long Island, ale i ostatní ostrovy zde, jsou stále ještě výjimečné.
Potápěčskou bázi provozuje výtáhlý Holanďan Juri se svojí německou přítelkyní Nicki. Bázi provozují teprve krátkou dobu a lokality pro potápění teprve objevují a prozkoumávají. I tím je to zcela výjimečné místo pro potápění.
Byl jsem rád, že ponory byly celkem jednoduché kvůli většině začátečníků, protože jsem byl naposledy pod vodou před více jak pěti lety.
Viditelnost byla na první lokalitě dobrá, na druhé to bylo podstatně horší. Tvrdé korály jsou po tsunami poničené, ale měkkých je zde hodně a podmořský život je opravdu bohatý. Škoda, že jsem už zapomněl většinu názvů ryb. Protože jsme se potápěli v malé hloubce, oba ponory trvaly více jak hodinu,takže jsem si to ve vodě teplé 27°C pěkně užil. Zahlédl jsem i pohromnou langustu. Škoda, že ji nešlo odnést na večeři…
Další den jsme se nechali odvézt loďkou na Merk Bay – nádhernou bílou pláž s korálovými útesy na nedalekém ostrově. Byla to pro nás i nejlepší lokalita na šnorchlování. A tropický ráj a hezké loučení s ostrovy…
Brzy ráno jsme vypluli zpět do Port Blairu. S Mírou jsme se rozhodli oddělit od zbytku skupiny a vystoupili jsme na nejvíce turistickém ostrově a cíli většiny návštěvníků – Havelokově ostrově. Zde se nachází údajně nejkrásnější pláž v celé Indii Radha Nagar. Chtěli jsme zažít kontrast s ostatními místy. A ten byl patrný už po vystoupení z lodi, když jsme míjeli davy lidí a turistů. Nechali jsme se motorykšou odvézt za Vesnici č.3, kde začíná pás ubytovacích zařízení.Po neúspěšném pokusu jsme se ubytovali v Golden India Beach resortu a dali si tam oběd. Manager hotelu a zřejmě jeho bratr byli skuteční “bystroňové“, takže se vše trochu protahovalo.
Brzy odpoledne jsme podnikli neúspěšný pokus o koupi piva a vydali se na tu nejkrásnější pláž. Potom, co jsme ale na ostatních ostrovech hledali a již navštívili, to tak omračující nebylo. Ráchali jsme se dlouho ve vodě a užívali si nedělní odpoledne. Tohle už bylo opravdové loučení…
Večer jsme si dali báječnou krevetovou večeři, na terase našeho pokoje vypili konečně dobře vychlazená piva a šli spát, abychom byli připraveni na včasný odjezd do přístavu.
Domluvený “rykšák“, jak to tak zde bývá, nedorazil ve slíbený čas. Začalo nás to znervózňovat, protože se nám v neděli nepodařilo koupit jízdenky na pondělní ranní loď s chtěli tam být včas. Po druhé hodině nám totiž z Port Blairu odlétá letadlo do Kolkaty a pokud nám úletí, máme velký problém…
Po tlačenici u okénka se nám podařilo po půl hodině koupit dva lístky a za další půl hodinu jsme již odplouvali definitivně pryč a dále k dalším zážitkům v n.p.Sunderbans. Tak snad budeme mít štěstí a uvidíme toho tygra…
Radost nám jen trochu pokazila letecká společnost, která nás zbavila všech nasbíraných suvenýrů z moře, zapalovačů z batohu, kokosového ořechu a peněz za nadváhu, protože to nebylo avizovaných 20, ale pouze 15 kilogramů… Část skupiny letěla jiným spojem s jinou společností a žádám prošlo všechno bez problémů…
Já si ještě odvážím nespočet neskutečně svědivých štípanců od krvelacných tropických muchniček. Svědění je takové, že jsem se už několik nocí pořádně nevyspal. Prý přenáší tropickou horečku a ze štípanců se mohou udělat tropické vředy… Ale muchničkám jsem z celé naší skupiny musel udělat radost, protože já jim mimořádně chutnal…
One Response to Andamanské ostrovy