Ráno jsme se projeli loďkou do vesnice, kterou jsme si potom ještě prošli pěšky jako tlupa nenasytných fotografů a po brzkém obědě jsme se naposledy nalodili, poté přestoupili do mikrobusu a vrátili se zpět do Kolkaty.
Ta bývala za britské éry hlavním městem a koloniální duch byl patrný i při pouhém průjezdu městem. Někdy bude stát zato se sem ještě vrátit…
Odjížděli jsme nočním vlakem z ohromného nádraží, které odbaví nejvíc cestujících na světě.
V noci se citelně ochladilo, začalo pršet a potom už jen lilo. Stejně tak tomu bylo, když jsme vystoupili dopoledne ve Váránasí. Škoda, na závěr cesty a do města, které je jinak velmi barevné. Navíc byla nepříjemná zima…
Po pozdní snídani a brzkém obědě jsme se šli projít po ghátech a ponořit se do atmosféry tohoto výjimečného místa.
Historie města je stará 4 tisíce let. 4 tisíce let zde probíhají na těch samých místech, na březích nejposvátnější řeky Gangy, rituály očištění a smrti. Veřejně, neskrývaně, tak, jak to v životě vždy bylo – život a smrt vedle sebe. To jen naše civilizace teď smrt schovává, a proto takové přímé setkání s lidským koncem donutí k zamyšlení…pokud tedy nehledáte jen senzační představení pálení lidských těl.
Není to ale jen lidský popel, který se obřadně sype do řeky, ale vhazují se tam celá mrtvá těla svatých mužů, těhotných žen, malomocných, uštknutých kobrou a dětí, která se nikdy nepálí.
Hinduisté věří, že obřádným spálením těla a nasypáním popela do Gangy skončí koloběh zrození a smrti a tento konec bude definitivní. Přichází sem tisíce a milióny poutníků, aby vykonali obřad očištění koupelí ve svaté řece a smyli ze sebe všechny svoje hříchy.
Barevné hemžení, vůně, nasládlé pachy lidských těl na hořících hranicích, prodavači, holiči, maséři, žebráci, mrzáci, mladí hráči kriketu a svatí mužové tvoří ohromný kotel, který na vás zapůsobí víc než jiná města. Navíc si člověk více než jinde uvědomí pomíjivost a konečnost života. Občasný déšť, mokro a bahno v uličkách dodávalo místu ještě další, ponurý rozměr, který tvořil kontrast k jeho barevnosti a podtrhoval tísnivý pocit u hranic smrti.
K hlavnímu spalovacímu ghátu Manikarnika jsme přišli za tmy a byl to pohled jako do Sauronovy dílny…
Mrtvá těla spalují dómové – kasta nečistých, kteří dokáží přesně odhadnout, kolik bude potřeba dřeva ke spálení těla. To se váží a kupuje přímo u ghátu. Nejdražší je santalové dřevo.
Každý večer na hlavním ghátu probíhá obřad ganga árti. Světla, ohně, plameny svícnů a zpěv dávají místu další rozměr.
Ani jsme si nevychutnali příliš večeři. Červené kuře pečené v tandoori nám až příliš připomínalo některé výjevy uplynulého dne. Zvlášť Gába, který má zřejmě největší představivost, si na jeho oblíbeném kuřátku nepochutnal…
Ještě jsme zalitovali, že nemůžeme v noci posedět na terase našeho hotelu přímo nad gháty a vychutnat si pár jointů, které dají za teplých večerů místu ještě další rozměr. Studený vítr nás totiž brzy zahnal do pokojů…
Brzy ráno jsme chtěli pronajmout loďku a užít si jiný pohled na gháty v mlžném oparu vycházejícího slunce. Mlha byla tak hustá, že nebylo vidět na druhý břeh. Plavbu jsme odložili na později a jsem šel udělat pár záběrů a fotografií na zamlžené gháty a do úzkých zablácených uliček.
Den utekl rychle, pozdě odpoledne začalo opět pršet a my jsme cyklorykšou odjeli na nádraží, abychom se přes noc vrátili zpět do Dílí, udělali poslední nákupy, dali si ještě dobré indické jídlo a odjeli na letiště a zpět domů…
One Response to Uttarpradéš – Váránasí