Cesta do Dillí se neplánovaně protáhla. Vlak nabral i na Indii velké zpoždění a místo před 8. ranní jsme přijeli po 13.hodině…
Z plánu uvidět z Dillí více než baťůřkářskou ulici Pahangardž sešlo, protože bylo třeba zajít na oběd a stihnout ještě koupit pár věcí na památku a pro radost. Potom zabalit a na několik málo hodin si lehnout, protože na letiště odjíždíme už po třetí hodině ranní…
Měsíc uběhl rychle a za námi zůstal pořádný kus cesty Indií. Zůstanou příjemné vzpomínky na místa jako zatím málo objevené Bundi, části země, kde je bílý turista stále pro místní atrakcí jako v Mandú a na zatím nezaplněné pláže Andamanských ostrovů. Nebo na místa, kam stojí za to se vracet, jako je Váranásí mají Mahešvár. Ale určitě bude stát za to se do Indie v budoucnu vrátit. I několikrát…
PS. Pobyt v Indii bývá spojován se střevnímy problémy. Nikoho z nás nepotkalo nic závažnější. To i přes to, že jsme pili chai u pouličních vaříčů čaje, kde se těch několik sklenic vymývá jedním použitým hadrem a vodou bůhví odkud. Jedli jsme v místních vývařovnách, které jsme nazývali “žrádelny“. Ale vždy jen v těch, kde je hodně místních a jídlo se tam opravdu “točí“. Jediný vážný problém měla Janička, ale až týden po návratu, když v Čechách chytla salmonelózu…
