Už za východu slunce jsme vyjeli na více jak 600 kilometrů dlouhou cestu směrem k pobřeží Indického oceánu. Do národního parku Ithala jsme měli dorazit mezi druhou a třetí hodinou odpolední, abychom ještě stihli odpolední “game drive“, tedy projížďku s pozorováním divokých zvířat. Jenže po hodině jízdy z Krugerova parku náhle těsně před námi uzavřeli silnici přes horské sedlo pro přijíždějící nadměrný náklad. Dopravní policista říkal, že to může být na 2-3 hodiny…s jeho kolegou jsem probíral možnost objížďky, ale tvrdil, že to není třeba, ať počkáme, že to bude trvat tak 40 minut. Říkal jsem, že jeho kolega tvrdil něco o 2-3 hodinách. Jen pokrčil rameny a zakroutil hlavou. Za chvíli k nám znovu přišel a že to může trvat i 1-2 hodiny…Takže 40 min až 3 hodiny jsem si v duchu vynásobil africkým koeficientem a už na nic nečekal a vyrazil objížďkou, kde jsme nabrali více jak 1,5 hodiny zpoždění. Po 100 kilometrech oprava silnice a omezení střídavě do jednoho pruhu. “Evropský“ interval je tak 15-20 min. Zde vynásobeno AK znamenalo čekání téměř 40 minut. A to jsme mohli být rádi, protože na značce byl napsán neuvěřitelný interval 90(!) minut..
Takže jsme dojíždeli k bráně necelou hodinu před uzavřením parku a těsně před setměním dorazili na místo kempování. Předtím ještě Mařenku zahnal do auta malý kočkodan, který zuřivě cenil zuby a běžel proti ní, když se ho před tím snažila odehnat od rabování odpadků. Připomnělo nám to jinou scénku s Kačenkou z loňského roku..:-)
Před večeří jsem ještě stačil seřvat skupinu anglických teenagerů, kteří v tomto téměř panenském místě uprostřed přírody, ječeli jak v pubu.
A potom jsme si už mohli v klidu vychutnat u ohně grilovanou antilopu, dívat se na neuvěřitelnou africkou noční oblohu a v neoploceném tábořišti naslouchat okolní kakofonii zvířecích zvuků…
Brzy ráno jsme vyjeli po prudkých úbočích kopců, jejichž vrcholky zahalovaly mraky a v údolích se ještě válela mlha, kterou se snažilo prosvítit ranní slunce. Neopakovatelná atmosféra byla ještě umocněna setkáním s rodinkou pěti nosorožců…
Jízdou po úzké cestě, která se zařezávala do úbočí kopce, jsem si vzpomněl na historku Jirky Jelínka, jak proti nim na podobné cestě vyběhl sloní samec a “pohrál“ si s jejich autem, uvnitř kterého seděl s manželkou… Psal jsem mu, v jakém parku ze se mu to přihodilo. Odepsal, že v Ithala…ale že nám se to už nestane, protože ten slon je po těhto hrátkách není mezi živými.
