Z Islamábádu jsme udělali odbočku do Taksily, rozsáhlého území s mnoha roztroušenými památkami z předislámské éry. Tady mají k těmto památkám respekt a dobře o ně pečují.
Na sever se vydáváme po nejvyšší, nejdrsnější a dříve také nejnebezpečnější silnici Asie – Karákóram Highway. Ta se začala stavět v roce 1968 na trase kopírující jednu z větví staré Hedvábné stezky. Měří 1300 km, průjezdná byla po deseti letech od začátku stavby, spotřebovala 8 tisíc tun dynamitu a přes 800 životů… Na jednom místě u soutoku řeky Indus a Gilgit protíná bod, kde se potkávají tři pohoří – Himálaj, Karákóram a Hindukúš. Dnes je velká část rekonstruovaná, ale nebezpečnost místních silnic nám připomněla nehoda autobusu v prudkých serpentinách. Řidič usnul a autobus narazil do skály. Z více jak poloviny zcela zničeného vozidla vytahali 28 mrtvých těl, které vyrovnali vedle sebe na silnici…Cestou jsme na oběd zastavili v Abbottabádu, což je celkem nezajímavé místo, kdyby se tu v domě nějakou dobu neukrýval s rodinou Usáma bin Ládin, než ho zde vypátralo a zastřelilo americké komando. A možná to bylo příčinou, proč se nám v noci udělalo tak zle. Bakteriální infekce, jakou jsem nezažil. Teplotu střídala dlouhotrvající zimnice, průjem střídalo zvracení. O to horší, že nás další den čekala cesta k “zabijácké” osmitisicovce Nanga Parbat…Autobus nás vysadil u Raikotského mostu. Tam jsme přesedli do malých džípů, kterými jsme se dostali do vesničky Tato, výchoziště k západní štěně Nanga Parbatu. Jestli se dá něco nazvat nebezpečnou silnicí, tak právě tato úzká, do skály vysekaná cesta stoupající po strmých úbočích vedoucích snad kilometr nad stejnojmennou říčkou, kterou projedou jen tato krátká terénní vozidla. Vzhledem ke stavu střev bylo na mnoha místech při pohledech na kolmé srázy těsně pod koly, velmi obtížné udržet svěrače funkční… 😜To ale stále nebylo ten den to nejhorší… První část treku do Fairy Meadows má sice délku jen necelých 7 km s převýšením 600 metrů, ale dehydratovaný, nevyspalý a málo aklimatizovaný jsem nebyl schopen normálního pohybu. Musel jsem zastavovat každých pár metrů, překonávat nauzeu, až jsem ji nakonec nepřemohl a poprvé v životě jsem myslel, že nedojdu. Nakonec jsem dorazil po více jak třech hodinách, zcela vyčerpaný a za tmy.Ráno mi bylo trochu lépe, i když jediné jídlo, které jsem byl schopen pozřít, byla Coca Cola. Zkusil jsem jít druhou část treku do základního tábora a dal si závazek, že jen do prvního poblití. Kolem poledne jsem se doškrábal na vyhlídkové místo nad Raikotský ledovec s pozadím masivu Nanga Parbat. Rozhodl jsem se pokračovat i na druhou obtížnější část cesty. Tušil jsem, že budu litovat, což se v závěrečném výstupu posledních nekonečných pár desítek metrů ukázalo jako správný odhad. Nahoře jsem byl tak grogy, že jsem už nedokázal dojít ani k památníku obětem hory, ani památníku německých horolezců, které na tomto místě v roce 2008 zavraždili v noci islamisté… Byl jsem ale rád, že jsem cedtu nevzdal, I když to byl jen base camp. Teď ještě zbývala cesta zpět do Fairy Meadows a musel jsem si hodně pospíšit, protože byly už čtyři hodiny odpoledne…
