Na pláži Qalansia se potká asi většina návštěvníků ostrova. Jeden záchod není opravdu mnoho a překvapilo nás, jaké množství odpadu dokázala za týden vyprodukovat naše malá skupinka. Ostrov asi vstřebá to množství turistů z jednoho letadla týdně. Tereza ale právě zjistila, že v prosinci to už budou dvě letadla týdně a je dost pravděpodobné, že dva lety budou pokračovat i v dalších měsících. Těžko mít za zlé dalším cestovatelům, že se chtějí na ostrov stejně jako my podívat. Pokud ale komerce převálcuje ochranu unikátní fauny a flóry, bude mít celý ostrov zařazený mezi světové dědictví Unesco, velký problém.
I my jsme se na pláži potkali s druhou partou, která si zde po návratu z treku „lízala rány“. Různé škrábance, odřeniny a naraženiny si pochodem v těžkém terénu odnesl snad každý. Původně jsme zvažovali i tuto variantu, ale stále nezahojená Janina noha nás přesměrovala na naši pohodovější variantu. Nelitujeme, i když poznat Sokotru z nejvyššího vrcholu musí být rovněž nezapomenutelný zážitek.
Na každém kroku nás provázely kozy. To není zase tak překvapivé. Překvapivé je ale to, že pro ně je největší pochoutkou papírový kapesník. Nejlépe použitý po jídle. A úplná delikatesa je kapesník použitý po pořádném ranním vysmrkání 🙂 Pokračování
Hadibo
Qalansia a Shoab
Ráno jsme sjeli dolů z náhorních plošin a po severním pobřeží se vydali na západ. Cestou jsme ještě v horách navštívili místní rodinu. Tereza – naše česká organizátorka cesty na Sokotru, si zde za řadu let cest do těchto míst vytvořila i vazby s místními lidmi. Pomáhá ji znalost prostředí a jazyka, což nám při našich cestách otevíralo i místa jinak málo dostupná. Nabídli nám tradičně čaj, ženy mohly nahlédnout dovnitř příbytku, já zůstal s pánem domu venku u nápoje. Jako dárek jsme dostali sáček „dračí krve“. Ta se používá pro svoje účinky rozpuštěná ve vodě na ošetření a zkrášlení pleti. Kosmetické přípravky s obsahem dračí krve, které jsou ve světě dostupné, obsahují velmi malé množství tohoto produktu, zato cena je velmi vysoká. Domů si vezeme větší než malé množství, aby celá rodina byla ještě krásnější :D. Na oplátku od nás dostali rovněž neco na zkrášlení – náušnice a kosmetiku pro dcery a paní domu. Pokračování
Dixam a Firmihim
Na těchto náhorních plošinách roste nejvíce dračinců v nadmořské výšce 800 metrů. Druhá skupina Čechů odtud vyrážela na náročnější trek na Skand, s 1600 metry nejvyšší horou Sokotry v pohoří Hagier. V tomto týdnu zde byl asi nejvyšší počet Čechů v historii – 18! Pokračování
Zahak
Po namáhavějším dopoledni s návštěvou jeskyně nás čekal dlouhý přejezd náročnějším terénem. Nejdříve se zastávkou a obědem opět na Dihamri, kde na nás měly čekat langusty. Ale nečekaly, protože moře bylo toho dne poněkud neklidné. Náhrada byla ovšem rovněž chutná. Vůbec celý pobyt jsme si na Sokotře gurmánsky užívali. Každý den vynikající ryba nebo jiná mořská potvora, jednou kůzle a kuře. Okolní vody jsou nezasažené průmyslovým rybolovem a tudíž bohaté na ryby. Žlutoploutví tuňáci, barakudy, žraloci a plno korálových chutných ryb, jejichž jména neznám. Řidiči a průvodce se v přípravě jídla střídali. A šlo jim to velmi dobře, i když doma vaří zásadně jejich manželky. Pokračování
Arher a jeskyně Hoq
Ráno jsem vstal před východem slunce a zkoušel najít stejně jako večer vhodnou kompozici k focení. Po snídani jsme se vydali na sestup z Homhilu dolů směrem k moři. A to jsem začal litovat, že jsem místa, kterými jsme procházeli, neobjevil dříve při fotografování. Nádherné výhledy přes vymleté koryto lemované dračinci a adéniemi, v pozadí s mořem.. No co už, musím si je dobře uložit do paměti. Pokračování
Homhil
Nevím, jestli jsem poznal zaprášenější hlavní město než Hadibo. Peklo to musí být v letních měsících, kdy Sokotru bičují monzumy a vítr zvedá mračna prachu a bordelu. Obyvatelé se stěhují do vesnic ve vnitrozemí a veškerý ruch a práce na pár měsíců zcela utichne. Taková dlouhá siesta… Pokračování
Sokotra
Ostrov leží v Arabském moři 350 kilometrů od Arabského poloostrova a patří Jemenu. Délku má 135 a šířku 40 kilometrů. Geograficky patří k Africe stejně jako mnohem větší Madagaskar. Žije na něm asi 60 tisíc obyvatel. Přesný počet ani věk obyvatel není znám, neboť dříve žádné matriční údaje neexistovaly a starší Sokotřané neznají přesné datum narození. Mluví se zde vlastním jazykem, který nemá písemnou formu a arabsky. Pokračování
Dragon Island – Ostrov dračí krve
Destinace, která nás už dávno lákala, ale válka v zemi na mnoho let přerušila možnost jakéhokoliv spojení. Ta ještě zcela neskončila, jedno letadlo týdně se tam s 50 lidmi ale už dostane.
Draci se tam sice nerodí, ale z krve dračích stromů se vyráběl lak na slavné stradivarky. To ale není ten jediný důvod cesty. Tím je především unikátní endemická flóra. A taky nějaká ta fauna. I podmořská. Už se těšíme a jsme zvědaví..
Austrálie 2005 vs. 2020
Pročítáme si zápisky z našeho prvního putování po Austrálii a řada věcí je zde už jinak. Pravda, první cesta nebyla v době frekventovaných svátků a školních prázdnin. Rovněž východní pobřeží je odlišné od toho západního, ale některá srovnání se nabízí.
Tím pro nás nejvíce znatelným rozdílem bylo, že jsme s malým camperem příliš neřešili, kde přenocujeme. Když se nám nějaké místo líbilo, přenocovali jsme tam. Policie nás vyhnala pouze jednou. Letos ale takových možností bylo minimum. Na všech místech, která by se nám líbila k přespání, byl vyslovený zákaz a téměř 100% jistota, že bychom byli v lepším případě vykázáni, v horším i s pokutou. I když je Austrálie veliká země, většina půdy a pozemků někomu patří a je oplocena. Velké rozlohy zabírají národní parky a rezervace. Ve většině se ale dá nocovat na vyhrazených místech vybavených pouze suchým záchodem, někdy i kuchyňkou a nezbytnými grily. O to hezčí a klidnější tato tábořiště jsou. Bylo by nutné vyrazit vybaveným autem 4×4 po prašných cestách, do vnitrozemí nebo na špatně dostupné pobřeží, aby si bylo možné užít „free camping“.
Větší problém je ale omezení použití camperu na nezpevněných cestách. Dříve jsme bez omezení najeli mnoho kilometrů po prašných silničkách. Dnes jsme měli striktní limit 12 km tam a 12 zpět mimo asfaltové silnice, takže se na některá vzdálenější místa nedalo zajet! Vše je kontrováno přes satelitní sledování vozu. S tím souvisí i protivná upozornění přicházející na obrazovku navigace. Například zpráva, že maximální povolená rychlost vozidla je 110 km/hod, pokud překročím 100. Nebo upozornění kolem sedmé večerní, že jízda za tmy není doporučována a může být zakázána, i když do setmění zbývá hodina. Velký bratr se tak trochu dívá.
Asi největší změnou je plíživý postup politické korektnosti či neomarxismu nebo prostého blbství, které se pomalu rozlézá euroatlantickou civilizací a přišel bohužel i do Austrálie. Náš, již nekorektní, 16 let starý průvodce, stále nazývá původní obyvatelstvo aboriginci. Jenže to se tak už nějakou dobu nazývat nemůže, protože nyní je původní obyvatelstvo „indigenous“. Tradiční, malá černá palma s rozčepýřeným vrcholem už není „black boy“, ale místní sluníčka prosadila název Grass tree, aby se starý název nedotkl původního obyvatelstva. Takže indigenous, kterým se nesmí říkat aboriginci, jsou nespokojeni s označením indigenous, protože se tak označují spíše původní druhy fauny a flóry a sami dál používají název black boy, protože jsou tak zvyklí strom nazývat. Toto šílenství společně s rostoucí imigrační vlnou, nikoliv z Indonésie nebo Filipín, ale z Číny, dává tušit, že Austrálie přestane být zemí tradičních hodnot. Škoda, už nebude kam emigrovat 😜
Přes všechno uvedené je Austrálie krásnou zemí s pro nás neobvyklou přírodou, zvířaty, nádherným pobřežím a přátelskými lidmi. A pro nás bylo důležité, že jsme mohli prožít báječnou cestu s našimi už velkými holčičkami a Janička s bráchou a milou švagrovou, což se nám nepodařilo před pár lety na Srí Lance, ale tentokrát to již vyšlo 🙂