Ráno jsme posnídali bez horkého čaje a kávy a vyrazili na sever podél řeky Kawango zpět k hranicím s Namibií. Cestou jsme se několikrát pokoušeli najít místo, kde by nám doplnili nebo vyměnili PB láhev. Marně.

Přechod hranice sice zabral delší dobu, ale proběhl opět hladce.

Pokračování »

Návštěva tohoto historicky významného místa měla být pohodovou procházkou. Stal se z ní téměř boj o přežití…ale o tom později.

Cesta na východ z Bushmanlandu do Tsodilo Hills je nejdobrodružnější část naší cesty, která vede téměř 170 km obtížným terénem. Ani v namibijské cestovce nedokázali zjistit přesné informace a pustili nás tam pouze na vlastní riziko. Mně se rovněž nepodařilo najít úplně přesné informace, pouze to, že cesta by měla být průjezdná a hraniční přechod funguje od 8. do 16. hodin. Různé mapy ukazovaly různé trasy…Nejpřesnější informace mají mapy a navigace společnosti  „Tracks4Africa“.

Takto vybaveni a s pojistkou v podobě satelitního telefonu a dalších 40l litrů benzínu, jsme brzy ráno vyrazili na východ ke hranici s Botswanou. Přechod proběhl na Afriku hladce a rychle.

Těsně za hranicí se ale cesta výrazně zhoršila – hluboký písek a první uvíznuté auto nešťastných a již lehce panických Španělů, kteří se snažili 2 hodiny v žáru rukama vyhrabat Toyotu Hiluxe z písku…Půjčil jsem jim lopatu a zeptal se, zda mají opravdu zapnutý pohon low 4×4. Stejně jako loni nešťastníci na Skeleton Coast, neměli zkušenost a ani základní informaci od půjčovny o ovládání auta…

Ne, že bychom byli tak zkušení, ale díky nepřipravenosti ostatních jsme působili jako zkušení „mazáci“. Sedl jsem do auta, zařadil L4x4 a bravurně vyjel J

Pokračování »

O2 opět nezklamalo – že prý letos fungují v Namibii v rámci roomingu datové přenosy v 3G síti 😀 😀 😀
Lokální předplacená karta bude zřejmě větší jistota…

Ráno jsme se cestou na sever stavili u asi největšího, ale zcela jistě nejtěžšího, meteoritu na světě. Hoba váží 54 tun a je tvořen z 80% železem. A opravdu místy vypadá jako naleštěný kus kovu.

Pokračování »

Let i odbavení tentokrát proběhlo normálně. Žádné zrušené letenky, žádné výbušniny… Nebýt lehkých komplikací s vízy,  nevypadalo by to ani na cestu do Afriky. Ve Vídni totiž chtěli kopii letenek, přestože ji v požadavcích neuvádějí. Pro “multiple“ víza se musela vyplnit část A i B žádosti,přestože je uvedeno vyplnit A nebo B. První vystavená víza byla chybná. Druhá byla již v pořádku, jen Mařenka má delší platnost víza než my ostatní…

Je příjemné vracet se na stejná místa – nákup zásob ve stejných obchodech, tankování na stejné pumpě. Stejní lidé z půjčovny aut nás čekali na letišti. Co je nového? Velké sucho a divoká zvířata jsou nemocná, řádí vzteklina. Taky se bojí, co nastane, až z přístrojů odpojí Mandelu. To se budou prát ne bílí s černejma, ale černý s černejma. Obavu mají větší, než si myslíme…
Předání vozu se díky povídání s majiteli cestovky protáhlo a už jsme nestačili k večeru udělat plánované nákupy zásob.
Alespoň jsme stylově oslavili můj svátek –  výborným grilovaným steakem z antilopy orix a výborným jihoafrickým merlotem.
(Děkuji takto všem, kteří mi poslali přání k svátku 🙂

Ráno proběhly nenáviděné nákupy a až před jedenáctou konečně vyrážíme směr Grootfontein, cesty téměř 380 km dlouhé. Afrika nás vítá spoustou zvířátek. Podél silnice nás zdraví desítky našich oblíbených a směšných prasátek bradavičnatých svými ztopořenými ocásky. Do Bush Baby kempu přijíždíme se západem slunce. Tam nás přivítalo několik velkých kusů antilopy kudu. Jeden samec dokonce Kačenku velmi zblízka, když vycházela z wc…

Rozložili jsme stany a najednou jako by ani mezi cestami do Afriky nebylo 333 dní. Každý věděl, co má dělat, jako bychom včera zabalili a dnes znovu vybalili. I pata mi praskla na tom samém místě, jako vloni…
První noc pod africkým nebem jsme strávili se skvělým grilovaným jehněčím s vůní afrického dřeva. Já ještě se skvělým jihoafrickým merlotem…
Vítejme zpět v Africe.

Za několik hodin odlétáme přes Joburg do Windhoeku. Rok utekl rychle, i když se “abstinenční příznaky”, po návykové droze jménem Afrika, občas dostavily. Zmírnili jsme je ale plánováním nové cesty, téměř hned po našem loňském návratu z Namibie. Ono je to totiž nutností, pokud se chcete vydat za skutečnou divočinou do delty řeky Okawanga.

Letos je cesta trochu dobrodružnější – v plánu je přejezd pouště Kalahari z Namibie do Botswany s návštěvou zatím (snad) lehce opomíjené perly – pohoří Tsodilo – zapsaného v seznamu UNESCO, jako jediné místo v Botswaně. Jsou zde skalní kresby staré více než 20 tisíc let! Pokud nezabloudíme nebo nezapadneme v poušti, užijeme si toto magické místo i s dvěma přenocováními ve volné přírodě.

Poté se vrátíme zpět do Namibie, projedeme Capriviho pruhem, kde jsou zajímavé malé rezervace, až dorazíme k Viktoriiným vodopádům ze zimbabwské strany. Zpět v Botswaně navštívíme parky Chobe, Nata a pánev Makgadikgadi, až dorazíme do Maun – našeho východiště pro třídenní výlet do delty řeky Okawango na mokoro – člunech vydlabaných z kmene stromu. Budeme najíždět do hřbetů hrochů, vodních buvolů, koupat se s krokodýly a tábořit na ostrůvcích v deltě 🙂

Zážitek z tohoto kousku světa umocníme ranním přeletem se sluncem v zádech nízko nad deltou…

…a když budeme mít štěstí, zpět do Windhoeku a domů…

A protože štěstí přeje připraveným, letos odjíždíme vybavení satelitním telefonem (Petře díky), navigací i pro nejzapadlejší off-road cestičky (Jirko díky), objektivem 100 – 400 a novým webem (Slávku díky). Na místě se dovybavíme dalšími přídavnými kanystry na benzín a lopatou na písek 🙂

Pokud se vám v těchto horkých dnech bude chtít, budeme rádi, když budete cestovat s námi.

Schwarzovi  …on the road

Zobrazit místo Namibie, Botswana 2013 na větší mapě