Sedíme doma pár minut po návratu a nějak si nemůžeme připustit, že za pár hodin jdeme opět do práce a že je konec další skvělé cesty. Ješte včera ráno nás všichni doprovodili na snídani, rozloučili jsme se s Pavlem a Evou, Kašpárek s Luďkem nás vyprovodili na autobus a my jsme v sobotu po deváté odjeli busem do Méridy,hlavního města regionu. Na trhu si dali na doporučení veliký fantastický cévichový koktejl, ješte jako přídavek další céviche, potom kávičku na Zócalu a taxíkem na letiště na let zpět do Mexico City a přes Amsterdam do Prahy. A za holčičkama a Robinem, ale to až později. Tři týdny jsou hodně, ale na tak úžasnou část světa krutě málo. Tak příště třeba Panama, Kostarika,Nikaragua, Honduras nebo sever Mexika, který jsme my ješte neabsolvovali. Nebo něco jiného a je skoro jedno, která část světa to bude, hlavně zase “on the road”…

Kolem poledne jsme přijeli na jednu z nejvýznamnějších památek na Yucatánském poloostrově – Chichén Itzá. Vybudována byla Mayi v 9. století, později ji obsadili výbojní Toltékové, aby ješte později splynuli a obohatili původní kulturu. Svědčí o tom jak nálezy toltéckého kultu okřídleného hada Quetzalcoátla, tak i mayského boha deště Chaka. Pro Pavla se podařilo vypůjčit invalidní vozík, takže jsme mohli vyrazit na Bělehrááád, paní Millerová, tedy na Chichén Itzááá. Žádné jiné místo, které jsme navštívili, není tak přeplněné davy turistů. To s sebou přineslo omezení vstupu na mnoho míst, které ješte před více jak deseti lety mohl Pavel s Evou bez omezení procházet. To ale nic nemění na tom, že Chichén Itzá je úžasné místo s impozantními stavbami. Mayové byli výborní astrologové a celá hlavní Kukalkánova pyramida je obrovským kalendářem. V den jarní a podzimní rovnodennosti tvoří světlo a stín hada lezoucího po schodišti nahoru nebo dolů. Všechny mayské stavby jsou orientovány vzhledem k poloze hvězd, slunce a měsíce. Dokázali budovat mnohakilometrové přímočaré cesty džunglí spojující jejich sídla. Kněží z kopule observatoře “El Caracom” zde vyhlašovali data rituálů nebo výsadby či sklizně kukuřice. Bohužel vnitřek se šnekovitým schodištěm rovněž není přístupný. Vytesané motivy na Plošině lebek svědčí o lidských obětech stejně jako kamenné postavy držící mísy na lidská srdce. Obětováni nebyli jen otroci nebo zajatci, ale i členové vysoké šlechty. Oběť byla pro vyvoleného nejvyšší poctou. Sám panovník si ostnatým klacíkem propichoval jazyk, uši nebo penis a cákající krev obětovaná bohům zajišťovala, že slunce druhý den opět vyjde. Je zde i největší hřiště na pelotu – rituální hru s tvrdým kaučukovým míčem, který bylo třeba prohodit kamenným kruhem umístěným na vysokých zdech. Nesmělo se hrát rukou, ale používali se části těla chráněná silnou kůži. Jeden člen nebo celé družstvo, není přesně známo zda vítězné nebo poražené, bylo obětováno. Nedaleko je posvátná propusť neboli “cenote”, tvořící obrovskou přirozenou studni. Těch je na celém Yucatánu velké množství a vyhloubily je podzemní řeky v masivní vápencové desce. Přes davy turistů byla Chichén Itzá důstojnou tečkou za naším putováním za starými Mayi. V nedalekém městečku Pité jsme zašli na poslední večeři, dali si místní specialitu sopa lima a panuchos (fazolemi plněné tortillas s masem a zeleninou) a před poslední nocí si jsme si stylově připili výbornou tequilou, v mém případě paradoxně první (!) za mexickou cestu.

Cesta z Caye Caulker běžela jako na drátkách, loď vystřídal taxík, jeden bus do Mexika vystřídal druhý až do Tulumu, odkud nás opět taxík odvezl až k hotelu přímo u pláže, kam jsme dorazili v podvečer. Brzy ráno jsme si došli prohlédnout Tulumské rozvaliny ješte dříve, než přijedou autobusy z Cancúnu a dalších hotelových zón. Tulum je ze tří stran obehnán kdysi mohutnou hradbou a čtvrtou stranu tvoří členité pobřeží s bílým pískem a tyrkysovou vodou. Tulum zažíval největší rozkvět v takzvaném poklasickém období ve 13. až 16. století. Fungoval jako strategická pevnost a významný přístav pro pobřežní plavby Mayů až do vzdálenějších oblastí v Belize. Do dáli zářil červeně, modře a žlutě vyzdobený chrám, kde hořel posvátný oheň a fungoval zároveň jako maják. Celé pobřeží je oblíbeným místem leguánů, kteří se chodí vyhřívat na ploché kameny. Proháněli se i v pevnosti. Snažili jsme se je nahánět, abychom pořídili pár pěkných záběrů, protože jsme je viděli z blízka do té doby jen na talíři:-) Zbytek dne jsme se váleli na jemném bílém písku a koupali se v kýčovitě tyrkysové vodě, popíjeli pivo a dávali si koktejly. Příjemně jsme si užívali pro nás předposlední den. Večer jsme oslavili Eviny narozeniny dobrou večeří a docela brzy jsme odpadli sluncem a slavením, abychom se probudili do definitivně posledního dne v Mexiku.