Odpoledne jsme po téměř privátní cestě minibusem, bez obvyklých průtahů na hranici, dojeli do přístavu v Belize City. Protože jsme měli ještě trochu času do odjezdu člunu, šli jsme se podívat, co dobrého k jídlu nabídne Belize na přivìtanou. Zadařilo se – leguán s pikantní omáčkou, rýží a fazolemi chutnal znamenitě. Má jemné bílé maso připomínající křehkého mladého králíčka. Belize je malý stát na pobřeží Karibského moře s přilehlými ostrovy. Angličanům se zde v minulosti podařilo získat vliv a těžili zde vzácné dřevo. Belize se stalo britskou kolonií a později získalo nezávislost. Obyvatelstvo je převážně černé a domluvíte se zde většinou anglicky, protože angličtina zůstala úředním jazykem. Belize má na svém území několik mayských památek, ale většinou se sem jezdí za krásami ostrovů a moře. Je zde mnoho potápěčských lokalit včetně “Blue hole”, více jak 40 metrů hluboké, temně modré jeskyně. Odpoledne jsme připluli na malý ostrov Caye Caulker a zůstali zde tři noci. Konečně bylo trochu času k odpočinku a nicnedělání po náročném programu. V podvečer jsme se šli projít po městečku, jenže začalo pršet a dost se ochladilo. Karibik jsme si představovali trochu jinak… Druhý den ráno vypadalo podobně, naštěstí se ale počasí vybralo a čekal nás krásný den s povalováním se na molu, koupáním, odpočíváním v hamace a pojídáním dobrot. Mile strávený den… K večeru jsme se šli s Janičkou projít po břehu ostrova a večer zašli se všemi na krevety a oslavili Janiny narozeniny. Hezká oslava. Na ostrově v Karibiku. Kdo z vás to má, pánové…:-) Další den počasí opět za nic nestálo, ale stejně jsme se rozhodli vyjet na šnorchlování na tři lokality poblíž ostrova. Původně jsme uvažovali o potápění, ale potřebovali jsme si trochu odpočinout a na programu tento den byla právě Blue hole. Jenže po roce a půl po posledním ponoru se nám nezdálo úplně ideální jít s půjčenou výzbroji do 40. metrového ponoru. Vůbec jsme ale nelitovali. Podmořská rezervace nabídla i při šnorchlování to, co se leckdy nevidí ani při ponorech – karety, ohromné rejnoky, kanice, barakudy, murény, klipky, mnoho druhů korálů a ryb. Měli jsme svého “šnorchmastera”, takže jsme si mohli plavat mezi rejnoky, kteří se kolem něho obtáčeli za žrádlem. Každá lokalita byla v něčem jiná. A protože bylo hnusně, byli jsme na lodi sami čtyři a měli vlastně privátní šnorchlovačku. Pobyt na ostrově jsme zakončili stylově – po návratu se nám od rybářů podařilo koupit dva kanice, v hotelu si vypůjčili gril, nakoupili ingredience a zeleninu a připravili si fantastickou večeri pod belizkým nebem. Příjemné dny. Jen Kašpárek si lehl nenamazaný (!) na polední slunce a za pár minut se dle našich očekávání spálil…jinak během cest 2 x spadl do kanálu. Naštěstí se mu nic nestalo, jen skončil ve sračkách. Snad je to na celý pobyt vše…

V rozlehlé peténské džungli se nachází jedna z nejvýznamnějších mayských památek, kdysi mocné město Tikal. El Petén jsou ale i další skvosty mayské civilizace – El Mirador, Piedras Negras , Sayaxché dostupné po vodě nebo několikadenním trekem džunglí. Návštěva těchto míst by vydala na celou další cestu, tak snad někdy příště. Největší rozkvět a slávu zažil Tikal ve 3. až 10. století a žilo zde až 100 tisíc obyvatel. Ovšem už 200 let před Kristem tu stál komplex budov sloužící ceremoniálním účelům. Sláva a moc Tikalu skončila společně s úpadkem mayské civilizace. Po hodinové jízdě z Flores jsme dorazili k branám města, podařilo se zajistit převoz Pavla až k hlavním chrámům a po 20 minutách chůze džunglí jsme za ním došli na vyvýšené centrální náměstí. Pyramidy v Tikalu jsou odlišné – velmi strmé se svatyní na vrcholu. Na centrálním náměstí stojí nejznámější dominanta Tikalu chrám Velkého jaguára. Ostatní chrámy nenesou jména, ale jen čísla. Areál je rozsáhlý a jeden den sotva stačí k projítí všech staveb. Naštěstí se chodí ve stínu pralesa, ale i tak je celodenní prohlídka náročná. Na některé chrámy se dá vystoupat po dřevěných strmých schodištích, včetně nejvyššího, 64 metrů vysokého chrámů IV. Nejstrmější je chrám V s výhledem na hlavní chrámy Tikalu vyčuhující z džungle. Dlouho jsme seděli na vrcholu a kochali se místem, na které se celý život nezapomíná… Po návratu do Flores jsme si dali k večeri výbornou rybu z jezera a šli brzy spát před dlouhou cestou do Belize.

Pozdě odpoledne jsme přijeli do přístavu Porto Barrios, naložili se na rychlý člun a přes záliv se přeplavili do “negerského” městečka Lívingston na pobřeží Karibského moře. Kdysi se z afrických otroků ze ztroskotaných lodí a z uprchlých černých otroků vytvořila populace Garífuna neboli černých Karibů. Město je dost odlišné od ostatních guatemalských. Především tím, že zde Garífunas tvoří nejsilnější koncentraci v Guatemale. Jejich jazyk je směsí karibských a afrických jazyků s trochou francouzštiny. Ubytovali jsme se ve starém dřevěném domě na hlavní ulici a šli si dát něco dobrého k večeri. Vlezli jsme do “restaurace” přímo na břehu kousek od přístavu, kam bychom asi za světla hlavu nestrčili. Krevety a ryba byly ale fantastické a dlouho jsme na ně vzpomínali. Obsluhovala nás tlustá paní majitelka v roztrhaném oblečení a její pravděpodobně zhulený postarší manžel. Na závěr skvělé a neuvěřitelně levné večeře ješte čerstvé kokosové mléko a kokos a potom už jen spánek po dlouhém dni. Ráno jsme se nalodili na plavbu po řece Rio Dulce do stejnojmenného městečka. Plavba je nádherná s krásnou scenérií džungle, s několika zastávkami včetně vývěru horkých sirných pramenů. Kolem poledne jsme dorazili do městecka, dali si oběd na břehu jezera a dostali nápad odjet do Flores později a nastoupit do busu, který vezl Pavla s Evou. Nápad dobrý, jen jsme nepočítali s hustým pátečním provozem , několika nehodami na silnici a asi pětihodinnovým zpožděním. Čas jsme trávili vysedáváním na plastových stoličkách před obchodem a popíjenim piva, což bylo náročné po všech stránkách. Nakonec jsme se v busu šťastně po mnoha dnech všichni sešli a před půlnocí dorazili na malý ostrůvek Flores, často výchozího místa pro návštěvu jedné z nejvýznamnějších mayských památek, starobylého Tikalu.

V úterý kolem oběda jsme na čtyři přestupy dojeli do Antigua, bývalého hlavního města založeného v 16 století. Antigua byla několikrát poničena silnými zemětřeseními,nejsilnějším v roce 1773. Je to jedno z nejhezčích guatemalskych měst s koloniálnimi stavbami, nad kterým se tyčí majestátně i hrozivě sopky Agua, Fuego a Acatenango. Místo je plné zajímavých kostelů a klášterů, které jsou buď opraveny po zemětřesení nebo jsou rozbořeny po zemětřesení. Ale i ty opravené budou dříve nebo později opět zbořeny některým z budoucích zemětřesení. K těm nejpůsobivějším stavbám patří katedrála de Santiago na Zócalu, tedy hlavním náměstí. Bývala to rozsáhlá stavba, několikrát poškozena,obnovena a přestavěna. Působivá je pobořená část s povalenými sloupy, zhroucenými klenbami a dvěma zajímavými hrobkama. V Iglesia y convento de nuestra seňora dela merced je největší kašna v latinské Americe s průměrem 27 metrů. Domy kolem náměstí mají malebná patia s restauracemi, kavárnami a galeriemi, která jsme si systematicky procházeli, dávali si dobrou kávu a fotili. Luděk trávil hodně času v nemocnici s vybavováním věcí kolem Pavlovy nehody. Naštěstí tam probíhá vše dobře. Druhý den jsme zašli do kláštera kapucínů s krásnou zahradou. Nejzajímavější je rozsáhlý areál kdysi největšího a nejbohatšího kláštera Santo Domingo s muzeem moderního umění, archeologickým muzeem a lékárnou. Rozsáhlý areál vkusně spojuje historická místa a muzea s luxusním hotelem. Vzhledem k přìtomnosti staré lékárny a výhledu na sopku je ideálním místem pro uspořádání nějakého kongresu..:-) Druhý den po obědě jsme odjeli do národního parku Pacaya se stejnojmennou sopkou. Cílem byla tůra směrem ke kráteru a pozorování lávy. Vyjeli jsme k bráně parku a strmě jsme z výšky 1800 metrů stoupali asi hodinu a půl 500 výškových metrů k lavovým polím. Vedli nás místní průvodci a doprovázeli nás místní obyvatelé s koňmi čekající jako supi na kořist, až někdo nezvládne tempo a odpadne a rád si připlatí za “taxi”. Kolem nás pobíhali “lávoví” psi. Nahoru stoupalo několik skupin turistů. Cesta začala být obtížnější v lávových polích. Tam už s námi drželi krok jen psi. Cesta se změnila z místech, kde byly čerstvé i starší výhřezy lávy. Tak nějak vypadá cesta k peklu – po čerstvé ztuhlé krustě lávy, kdy do ní bušíte hůlkou,jestli je pevná a udrzi vás. Nesnesitelné horko a sirné výpary opalují nebo přebarvují nažluto chlupy na nohou. Výpary omámený pes s nehořlavýma nohama (na rozdíl od Pavla:-) uléhá na horkou lávu a dává si pravidelnou dávku fetu v podobě výparů. Slabší nátury se zasekávají a ucpávají úzké přechody. Sto metrů od nás se vyvalí nový výron lávy. Úžasná podívaná. 800 metrů nad námi v intervalech lehce soptí a vyvrhuje lávu hlavní kráter. Do toho hysterický dotaz americké turistky, jestli to tam není nebezpečné…to víš, že je to nebezpečné ty krávo, když nám všem smrdí podrážky bot a mně se začal tavit plastový talíř na turistické hůlce. Poodešel jsem trochu dále z poněkud horkého území a sledovali jsme v soumraku neuvěřitelné divadlo nového výhřezu lávy. Rychle jsme, ješte za světla, seběhli z lavových polí. Než jsme se zanořili do lesa, rozloučila se s námi Pacaya výhledem na všechny tři sopky v západu slunce a vyplivnutím lávy na rozloučenou.

Panajachel je přezdíván “gringotenango”. Netřeba překládat…Dokonce zde občas mluví anglicky a v mnoha restauracích a barech, kterých je zde opravdu požehnaně, jsou nabídky rovněž psané anglicky. Panajachel je výchozím místem pro výlety po jezeře Atitlán a návštěvě vesnic na jeho březích. Jezero ve výšce 1500 metrů vyplňuje ohromný kráter bývalé sopky. Je až 300 metrů hluboké a lemují ho sopky San Pedro a Atitlán, vysoké přes tři tisíce metrů. I diky tomu patří k nejkrásnějším jezerům nejen v Guatemale. Po ránu jsme vypluli přes jezero do San Pedro de Laguna. Prohlédli jsme ekologickou produkci kávy a my jsme si ji koupili druhé kilo. Poflakovali jsme se po břehu, našli jsme si terasu s výhledem na jezero, zírali a popíjeli vychlazené pivko a horkou guatemalskou kávu. Den příjemně ubíhal. Odpoledne jsme se po dlouhém handrkování o ceně lístků přeplavili do Santiaga, centra šamanských rituálů. Kult starého boha Maximona je velmi pevný. Rada starších každý rok tajnou volbou vybere váženého muže, v jehož domě Maximon, tedy jeho dřevěná figura ověšená hedvábím, přebývá a kde probíhají obřady a lidé se k němu modlí. Nosí mu obětiny v podobě ovoce, svíček, ale nejčastěji kořalky a cigaret. Maximon rád kouří a k povinnosti zvoleného může patří rovněž oklepávání popele z cigaret. Šaman provádí obřady podle přání a potřeb lidí – za úspěch v obchodě, za zdraví někoho nebo dobré známky ve škole. Cirkulace Maximona má význam v tom, že se moc nekoncentruje na dlouhou dobu do rukou jedné osoby. Velmi užitečné a moudré… Večer jsme si dali vynikající rybu z jezera a připili Pavlovi na zdraví a na rychlou epitelizaci.

Upozornění – tato kapitola obsahuje drastickou část

V sobotu brzy ráno jsme vyjeli směrem ke guatemalské hranici, taxíkem jsme přejeli “území nikoho”, překročili hranici a ocitli se v trochu jiném světě. Na první pohled chudším a špinavějším, na druhý snad ješte více barevném a pestrém. K tomu přispívá i to, že po celé Guatemale jezdí americké školní autobusy. Někdy v původní žluté, ale častěji “vytuněné” do pestrých barev a chromu. Vděčné to objekty focení. Měli jsme štěstí a ješte v podvečer jsme dorazili do našeho cíle – horského městečka Chichicastenango. Jsou zde ty nejstarší, ješte předšpanělské mayské trhy. Ráno jsme si přivstali, abychom viděli ješte probouzející se místo. V kostele i na kostelních schodech od rána probíhaly šamanské rituály. Trh se zaplňoval vším možným – od zeleniny, jídla, oblečení až po nejrůznější rukodělné výrobky i cetky pro turisty. Posnídali jsme zde tamales – kukuřičné těsto s nádivkou a kořením zabalené do banánového listu a vařené v páře. Typické tradiční jídlo podávající se nejčastěji jako snídaně. Koupili si ješte výborný mražený banán namočený do horké čokolády a posypaný oříšky a vydali se prozkoumat rozlehlý trh. A něco nakoupit. Po poledni jsme se vydali na návrší tisíce let staré svatyně Pascual Abaj, kde se provádějí šamanské obřady uctívající mayského boha země Huyup Tak’ah. Při nekomplikované vycházce jsme zažili asi nejdramatičtější situaci při našem cestovani vůbec. Nevíme, jaké znamení dával Huyup Tak’ah najevo a proč si vybral nejhodnějšího z nás…když Pavel hledal místo pro nejlepší záběr, začal najednou zběsile poskakovat, odhodil kameru a serval si sandály. Mysleli jsme, že nějaký oharek, kterých bylo kolem plno, zapadl do boty. Jenže Pavel se zabořil do hromady žhavého popela. Úsměv nám zamrznul a viděli jsme, že je zle – z jedné nohy visela seškvařená pata, tekla krev a druhé chodidlo bylo rovněž zle popáleno. Pomocnice šamana mu otřely chodidla rajčetem a nějakým kusem kaktusu. My jsme se snažili odehnat psa, který se snažil dostat k odstřižené upečené patě a sežrat ji (což se mu zřejmě po našem odchodu podařilo). Šaman se přišel podívat,ale do žádného zaříkávání ani nešel. Zřejmě usoudil, že by to moc úspěchů nemělo… Jana nohu zavázala a Pavla jsme dotáhli dolů pod kopec a Luděk s Janou s ním odjeli do nemocnice. Nyní, s odstupem několika dnů o tom můžeme už i psát, protože v Chichicastenangu Pavla ošetřili, ostříhali všechnu spálenou kůži na obou chodidlech, zavedli infuzi a antibiotika a ješte večer ho i s Evou převezli do Antiguy do soukromé nemocnice, kde se mu dostává dobré péče. Doufáme, že to zvládne a ještě se k nám ve Flores připojí. Celé odpoledne jsme s Kašpárkem připíjeli Pavlovi na zdraví. Večer pak i s Luďkem v Panakajel, kam jsme ješte ten den dorazili. Ráno nás docela slušně bolela hlava, ale snad to Pavlovi pomůže.

San Cristóbal de las Casas je kouzelné koloniální město s barevnými španělskými domy stavěnými do rušné ulice téměř bez oken a dovnitř tvořící příjemná klidná patia. Chiapas je místem pěstování kavovníku, takže je zde i mnoho kavárniček. Zakoupili jsme první kilo kávy. Chiapas je jednim z významných nalezišť jantaru. Je zde mnoho obchodů s krásnými jantarovými šperky. Nachází se zde i vzácnější černý jantar. Nejcennější kousky jantaru obsahují pravěký hmyz. Na světě je jen šest kousků se škorpioném, jeden v místním muzeu jantaru. Pokud máte doma nebo si někde koupíte další kousek, máte 100% jistotu, že vlastníte padělek. V pátek ráno jsme odjeli nově vybudovanou dálnicí (!) do vesnice San Juan Chamula. Celá oblast až do Guatemaly je obydlena přímými potomky starých Mayů. Od této oblasti až přes Guatemalu se nachází ty nejúžasnější mayské památky. Toto velké etnikum se rozpadá do mnoha dalších podskupin s vlastním jazykem, vírou a zvyky. Co je společné (a to platí pro celé původní obyvatelstvo), je provozování animisticko – křesťanských rituálů. Některé kostely nesou prvky právě těchto původních náboženských motivů a běžně se provozují šamanské rituály. V San Juan Chamula jsme se na takové rituály byli podívat v kostele. Šaman se u nemocných snaží vyhánět z těla zlé duchy. K tomu používá zaříkávání a sycené nápoje jako kolu, fantu nebo i pivo. Čím více nemocný krká a prdí, tím více špatných duchů odchází. Mayové těmto i dalším rituálům bezmezně věří a šamané a šamanky se těší velké úctě. Stejně tak se ale upínají ke křesťanským symbolům. Focení je zde přísně zakázáno a pouhé vytažení fotoaparátu už nemusí být o fyzické újmě ale o život. Na náměstí se odehrával domorodý trh. Trhy zde i na jiných místech jsou velmi barevné a pestré. Jeden z největších je i v San Cristóbal, který jsme si dlouho procházeli a snažili se nenápadně fotit, protože tolik barev a zajímavých tváří k tomu velmi láká. Zde to je s menším rizikem než ve vesnicích. Ze specialit jsme ochutnali pozole – polévku ze speciálního druhu kukuřice,která se nejdříve vaří s vápnem a potom se vhodí spousta dalších přísad. Chutná skvěle. Na trhu jsme nakoupili něco na památku a navštívili jsme Dům jaguara Franse Bloma. Východně od San Cristóbal se táhne Lakandocká džungle plná vzácného dřeva a nerostného bohatství, ze kterého toho lakandočtí Mayové moc nemají a jejich území je drsně drancováno včetně nevhodného intenzívního zemědělství, které je naprosto nevhodné a dochází k vyčerpání půdy během dvou tří let, což vyžaduje další kácení a vypalování pralesa, se kterým vše nenehraditelně mizí. Archeolog a etnograf Frans se ženou Gertrudou se snažili o zachování původních zvyků a způsobů. Snad se to alespoň trochu zdařilo a přejme si, aby se to podařilo i v budoucnu, jinak zase zmizí úchvatný kus země i s původní kulturou.

Autobusy jsou sice luxusní, ovšem samotná noční jízda horami byla zběsilá jako kdekoli na podobných místech na světě, kde se na předpisy příliš nehraje. Jediná možná poloha byla v sedě pevně zabořen do sedačky, nejlépe připoután. Na záchodě jsem si připadal podobně jako při plavbě lodí na rozbouřeném moři. I žaludek jsem měl podobně na vodě, navíc plný grilovaného masa. Moc jsme se nevyspali. Ráno jsme přijeli do Tuxtla Gutierez,hlavního města státu Chiapas, kde nic moc není, ale posunuli jsme se kousek dál na začátek nádherného, v nejhubším místě až 1000 metrů hlubokého kaňonu Del Sumidero. Splavným se stal po vybudování hydroelektrárny, která vyrábí 25% vodní energie Mexika. Kaňon je pozoruhodný rostlinstvem a zvířectvem. Pozorovali jsme krokodýly, sopiloty ( černé supovité ptáky), pelikány, volavky, opice a zahlédli jsme orla, nejspíš stredoamerického 🙂 70 kilometrová cesta tam a zpět příjemně ubíhala a byla dobrou relaxací po probdělé noci. Odpoledne jsme si prošli Chiapa del Corso, kde jsme si dali něco jako guláš, který se vaří v tomto státě. Mají i skvělou držkovku, která je trochu jiná než naše a plavou v ní držky větší než ty naše, ale chutná znamenitě. V devadesátých letech došlo v Chiapasu k povstání zapatistů vedené Subcomandantem Marcosem proti centrální vládě, drancování přírodního bohatství, globalizaci, neoliberalismu a práva místních chudých indiánů. Vládní vojska povstání tvrdě potlačila a zabila či zavraždila některé místní vůdce. Nicméně Chiapas si určitou větší autonomii vydobyl. Marcos je zajímavá postava – objevoval se vždy v černé kukle, s nezbytnou dýmkou.Dlouho nebyla známá jeho pravá identita. Levicový intelektuál a univerzitní profesor Rafael Guillén se snažil sjednotit levicovou frontu, ale jeho snaha vyšla doztracena. Naštěstí. Obrázky Marcose si můžete pořídit na tričkách nebo místo panáčka Kena na hraní. Domorodé obyvatelstvo je zde k cizincům poměrně nedůvěřivé a ješte více než jinde v Mexiku nemají rádi focení a dávají to najevo dost razantně. Někdy pěstí, někdy kamenem.

Oaxaca není jen kulinářský zážitek, jak by se mohlo zdát z předchozího povídání. Nedaleký Monte Albán byl centrem staré zapotécké kultury. Vznikl strategicky na Bílé hoře, jejíž vrchol byl “uříznut” a Zapotekové zde vybudovali svoje hlavní centrum. Přijeli jsme sem brzy ráno, aby jsme si toto krásné místo stačili prohlédnout ješte nezaplněné turisty. I když samotná hora je jen 400 metrů nad údolím, panoramatický výhled do okolí v ranním oparu je okouzlující. Místo působí až mysticky. Však se také předpokládá, že mělo především náboženský význam, protože zde nebyla voda a tudíž nebylo úplně vhodné pro běžný život. Centrální náměstí je 300 metrů dlouhé a 200 metrů široké. Stačí se zastavit, posadit do stínu a prohlížet si všechny okolní stavby a představovat si, jak se zde žilo před více jak 2 000 lety, vystoupat a usednout na jižní platformu a shůry pozorovat všechny stavby a tvary. Bylo zde objeveno několik hrobů. Bohužel ani jedna z významných hrobek již není přístupná. Na kamenných deskách jedné z budov jsou takzvaní Tanečníci. Jedna hypotéza říká, že se jedná o náčelníky porobených kmenů, jímž některým crčí krev z uříznutých genitálii ( což může vysvětlovat následný tanec :), druhá říká, že může jít o tělesně postižené ( a ti asi tancovat nebudou ). Odpoledne jsme jeli oaxackým údolím do Mitly – města mrtvých. Soudí se, že se zde pohřbívala vysoká šlechta Zapotéků. Stavby jsou skládáné z drobných cihel s výběžky, které tvoří ojedinělé kamenné mozaiky. Diky tomuto skládání bez malty či jiných pojidel přestály nejedno zemětřesení. Budovy jsou stavěny tak,že uprostřed je patio, kde se odehrával život ve dne. Malba na omítkách měla červenou barvu. Asi proto, že že zde kněží obětovali bohům mnoho krvavých obětí. Na zpáteční cestě jsme se ješte zastavili v jedné z palíren mezkalu, prohlédli si 2 000 let starý obrovitý strom, před další cestou si zašli do tržnice na grilovaná masa a vydali se na noční přejezd dále směrem na Guatemalu.

V úterý brzy ráno jsme odjeli budem z MC do Oaxacy. V Mexiku se jezdí autobusem luxusně – moderní čisté terminály připomínající spíše letiště, nové autobusy s prostornými sedačkami a čistým záchodem. U nás by mohli skoro závidět. Za MC se otevřely pěkné pohledy na sopku Popocatépetl. Oaxaca je hlavní město stejnojmenného státu. Významnou civilizaci tu vybudovali Zapotékové, které si později podmanili Mixtékové a nakonec všechny převálcovali Aztékové. Narodil se zde Benito Juárez, vzdělaný zapotécký indián, který byl zvolen prezidentem Mexika a uskutečnil řadu reforem. Dodnes je nesmírně populární a tak nejen zde nese mnoho míst jeho jméno. Z Oaxacy pocházel i jeho nástupce Porfírio Díaz, který ale naopak vládl tvrdou rukou, což vyústilo v mexickou revoluci. Oaxaca je pohodové město s příjemnými lidmi, spoustou galerii, obchůdků, indiánskými vlivy krásně zdobeným kostelem svatého Dominika a zajímavým klášterem s muzeem starých kultur a spoustou restaurací s výbornými specialitami. Co se už možná neví, že z těchto míst se do celého světa rozšířily kakaové boby, tedy spíše produkty z nich – kakao a čokoláda. Kakao studené nebo teplé, rozšlehané v mléce nebo vodě, je zde velmi oblíbené. Zašli jsme do jedné z mnoha “kakaáren” podívat se, jak se vyrábí z bobů, ochutnat čerstvé vynikající kakaové máslo a dát si kakao s mléčnými ledovymi šupinkami. Jako dezert vynikající. Předtím jsme zašli do tržnice na další skvělou specialitu – omáčku mole, která obsahuje kakao a je různě ostrá podle jejího typu. Podává se jako omáčka například ke kuřecímu masu s rýží a nezbytnými kukuřičnými tortillas. Po dezertu přišla na řadu další specialita pro odvážnější – smažené kobylky. Dal jsem si s limetkama, ale chutnějšì jsou na chilli. Skvělé. Jen občas uvízne nožička mezi zuby 🙂 Večer jsme si v tržnici dali další specialitu – grilovaná masa. Procházíte uličkou s obchůdky řezníků nabízející veliké tenké pláty vepřového a různého stupně sušeného hovězího a chorizo. Stačí si vybrat, další vám ho ugriluji podle přání, k tomu opečené jarní cibulky, papričky, guacamolové omáčky a další zeleninu dodávající jídlu barevnost a chuťovou pestrost. Pochopitelně jsme se strašně přežrali. Pro lepší trávení lze zapít mezkalem, jehož je Oaxaca hlavním městem a v okolí je mnoho palíren. Na rozdíl od tequily se destiluje z jiných druhů agáve, které se praží v jámách s dřevěným uhlím a tím získává kouřovou chuť. Nechává se různě dlouho zrát v dubovýh sudech a přidávají se agávoví červi, což jsou larvy můry žijící na agáve. Takže nikoli tequila, ale mezkal má v lahvi červa. Po dopití láhve lze červa sníst. Chuť není nijak zázračná o čemž jsme se mohli přesvědčit cestou busem do Guatemaly, kdy jsme se o jednoho vypaseného podělili. Tak to by o Oaxace stačilo a přejeme dobrou chuť!