Teotihuacan – město bohů

Naše poznávání starých kultur začalo v pondělí ráno, kdy jsme odjeli do Teotihuacanu. Počasí nám přálo – bylo pod mrakem 🙂 Teotihuacanská civilizace – první velká na území dnešního Mexika – zde vybudovala tehdy největší město Mezoameriky. Před ní to byli Olmékové ( známe alespoň olméckou hlavu na lahvi tequily Olméka ), až po ní to byli Mayové, Toltékové a Aztékové. Teorihuacan vybudoval říši s vlivem až na uzemi Hondurasu a Salvadoru, ale po relativně krátké době 600 let postupně upadal, až zcela zanikl. Zanechal ale rozsáhlé dědictví na které navázaly další kultury včetně Aztéků. Spojnicí dochovalych staveb je více než dva kilometry dlouhá Cesta mrtvých. Pyramida Slunce se základnou dlouhou 222 metrů je třetí největší pyramida na světě. Podle původních předpokladů byla zasvěcena bohu deště Tlalocovi, v průvodci se uvádí, že bohu slunce a na desce u pyramidy se píše, že podle nejnovějších poznatků je zasvěcena bohu deště, o čemž svědčí dětské kostry nalezené u základny, protože tomuto bohu se obětovaly právě děti. Tak nevíme, co je pravda, ale v každém případě po náročném vystoupání na vrchol se otevře “pyramidální” pohled na další úchvatnou stavbu – pyramidu měsíce. Kolem Cesty mrtvých je řada dalších staveb hrobek. Lze jen zírat v úžasu, jaká kultura zde žila a co dokázala před dvěma tisíci let vybudovat. PS. Program je dost nabytý a nějak nestíháme strávit a sepsat každodenní zážitky. Zítra vyrážíme brzy ráno do Guatemaly. Kontrast to prý bude něco jako při přechodu z Thajska do Kambodže nebo z Vietnamu do Laosu.



Ciudad de México

Hlavní město je téměř vždy odlišné od zbytku země a o Mexico City to bude nejspíš také platit. Obrovská megapole s 20 miliony obyvatel, ale klidně jich může být 15 nebo 25 miliónů a stejně to nikdo přesně nespočítá. Z letadla vypadá jako obrovské hustě rozsypané šedivé lego, vyplňující prohlubeň a plazící se do okolních kopců, aby některé už úplně pohltilo. MC se rozlézá v horské pánvi na místě původního jezera, kde Aztékové vybudovali za 200 let svého rozkvětu úžasné město Tenochtitlán, které dokázal Cortéz s 900 Španěly a 100 000 jeho domorodými spojenci zničit za tři měsíce. Na posvátných místech jejich svatyní a chrámů vybudoval honosné katolické chrámy a svatyně, které se ale jako trestem neustále propadají hlouběji a hlouběji do měkkého podloží jezera. Je skoro zázrak, že se ješte úplně nerozpadly. Drží pohromadě snad boží vůlí. Je to ne úplně příjemný pocit chodit pod různě pokroucenými sloupy držící popraskané klenby katedrály Metropolitana na náměstí Zócalo v srdci města. Podobně je tomu i na nejposvátnějším místě katolického Mexika – v bazilice de Guadalupe – kam se denně chodí poklonit Panně Marii Guadalupské tisíce, jednou ročně statisíce poutníků z celé země. Za návštěvu stojí i palác Nacional vyzdobený freskami Diega Rivery. Tento poněkud levicový umělec zachytil zajímavým způsobem celou pohnutou a bohatou historii Mexika. Včetně té revoluční, jejíž symbolika se dá směle nazvat socialistický realismus a pro nás nebylo potřeba žádného výkladu. Dokonalý obrázek o vyspělosti a rozvoji všech kultur na území Mezoameriky předhyspánské doby ukáže Muzeum archeologie v parku Chapultepec. Kdo se o tyto kultury zajímá, musí si připadat jako v ráji. Pro nás to byl alespoň rychlý vhled, který nám usnadní orientaci v příštích dnech a možní vidět to, co se nacházelo uvnitř starých staveb. Rušné ulice jsou plné typických pouličních stánku s tacos, quesadilas a mnoha dalšími místními specialitami. Stačí si vybrat,posadit za malý pult na stoličku a pustit se do pálivých dobrot. Pivo si tam nedáte, ale není problém v obchodě vybrat z mnoha dobrých mexických piv a všechno pálivé pořádně zapít. Tak na zdraví všech!



Mezoamerika 2010

Mexiko, Guatemala, Belize – po stopách Aztéků

A je to tady. Před deseti lety jsme si po téměř 5-ti týdnech strávených v Peru řekli, že se musíme vypravit za Aztéky, protože incké i před-incké civilizace nás fascinovaly. Nic ale nevede přímo, takže jsme to brali oklikou přes jihovýchodní Asii, Afriku i Austrálii.
Podobnou oklikou se skládalo i složení výpravy ? nejedeme ?solo? jako do Peru, ale z účastníků minulých cest se poskládalo složení Eva&Pavel – Kašpárek – my a místo Michala nás bude provázet Luděk, kterého poprvé potkáme na letišti v Mexico City.
A protože se stejně jako při minulých cestách připojíme jen na část celé výpravy, ostatní si již prohlíží zimující monarchy, prolévají se tequilou a několikanásobně si užívají pálivých papriček.

Po přečkání přípravového kolotoče a odvozu holčiček a ostatních zvířat nás čeká v sobotu odlet do Mexico City. V plánu je Teotihuacan, přejezd do Oaxacy zapsáné na seznamu světových památek UNESCO, její velký týdenní trh, Monte Albán, jedno z nejstarších kultovních míst Střední Ameriky, kaňon Sumidero, kouzelné koloniální město San Cristobal de las Casas a jeho okolí.
Dále se přesuneme se do Guatemaly do Panajachel u jezera Atitlán, vyplujeme na celodenní výlet po jezeře Atitlan , zastavíme se v centru šamanství – nejznámější vesnici na jezeře Santiago de Atitlán, potom do bývalého hlavního města Guatemaly Antigua, v národním parku Volcano Pacaya zdoláme vrchol nejaktivnější guatemalské sopky a nahlédneme do nitra země. Nakoupíme na májských trzích v Chichicastenango, přesuneme se do černošského města Livingstone, lodí po Rio Dulce do Flores a prohlédneme si majestátní ruiny mocného mayského města Tikal, jednoho z nejdůležitějších center zdejší civilizace. Odpočívat a šnorchlovat nebo potápět se budeme na ostrově Ambergis Caye do San Pedro v Belize. Vrátíme se zpět do Mexika k návštěvě pyramid Tulum a odpočineme si na plážích Karibiku, odjedeme do centra mayské kultury Chichen Itza, které bylo proslulé krutostí. Nás bude čekat už jen kruté rozloučení, zanecháme zde zbytek výpravy, odjedeme do Cancúnu, přeletíme do MC a vrátíme se domů. A to bude konec cesty. Teď jsme ale na jejím začátku. A kdo bude mít chuť, může být alespoň takto s námi na cestách.



Z Mandalaje zpet do Baganu

V nedeli v podvečer po navsteve mandalajskeho trhu jsme se nechali riksou odvest do hotelu a tak jsme se seznamili s Myent Shinem. Bystry chlapik, ktery se snazil mluvit a stale ucit anglicky. Dohodli jsme na programu na utery, kdy jsme uz zustali v Mandalaji sami. Skupine se trochu zkomplikovala preprava do Myitkyiny na severu Myanmy. Michalovi se podarilo sehnat listky na vlak, ale museli se rozdelit na dve skupiny, kdy jedna odjizdela v poledne, druha v 16.hodin. Vlak je podle jeho slov “dost hroznej” a ceka je 24 – 48 hodin jizdy. Tak snad dorazi do cile a hlavne se zase spoji…

 

Ve utery rano, podle domluvy, nas cekal s nalestenou riksou a v ciste kosili a longyi Shin. Odvezl nas pod Mandalajskou horu, kam jsme vystoupali po vice jak 1 700 schodech. Je zde nekolik svatyni a pekny vyhled na mesto. Je oblibenym mistem mistnich turistu, takze jsme opet pozovali pro jejich fotografovani.

Protoze stup a chramu zaciname byt ponekud presyceni, vybrali jsme dve nejzajimavejsi – Kuthodaw Paya, “nejvetsi knihu sveta “, kde je umisteno 729 mramorovych desek, kazda v male stupe a je na nich vytesano 15 knih Tripitaky. Jejich precteni by trvalo 450 dni. Druhy je Shwenandaw Kyaung, tradicni dreveny barmsky klaster s nadhernymi vyrezavanymi panely.

Nechali jsme se zavezt i na trh s jadeitem, coz je polodrahokam ze ktereho se vybrusuji sperky a sosky. Pred trzistem prodavaji chudi hledaci neopracovane kameny, uvnitr je rezou a brousi a na vrcholu pyramidy je jakasi burza, kde se hodnoti a prodavaji opracovane kusy jadeitu.

 

Shin je dost hovorny a sam otevrel tema politické situace, ktere se turistum nedoporucuje otevirat, aby neprivedli nekoho do peprijemnosti. Velky Bratr se muze divat…Jako velka cast barmancu si preje zmenu a pad junty a doufa, ze to bude, tak jako kazdy rok, uz letos. Nesvoboda pro nas neni tak viditelna. Dostatek jidla, piva, muzi sledujici anglickou fotbalovou Premiere Ligue. Viditelne jsou jen neustale vypadky proudu. Mnoho oblasti ale zustava turistum uzavreno, nevi se prilis o nucenych pracech barmancu, o jejich nasilnem presidlovani bez kompenzaci kvuli ekonomickym zajmum vlady, o zavirani a popravovani politickych odpurcu. Fotografie navstev vladnich predstavitelu ve vyznamnych chramech silne pripominaji navstevy soudruhu v továrnach. I ta fyziognomie vladcu je v necem podobna. Tak aby to bylo opravdu letos… Jenze to asi potrva, protoze Cina podporuje mistni rezim kvuli svym ekonomickym zajmum – velka naleziste drahych kamenu, plyn a vzacne drevo. Snad se toho Shin a jeho dve holcicky dockaji…

 

Brzy rano nas zavezl do pristavu, abychom se lodi vydali na 15.ti hodinnovou plavbu zpet do Baganu po velike Iravade. Jestlize Mekong je nejdelsi rekou, potom Iravada bude patrit mezi nejmohutnejsi. Pri vysoke vode bude jeji sirka temer kilometr. Zije zde i druh sladkovodnich iravadskych delfinu, kteri se vyskytuji jen jeste v Mekongu na severu Laosu, Kambodzi a Vietnamu a v rece Mahakam na Kalimantanu v Indonesii. Vzajemne si pomahaji s rybari v lovu ryb a ti si jich vazi, nebot pry nejednomu z nich zachranili zivot po padu do vody. Delfiny jsme zde ale nevideli, protoze jich zije asi jen 70 severne od Mandalaje a jsou kriticky ohrozenym druhem.

Ve stredu se plavi jen pomala lod, coz znamená spoustu zastavek, palubu zaplnenou do posledního mistecka na zemi a velikou tlacenici prodavacek vseho mozneho k jidlu pri kazdem pristani, aby mely co nejvyhodnejsi pozici a dostaly se jako prvni k bilym turistum. Tech zde bylo zkoncentrovano snad nejvice, co jsme zatim v Myanme potkali. A neuveritelna Nemka, ktera si vezla perfetni vybavu, vcetne motocyklove prilby, kterou si nasazovala zrejme pri kazdem nasednuti do prepravniho prostredku…

Trochu zde maji problem s udavanim poctu, predevsim doby cestovani. V hotelu byla informace o prijezdu do Baganu o pulnoci, v cestovni agenture nas ubezpecovali, ze prijezd bude v 19.hodin. Realita byla nekde mezi – v pul desate.

 

Rano jsme s rezervou odjeli drozkou na letiste. Jenze do letadla v 8,30 nas  neodbavili, ze let je posunut na 12.hodinu. Mozna driv. Cas na posledni nakupy a louceni s Yangonem se zkracuje.

Do Yangonu jsme prileteli kolem pul jedne, ubytovali se v prijemnem Okinawa Guest House a vyrazili na trziste Bogyoke Aung San na posledni nakupy.

 

Jeste poslední vecere v Myanme a asijska mozaika bude bohatsi o dalsi kaminek.

Potom za holcickama a parchantem Robinem, ktery stihl zakousnout sousedum dve slepice.

A potom uz jen zase teseni, az se nam zase podari za rok, za dva nebo jeste delsi dobu doplnovat tu uzasnou mozaiku dalsich poznavani. A mozna, ze budeme doplnovat zase tu jihoamerickou…



Mandalaj

Rano nas cekala vice nez osmihodinnova cesta minibusem do posledniho kralovskeho mesta Mandalaje. Neklimatizovany busik s velikosti sedacek pro jine rozmery nez nase ceske zvlast pohodlny nebyl, ale ve srovnání s cestou nakladackem to byl opet luxus. Prijezd do rusneho zapraseneho horkeho mesta po tolika dnech stravenych na venkove byl sokem. Nastesti jsme hned rano vypluli lodi kousek na druhy breh mohutne reky Iravadi ke starobylemu mestu Mingun. Ohromna stupa Mingun by byvala byla nejvetsi stupou sveta, kdyby jeji budovatel kral Bodawpaya nezemrel. Mela dosahnout vysky 150 metru, ale i tak jeji zakladna, ktera je pouze jednou tretinou zamyslene velikosti, pusobi impozantne. Pro tuto stupu byl odlit obri zvon, ktery je doposud nejvetsim neprasklym zvonem sveta. Pokud pod nej vlezete, pri rozezneni zazijete nejvetsi pozitivni vibrace sveta 🙂

Krasna je belostna stupa Hsinbyume, obklopena sedmi zvlnenymi terasami.

Po navratu jsme sli z pristavu pesky mestem, stavili se na toceny Myanmar a hlavne fotili zivot na ulicich, az jsme prisli na ohromne trziste, ktere je rajem pro mnoho dalsich zaberu.

Do reci se s nami dal majitel obchudku s etnickym predmety kmenu, ktere ziji v pro nas nedostupnych mistech Myanmy. Udelali jsme snad dobry obchod, tak to doufejme dopadne i dobre na letisti…

 

Nasledujici den jsme pokracovali v navstevach dalsich starobylych mest v okoli Mandalaje. Privstali jsme si, abychom byli na vychod slunce u nejdelsiho, 1,2 kilometru dlouheho, tykoveho mostu na svete v Amarapure. Tento cas, na moste bez turistu jen s mnichy a mistnimi prechazejici na druhou stranu jezera Taungthaman, je nejuzasnejsi.

Po snidani u mostu nas prepadla nakupni psychoza a v batozich skoncila spousta nahrdelniku z melounovych zrnicek a vyrezavanek z tykoveho dreva.

Cele nas to nejak zmohlo, takze pri navsteve Saigangu, kde je 500 stup, jsme jen bloumali po Saigangske hore. Trochu nas probrala navsteva mistniho trziste a obed v cinske hospode.

Trochu jsme museli sbirat sily na cestu do Inwy (Ava), privozem se preplavit na druhy breh, po dlouhem handrkovani dohodnout konsky povoz a dojet k nejzajimavejsimu drevenemu chramu Bagaya Kyaung, postaveneho na 267 tykovych sloupech. Jeste jsme dojeli k “sikme vezi v Inwe”, strazni vezi zmizeleho palace Nanmyin.

Potom navrat, vecere v LP zminene hospode Mann a chvile, na kterou jsme se urcite netesili – par veselych kalisku v hotelu na smutne louceni, protoze nasledujici den se oddelujeme od skupiny a my se uz jen v pristich dnech budeme vracet. Nejdrive lodi po Iravade zpet do Baganu, letadlem do Yangonu a dale do Bangkoku, Kuala Lumpuru, Dubaje a Mnichova…

 

Za zminku jeste stoji, ze se Pavle nic nestalo a jizva na cele se krasne hoji, takze na navstevu jeskyne zbyde jen nepatrna pamatka.



Kalaw

Kalaw bylo v britske kolonialni dobe oblibene horske stredisko ve vysce 1 320 m nad morem. Britsky styl, vcetne golfoveho hriste a typickych hrazdenych domu, si uchovalo dodnes.

Od jezera Inle jsme tentokrat zvolili cestu vlakem. Ctyri hodiny kolibave jizdy ubehly prijemne, pro mistni jsme mozna byli vetsi atrakci nez oni pro nas.

 

Jen Pavle spadl bagl na hlavu a odpoledne si sla radeji lehnout, protoze se ji trosku motala hlava.

 

Na tomto miste se zminime o barmskych jidlech. Krome beznych “nudlaren” a “ryzaren” na ulici, lze koupit ruzne “smazenky” – smazena zelenina, ryby a nevimco vsechno nebo z lndie rozsirene samosy (smazene trojhranky plnene ruznymi smesi zeleniny, masa a podobne). V Kalawu jsme zasli do restaurace Sam’s Family, zminovane v LP. Byla to neskutecna harmonie vuni, chuti a barev: avokadovy salat s cibulkou, nemene dobry fazolkovy salat, uzasna rajcatova nebo dynova polevka, vydatna polevka z rybich hlav nebo chutove odzbrojujici thajska polevka, chutove vyvazene kombinace “beef curry” s bramborovym curry a kesu orisky, krehoucke kureci nebo zeleninove smazene rolicky. Sladkym vrcholem byl lahodny jahodovy nebo avokadovy dzus, to vse uzavrene ovocnou nebo cokoladovou palacinkou. Mnam… Uvazovali jsme, ze bychom zustali dele a jen jedli a jedli…Od prvni navstevy jsme se stali vazenymi hosty Samovy rodiny a seznamili se se vsemi jejimi cleny.

Na jinych mistech jsme ochutnali ryby v ruznych upravach nebo obrovske sladkovodni krevety, grilovane naprosto delikatesni. Za zminku stoji i mistni vino. Na svazich kolem jezera Inle se pestuje vinna reva. Ochutnali jsme bile vino, ktere je silne, s vysokym zbytkovym cukrem, barikovane a lahodne.

 

Puvodne jsme nechteli prilis prepinat sily a rozplanovali jsme jednodenni vystup na vyhlidku na dva dny s prenocovanim a udajne skvelym jidlem v nepalske rodine, ale nekdo nam mista na spani vyfouknul. Vyrazili jsme tedy jinou cestou s dementne vypadajicim a zpomalene vyhlizejicim sikhskym pruvodcem na trasu, ktera nebyla az zase tak lehka a merila urcite vice jak 40 kilometru. Prvni den prinesl spise zklamani, protoze obed ve vesnici byl dost hrozny a znacna cast trasy vedla po kolejich. Zlepsovat se to zacalo az vecer, kdy jsme dosli do vesnice, kde jsme nocovali. Bydleni proste, ale jidlo vynikající, stejne jako snidane, ktera byla mnohem pestrejsi, nez vsechny predchazejici i budouci v hotylcich slozene vzdy z vajec na nekolik zpusobu, tri bilych toastu a jamu. Pochutnali jsme si na guacamolu s toasty, smazenych bananech, vejcich na tvrdo a trene buchte.

Cesta se rano po prudkém stoupani vinula krajinou pres vesnicky obyvane ruznymi etnickymi kmeny, ktere dodavaji zajimavost trekum v teto oblasti. Pochod se misty vine borovicovym lesem, obcas po neskutecne prasnych cestach a kolem barevnych policek. I kdyz bychom ho nezaradili mezi deset nejhezcich treku sveta, rozhodne to bylo prijemne zpestreni cestovani korunovane skvelou veceri v “Samove rodine”, jejiz slozeni mel snad uz kazdy naplanovany behem treku.



Jezero Inle

Rano (spis jeste v noci) ve 3 hodiny nastal dalsi 14. hodinovy presun k jezeru Inle. To jsme jeste netusili, ze jeden z nejdrsnejsich. “Tiger Head” – jedina spoleènost zajistujici prepravu do techto mist, by se mela jmenovat spise “Wolf Head”, protoze jizda na otevrenem nakladacku byla jizdou na vlcim hrbete. Doslova. Male kovove sedacky, kde byla citit kazda ostra hrana a na kterych se nedalo pro nedostatek mista sedet rovne, nizka strecha, pod kterou se dalo sedet jen shrbene, k tomu stale se hromadici veci k preprave, kdy nam pod nohy nalozili pytle s ryzi, takze se nedalo sedet uz vubec nijak. Na korbe asi s deseti misty stridave jelo (viselo ci stalo) az 20 lidi. A navic pri kazdem zastaveni nam dokazovali nakladanim dalsich veci, ze muze byt jeste hur. V jednu chvili jsme vezli i napravu nakladaku, kovove sedadlo ke traktoru, drevo na podpal a prdelatou babu s neskutecne jecivym hlasem. Ridic stridal cigaretu a betel, my nejdrive mrzli, potom se dusili vedrem a prachem, ktery nas menil v sedive rozlamane postavicky. Prezit se da hodne, prezili jsme i tuto jizdu, ale opakovat bych ji rozhodne uz nemusel.

Jezero Inle je 22 km dlouhe, sirku ma polovicni a ve vysce skoro 900 metru nad morem je lemovano vrcholky okolnich hor. Brzy rano, jeste za notne zimy, jsme nasedli na dlouhe cluny k projizdce po jezere. Voda je nadherne pruzracna, plna ryb. Podel brehu a na ostrovech je mnoho vesnic, kde ziji prevazne Inthove. Maji velmi specificky zbusob jizdy na lodkach – stoji na zadi a padluji nohou omotanou kolem padla a tim pad(l)em maji volne ruce k rybareni. Tento zpusob obvykle pouzivaji, i kdyz se turiste nedivaji 🙂

Na plovoucich ostrovech, tvorenych vysusenou rasou a dalsimi rostlinami, pestuji hlavne rajcata, soju a ryzi. Policka obdelavaji z lodek. Plovouci ostrovy a vesnice s domy na kulech vytvari cesty a ulice, kterymi krizuji jezero. Domy jsou prekvapive velke a patrove, v podstate “vicegeneracni”, jak je na jezere zvykem narozdil od pevniny.

Cele to zde pusobi ciste a malebne. Pruvodce nas zavezl do nekolika vyroben stribra, slunecniku, doutniku a lekninovych ci hedvabnych latek a odevu. Zastavili jsme se v nejvyznamnejsim klastere s 5-ti Buddhy a v klastere “skakajicich kocek”, ktere mnisi cvici. Den jeste zprijemnila vynikajici ryba v mistni uprave k obedu.

Za timto jezerem je dalsi, o kterem se nevi. Ani nemuze – vstup turistum neni povolen. “Mam odpovedet jako turistovi nebo jako kamaradovi?” reagoval na dotaz pruvodce. “No to je preci jasny.” Nesmi se tam proto, protoze se tam pod vladni zastitou pestuje mak a konopi… Nic zas tak prekvapiveho – junta musi mit zdroje k financovani sveho vladnuti i sveho soukromého nakladneho zivota. Prijmy z turistu nejsou tak velke, proto ma monopol na drahe kameny, plyn, ale i tykove drevo a vsechny dalsi zajimave komodity. A co jiného lze cekat od vlady, ktera dala amnestii nejhledanejsimu drogovemu krali Zlateho trojuhelniku Khun Xaovi. Nekdo musi vynosny obchod organizovat…

Dalsi den jsme rano vyrazili na kratky “trek” do okolnich kopcu a vesnicek. V jeskynich jsou svatyne a meditujici mnisi. Chodby jeskyne Ta-Eh Gu se tahnou i nekolik hodin. My jsme zasli jen kousek, ale i to stacilo, aby si i pres varovani Pavla rozsekla celo. Pohled na skalni hranu s vlasy, krvi a kousky tkani byl dost nechutny. Par stehu by to sneslo, ale chirurgicka ambulance nebyla po ruce, tak to nekolik plastickych stehu snad spravi bez nasledku.

Protoze jsme fotili vsechno a vsechny, vylet se zacal nejak protahovat. A vesnicani, hlavne deti, radi postali modelem. Pruvodce zacal byt nervozni a po obede v klastere zkratil cestu primo zpet. I tak z toho byl temer celodenni vylet.

Po navratu jsme zapadli do nalevny na dobre tocene a par jsme jich tam dali. Mezitim Janicka, stejne jako ja predchazejici den, zasla na tradicni barmskou masaz. Telo “hnetou” rukama, slapou po vas, zastavuji tlakem pristup krve do ruznych casti tela, pakou ohybaji koncetiny a vytahuji ke stropu. Je to jine, ale ve vysledku prijemne a uvolnujici. Den i pobyt u jezera Inle jsme zavrsili vybornou veceri.



Bagan

Odpoledne jsme se premistili na 20 kilometrů vzdalene autobusove nadrazi a v 15.hodin vyrazili na 18.hodinovou cestu do Baganu. Predpokladal jsem, ze mnohem horsi prejezdy nas teprve cekaji (coz se uz brzy melo vyplnit), takze tahle jizda byla vlastne luxus a pohoda.

Bagan je vedle Angkoru v Kambodzi dalsi uzasne misto, ktere jsem v Asii navstivil. Na male plose bylo od 11. stoleti vystaveno za 230 let vice jak 4 000 chramu. V roce 1975 postihlo oblast silne zemetreseni o mnoho chramu bylo poskozeno. Na obnove se podilelo UNESCO, ale diky zasahum vlady a necitlivym stavbam pomoc vzdalo. V arealu drive vyrustaly mezi chramy pribytky mistniho obyvatelstva. Kdyz vlada zrejme vytusila priliv penez z turistickeho ruchu a UNESCO, “citlive” vyzvala vsechny obyvatele k vystehovani behem jednoho tydne a tak vznikl nedaleko Novy Bagan.

 

Druhe mile prekvapeni byl hotel s bazenem vymykajici se beznemu standardu. Dalsi luxus. Az na to, ze Pavlu pri plavani v bazenu hryznul do nosu podivny brouk, ktery se tam taky zrovna potapel.

 

Odpoledne jsme na korbe nakladacku po dvou hodinach dojeli pod 1520 m vysokou horu Popa a vystoupali po strmem schodisti na skalnaty vrchol Popa Daung Kalat s komplexem klasteru, stup a svatyn. Pod schodistem je svatyne se sochami 37 natu (buzku) a je to vyznamne misto jejich uctivani.

Na vrchol vede strme schodiste lemovane drzymi opicemi. Cestou nahoru se nesmi klit a nadavat, abychom naty nerozhnavali, ale jde to jen tezko, kdyz se opicky pro zabavu snazi mocit shora na navstevniky.

 

Mirovy narozeniny jsme oslavili dobrou veceri s vystoupením ohnive fotbalistky a potom u bazenu whiskou ze zasob. Trochu se to nekterym vymklo z rukou a se zasobami jsme zatocili vice, nez bylo zdravo. Oslava to byla dustojna, jen noc byla tezka, ale hlavne bolestive rano pro mnohe, kdyz jsme jeste rozhodne nestrizlivi vyrazeli uz pred osmou na projizdku/prohlidku alespoň zlomku z tech 4 000 chramu.

 

Jako dopravni prostredek k poznavani tohoto mista jsme zvolili  drozky – ponikem tazeny dvoukolak pro dva cestující jako z kolonialni ery. Presuny to byly prijemne pomale a trochu rozhrkane.

 

Takto jsme navstivili mistni trh s ohromnym mnozstvi zajimavych tvari k foceni. Chramu lze navstivit jen limitovany pocet, vybrali jsme ty  vyznamne – stupu Shwezigon Paya, jejiz tvar se stal vzorem pro vsechny pozdeji stavene stupy v Myanme a je jednou z nejstarsich v Baganu; jeskyni chram Kyan Sitha s nadhernymi nastennymi malbami; impozantni Hti Lomin Lo Pahto; nejvyznamnejsi bagansky chram Ananda Pahto se 4 Buddhy; nejvyssi chram Thatbyinnyu Pahto; mohutny a z celeho Baganu viditelny Dha Mayan Gyi ve kterem jsou jako jedine v Baganu sochy Buddhy umistene vedle sebe; atraktivni Sulamuni Temple s nejkvalitnejsim zdivem. Zaver dne jsme si vychutnali pohledem na zapad slunce z pagody Shwe San Daw se strmymi schody. Dojem kazi jen to,ze se tam v tuto chvili soustredi snad vsichni turiste z Baganu, takze zacnete pochybovat, zda je v Myanme opravdu tak malo turistu, jak jsme si doposud mysleli.

 

Prijemne koncici den mohl ale dopadnout tragicky. Koci nejak neodhadl zatizeni vozu a na jednom vymolu se prevratil i s Pavlou a Michalem. Osklive vypadajici prihoda nastesti dopadla jen sokem a par odreninami. Tato prihoda ze zaveru dne nam pripomnela, jak tenka je hranice, kdy se muze stat tragedie…

 

Druhy den jsme brzy rano s Janickou vyrazili na kole k tem mene vyznamnym stupam udelat jeste v rannim svetle nejake zabery. I ostatni stupy maji svuj puvab – uvnitř, kam nas obcas vpustil nejaky drzitel klicu, casto zdobene puvodnimi malbami ci na vrchu, odkud byl uzasny rozhled na stupy vystupujici z ranniho oparu a roztrousene do vsech stran, kam se az dalo dohlednout. Ve vesnicce jsme narazili na maly zeleninovy trh, kde nam opet zapozovalo mnoho divek,zen a deti k fotografovani.

Mistni se snazi prodat tradicni predmety, kresby a lakovane nadobi, ale nastesti to postrada tu neprijemnou vlezlost jako v nekterych jinych zemich. I kdyz nekoupite, casto se s usmevem rozlouci. A pro deti to je i jisty druh zabavy, kdyz s vami tak laskuji.

Potom jsme se vypravili do dilny s tradicni vyrobou lakovanych predmetu a nabytku. Zakladem ja opet bambus a priropdni cerny lak nanaseny az v 15.vrstvach.

Odpoledne na nas padla lenost a povalovali se u bazenu. A cerpali sily na dalsi dlouhy presun. Jak se ale brzy ukazalo, ani to nebylo dost…



Prvni doteky

Po male zastavce v Bangkoku na Khao San k veceri a kratkemu spanku nas AirAsia dopravila brzy rano do Yangoonu (Rangunu). Odpoledne jsme vyrazili pesky na obhlidku a navstevu prni vyznamne pagody Sule. Mesto je smesice starych britskych kolonialnich budov (ovsem jiz hodne omselych), domu,ktere potkate na ruznych mistech Asie a obcas mezi tim i kontrastujici moderni stavba. Rangun je prekvapive ciste mesto (alespon do te miry, jak muzeme vnimat asijsky poradek).

Hned ale zaujmou lide – zeny,divky i deti tvare potrene necim, co by snad mohl byt jemny pisek a duvodem nejaky nabozensky vyznam(?). Skutečnost je ale praktictejsi – vsichni jsou potreni jemne mletym drevem thanakha, ktery chrani a hydratuje. Rovnez si hned vsimnete mnoha cervenych plivancu na zemi ze zvykani betelu, ktery lze koupit snad kazdych par kroku.

Naopak turistu  zde potkate jen par na rozdil od turisticky “zmasakrovaneho” Thajska, ale i jiz turistickym prumyslem objevenym Vietnamem. Bylo to mile stejne jako v Thajsku v roce 1996, kdy jsme pro  mistni byli .atrakci my a casto i objektem jejich fotografii .

Dokonce manazer hotelu, kde jsme byli ubytováni, prohlasil, ze takove lidi (Miru, Pavla, Michala a me, co pod 100 kilo vahy a 180 vysky nejdeme) jeste nevidel, snad jen ve filmu jako vresltlingove bojovniky nebo motorkare a ze by s nami chtel byt zadobre  Uz dlouho nas nic tak nepobavilo.

Prijemnym prekvapenim je i to, ze vetsina obyvatelstva je oblecena v tradicnim stylu – muzi i zeny zavinuti v pruhu latky zvane longyi.

Brzy rano jsme vyrazili na prohlidku nejposvatnejsi buddhisticke svatyne – “zlate” pagody Shwedagon, patrici mezi nejvetsi stupy na svete. Neni jen pamatkou,ale poutnim mistem jihovychodni Asie ukryvajici Buddhovych osm vlasu. Po staleti darovavane zlato pokryva 98 metru vysokou pagodu. I v dobe nasi navstevy mala lanovka dopravovala dalsi darovane zlate plechy. A tak tomu bude stale.

Na hrotu stupy je zlata koule posazena drahymi kamenny, nad nim lotosovy kvet z nehoz vyrusta 750 .kilove zlate poupe bananoveho kvetu. Nad tim desetimetrova zlata koruna a nad ni petimetrovy zlaceny sloup s korouhlickou a kouli posazenou tisici diamanty. Dechberouci nadhera, kterou jsme ale videli jen z casti, protoze je ukryta pod bambusovym lesenim…

Alespon jsme nekolikrat udelali s Mirou radost poutnikum jako objekty spolecnych fotografii.

 

PS. S pristupem na internet to je v cele Asii snad nejhorsi, takze zpravy, pokud se zadari, budou se spozdenim…



Myanmar neboli Barma 2009 – další kamínek v mozaice poznávání daleké Asie

Čas se rychle naplňuje a přichází doba přípravy na další asijskou cestu do tajemného a stále ještě do sebe uzavřeného Myanmaru.

A co nás čeká v bývalé britské kolonii, kde stále ještě totalitně vládne vojenská junta?

Naše cesta nebude jen tradičním okruhem po nejznámějších památkách, ale jako vždy se pokusíme hlouběji poznat život a místní obyvatele. Navštívíme tedy nejen turistická místa jako jezero Inle, Mandalaj nebo Bagan, ale vypravíme se i na lodi po horním toku Iravadi, kde budeme pozorovat poklidný život na řece a kam tolik turistů nezabloudí. Kde to půjde, pojedeme vlakem nebo lodí, ale jinak nás čekají autobusy a hlavně korby náklaďáků a pick-upů upravených pro dopravu lidí. Jídlo bude mizerné i vynikající, hlavně rýže a nudle, ale pivko je prý vynikající a  dostupné a nějaká kuřata se snad taky najdou. Po třech týdnech se s Janičkou a se smutkem odpoutáme od oddílu, který bude mít obdobné složení jako při mé cestě Indočínou a necháme ho putovat dále Barmou a později Filipínami a my se přes Bangkok a Kuala Lumpur vrátíme zpět.

15. – 18.2.                    1. – 4. den

Odjezd  z Prahy se zastávkou v Horšovském Týně k vyložení holčiček a zvířátek do Mnichova. Po dlouhém letu do Bangkoku tam jednu noc přespíme a následující den ráno přiletíme do Rangúnu. Tam se ubytujeme a prohlédneme si 2000 let starou pagodu Sule, zlatou pagodu Shwedagon (je na ni údajně více zlata než v britských bankách), trh Bogyoke aj.

 

19. – 21.2.                   5. – 7. den

Po nočním přejezdu dojedeme nádhernou krajinou k mystickému Mt. Popa (1518 m), kde stojí klášter vysoko na skále nad nekonečnými políčky rýže. Popojedeme do Baganu – zřejmě nejúchvatnějšího místa v Barmě, tisíce chrámů a pagod roztroušených v otevřené krajině, archeologická lokalita UNESCO. Budeme pozorovat západ slunce z terasy pagody Mingalazedi.

22. – 24.2.                   8. – 10. den

Odjedeme k jezeru Inle a strávíme několik příjemných dní v jeho okolí a na hladině. Navštívíme rybářské vesnice, trh, manufaktury, klášter ?skákajících koček?, uvidíme rybáře pádlující nohou, plovoucí trhy, posvátná jeskyně Pindaya s tisíci sošek Buddhů.

 

25. – 27.2.                   11. – 13. den

Vypravíme se za horskými kmeny v okolí města Kalaw, baťůžkářském a pohodářském centru Barmy.

 

28.2 – 3.3.                   14. – 17. den

Přejedeme do Mandalaje ? posledního královského města, budeme se toulat ulicemi, projdeme královský palác, chrámy, vystoupíme na vyhlídku z Mandalaj Hill, nakoupíme na  trzích, nasajeme atmosféru bývalých nevěstinců. Vydáme se na výlety do okolí, navštívíme několik bývalých hlavních měst.  Amarapuru s nejdelším mostem z týkového dřeva, Sagaing lemovaný kopci se stůpami nad řekou Iravádí,  poplujeme do Mingunu s nedokončenou obří pagodou, v městě Inwa navštívíme týkový klášter Bagaya Kyaung a všechno další, na co nám zbude čas a síla.

 

4.3.- 5.3.                     18. – 19. den

Návrat do Rangoonu, poslední nákupy a loučení s Myanmou.

 

6.3.- 8.3.                     20. – 22. den

Odlet do Bangkoku a dále do Kuala Lumpur, prohlídka města, návrat do Mnichova, vyzvednutí všech zvířátek a odjezd domů.