Cestu zpět jsme absolvovali trochu odlišným způsobem. Běžně následuje přejezd vlakem do Cuzca.

Tím jsme sice rovněž odjížděli, ale vystoupili jsme po zhruba dvou hodinách cesty v OLLANTAYTAMBO. Zde jsme přespali a ráno si prohlédli rozsáhlé zbytky inckého chrámu a města. Město, stejně jako všechny incké stavby, je vystavěno v závislosti na poloze slunce. Chrám samotný je hlavou ležící lamy a v určitém okamžiku slunce tvoří její oko a sluneční kužel osvětluje místo dřívější pyramidy. Ollantaytambo bylo vystavěno z ohromných kamenných kvádrů, které se dopravovaly ze vzdálenosti 6km. Ani španělům se nepodařilo napoprvé město dobýt. Vítězství Manca Inky bylo slavné, nevydrželo však příliš dlouho…
Místo je skutečně velmi zajímavé a na jeho prohlídku je třeba alespoň 2 hodiny. Pokračovali jsme místním “colectivem” do PISACu. Taxíkem jsme se nechali odvést několik kilometrů nad město. Prohlídka ruin zabere asi hodinu a je odsud krásný výhled dolů na město a na okolní hory. Je to místo, které rozhodně stojí za návštěvu.
Stejným způsobem jako do Pisacu jsme se přepravili na další ruiny – Puca Pucara a Quenco. Jde o menší a méně významné stavby. Pešky jsme došli k nejznámějším zbytkům pevnosti nad Cuscem – Sacsayhuaman. Bohužel je dochováno pouze 20 procent původní pevnosti, tvořené ohromnými kamennými bloky, které na sebe naprosto přesně nasedají. Velkou část těchto kamenných bloků lze nalézt ve zdech některých budov v Cuscu. V době svátku zimního slunovratu se zde konají velké slavnosti, jejichž součástí jsou rovněž i divadelní hry. V noci a právě na tomto místě musí mít až mystickou atmosféru…
Cuzco bylo vystavěno ve tvaru posvátného zvířete Inků – pumy, pevnost tvořila jeho hlavu. Po mnoha schodech jsme tedy sestoupili do jeho těla, kde se právě slavilo jiné tělo – tělo Kristovo…

Vláda v Peru se chystá omezit individuální vstup na jeden z nejznámějších treků na světe.

Místní cestovní kanceláře nabízejí organizovanou tůru na 3 až 4 dny za 60 – 100USD. Není však důvod pro takovouto investici. Sami můžete absolvovat trek za 17 USD + náklady na dopravu cca 30SOl + nákup potravin. Cestovní kancelář vám neposkytne rozhodně větší zážitek. Zatím stačí uplatit strážce, pokud je trek regulován, ale zanedlouho asi bude nutná větší investice…
Na trek jsme vyrazili v neděli ráno. Místo slibované cesty za 2 hod. to nakonec byly hodiny 3. Vyrazili jsme tedy po 10-té.
Na tomto místě učiníme opět poznámku: trek je skutečně krásný, ale rozhodně není jednoduchý. Stoupáte přes dvě sedla, první ve výšce skoro 4 200m n.m., druhé 3 860m. Cesta je plná schodů, výmolů a prudkého stoupání a klesání. V noci jdou teploty pod bod mrazu. Aklimatizace a dostatečná výbava jsou nutností. Přesto jsme viděli mnoho lidí, kteří toto podcenili. Známý trek jim přišel jako dobrý nápad…A tak jsme viděli Němce v kožené bundě a polobotkách, Kanaďany s neuvěřitelným množstvím zásob ( např. 6 x 1.5l vody, 2 litrové jogurty, velkou plechovku broskví a pod. ).
Téměř každý, kdo tento trek absolvoval, komentoval určitou komercionalizaci. Zážitek je natolik silný, že si ani my neodpustíme komentář. Cesta je plná nosičů, kteří nesou ohromný náklad od batohů “trekařů”, přes skládací WC, stoly, sedačky, stany, ubrusy a další nesmysly, aby vše mohli předem připravit a navařit pro tyto turisty. Nosiči, kteří odvedou neuvěřitelnou dřinu, dostanou jen minimální mzdu. Na druhou stranu, v tomto chudém kraji jistě významný příspěvek do rozpočtu. Myslíme si, že ten, kdo není schopen vynést těch svých pár kilo věcí, by měl jet raději vlakem…
Trek jsme zvládli za 2.5 dne. Cestou narazíte na mnoho pevností chránících původní cestu. Jen ten, kdo absolvuje trasu, je plně schopen pochopit bohatství, odvahu, úsilí a um starých Inků, kteří dokázali stezku vybudovat a postavit samo skryté město.
To bylo totiž znovu objeveno náhodně až roku 1911 Hiramem Binghamem. “Ztracené město Inků” je natolik ukryté, že i my jsme mysleli, že ho nikdy nenajdeme. Tak nekonečný je poslední úsek, tak dobře je město sevřeno a schováno okolními vrcholky. Překonáte poslední stoupáni, poslední schody a pak se vám otevře úžasný pohled na město Inků, který je odměnou za několikadenní těžký pochod. Proč bylo vybudováno toto město “žen”, není úplně známo. Snad bylo věnováno pannám Slunce nebo bylo posledním útočištěm Inky Manca? ( V časopisu Koktejl, duben 1997 naleznete článek “Noc na Machu Picchu” od K. Broulové, který obsahuje několik faktických chyb, avšak pokračuje velice dobrým článkem od M. Kaňáka, kde se dozvíte mnohé z historie Inků ) Pohled a prohlídka Machu Picchu určitě patří mezi vrcholné zážitky naší cesty. Kdo nenavštívil toto místo, nebyl v Peru. Inka Trail je skutečně Inka Trial..!

Do Cusca jsme dorazili z Puna denním busem v pátek 16.června kolem 16.hodiny. Je právě čtvrtek 22.června, sedíme v Mama Africa Cyber Cofe nad náměstím Plaza de Armas a pod námi probíhá slavnost Corpus Christi.

Začíná vždy ve čtvrtek, třetí nebo čtvrtý týden v červnu a letos ho následuje největ?í svátek zimního slunovratu ( 24.6. ) – Inti Raymi – festival slunce. Město je plné lidí, na náměstí probíhají bohoslužby kombinované s průvody a zcela moderními zpěvy.
Součástí slavnosti je i festival CHIRI UCHU, který je jednou velkou “žranici”. I my jsme si dali CHIRI UCHU, což je typické národní jídlo v období fiesty. Skládá se : pražená kukuřice, kus pečeného kuřete, sušené maso, klobása, sýr, smažená zeleninová placka, mořské řasy, rybí jikry, pálivá paprika a samozřejmě kus pečeného morčete. To vše za 8Sol. A samozřejmě velké ( 1.1 l ) pivo, nejčastěji místní CUSQUENA za 6Sol. K dalším tradičním jídlům, které jsme dnes ochutnali, patří Chucharon – vepřové pečené maso, vařená kukuřice, mátové lístky, proužky cibule, smažený brambor a trochu ACHI neboli chilli. Jedna porce za 4Sol, pivo Pilsen za 5,5Sol. Corpus Christi je ale hlavně velkým náboženským svátkem.
Jinak Cusco je skutečně nejpůvabnější a nenapodobitelnou atmosférou oplývající město v Peru. Udrželo si koloniální styl bez rušivých zásahů “moderní” architektury. Je to kosmopolitní město, kde můžete potkat lidi z celého světa. I my jsme hned po našem příjezdu potkali Shaye, našeho kamaráda z Colca Canonu. V Cuscu i kolem Cusca je na co se dívat. Město má atmosféru místních umělců, indiánských prodavačů všeho mo?ného, úzkých uliček, krásných zákoutí, barů, restaurací, obchodů a obchůdků a lze v něm bez nudy strávit řadu dní. Dá se zde utratit mnoho peněz za typické peruánské produkty, jako svetry, rukavice, čapky, stříbrné a zlaté šperky, obrázky a sošky…
Po našem odjezdu bude následovat velký svátek zimního slunovratu Inti Raymi, na který se sjede mnoho Peruánců i cizinců. Provázet ho budou i hry v blízké bývalé pevnosti SACSAYHUAMAN (“sexy woman”). Už teď se některými ulicemi nedá projit…To už ale budeme v krásných horách Huarazu.

Nočním přejezdem, se všemi již dříve popsanými aspekty, jsme nad ránem dorazili z Arequipy do Puna. Puno samo o sobe je hrozná díra, ale je výchozištěm pro výlety po jezeře Titicaca.

Ještě značně rozespalí jsme se nechali “ulovit” místní cestovkou na dvoudenní výlet, protože cena 32Sol na osobu se nám zdála přiměřená. Kolem 9. hodiny jsme vypluli na největší a rozhodně nejznámější jezero ve výšce nad 2 000m n.m. Samo jezero se nachází ve výšce 3 820m n.m.
První zastávka byla na plovoucích ostrovech Uros. Jsou vytvořeny z rákosu totora, rostoucího v mělkých vodách jezera. Jsou jen turistickou atrakcí, protože původní obyvatelstvo Uros již neexistuje a stávající kmen Aymara se spíše věnuje výrobě a prodeji suvenýrů. Prezident Fujimori zřejmě v rámci předvolebního získávání hlasů navštívil i tyto ostrovy a věnoval místnímu obyvatelstvu solární panely, aby ve svých rákosových chatrčích mohli sledovat televizi. Nic lepšího pro zánik tradic již nemohl udělat…
Další, již skutečný ostrov, byl Amantani. V přístavu si nás rozebrali vesničané do svých příbytků na jídlo a nocleh. Každá rodina má jednu místnost pro ubytování turistů. Luisa, naše hostitelka, se o nás starala až dojemně. K večeru jsme vystoupali na kopec Pachamama (Matka Země) naproti kopci Pachatata (Otec Země), kde se nacházejí zbytky pevnosti. Když jsme chytili dech, byli jsme ve výšce 3 980 m n.m., pozorovali jsme západ slunce nad jezerem Titicaca. Opět jeden nezapomenutelný zážitek.
Místní mladí muži odcházejí na 2 – 3 roky za prací nejčastěji do Limy. Když našetří dostatek peněz, zakoupí co největší stereo a vrací se hledat nevěstu. Jen ten, kdo má dostatečně velké stereo, má šanci uspět…
Druhý den jsme se přeplavili na turisticky známější ostrov Taquile. Je odsud nádherný výhled na jezero a na zasněšené vrcholky Cordillera Real. Místní obyvatelstvo udržuje tradice, nosí kroje a čapka u mužů je známkou jejich stavu. Svobodní muži mají odlišnou čapku od svobodných, ale nevěstu hledajících a také od ženatých a významných. Zvláštností života na tomto ostrově je “ideální komunismus”. Rodiny plánovitě pěstují různé plodiny, vyrábějí různé oděvy, které společně prodávají v “kooperativech” a provozují restaurace pro turisty. Každé ráno nosí všichni vodu do domů, kde není. Jedna významná skupina kontroluje tok peněz, protože peníze se shromažďují a investují “plánovitě”. Druhá kontroluje pořádek a bezpečnost na ostrově. Prezident Fujimori zde ze stejného důvodu jako na Uros, nechal vybudovat vodovod. Tento “malý komunismus” funguje hlavně díky turistům, kterých přijíždí několik set denně a přivážejí potřebné peníze. V podvečer jsme se vrátili do Puna a připravili se na přejezd do Cusca…

Cestovní kanceláře v Arequipě nabízejí třídenní výlet do Colca Canonu za zhruba 40USD. To se nám zdalo příliš.

Zakoupili jsme podrobnou mapu za 40Sol a místním busem za 15Sol jsme vyrazili po vlastní ose. Stoupali jsme po prašné silnici, překonali jsme nejvyšší bod 4 800 m n.m. a dosáhli altiplana ( tak se v Peru nazývá náhorní plošina ). Po 6ti hodinové cestě jsme vystoupili ve vesnici Pinchollo. Dali jsme se dohromady s dvojicí cestovatelů – s Kristinou z Austrálie a Shayem z Izraele – a zůstali spolu celé tři dny.
Brzy ráno jsme vyrazili na místo zvané Cruz del Condor, odkud lze pozorovat ráno do 9ti hodin jihoamerické kondory. Měli jsme štěstí. Více než hodinu jsme mohli sledovat tyto nádherné dravce plachtící v ohromné výšce nad kaňonem a nad našimi hlavami. Tento pohled patři k nezapomenutelným zážitkům…
Samice kondora snáší jedno vejce za dva roky. V Bolivii a nevíme jestli i v Peru, si lidé věší tyto překrásné ptáky vycpané nad dveře domu pro štěstí. To ale rozhodně není pro štěstí kondorů…
Stopli jsme si náklaďák a přemístili se k začátku sestupu na dno kaňonu. To jsme byli ve výšce 3 550m n.m. Následoval nekonečný, přes 3 hodiny trvající sestup k mostu přes řeku Colca, která tento kaňon vytvořila. Sestoupili jsme do výšky 2 160(!)m n.m. Pokračovali jsme do vesničky San Juan Pueblo, kde jsme poobědvali a vystoupali do 2 600m do další vesnice, kde jsme přenocovali u vesničanů. Brzy ráno jsme sestoupili do 2 200m do místa, které je nejen podle názvu Oasa. Zde jsme se několik hodin povalovali na trávě u bazénu a připravovali se na závěrečný výstup. Nikdo si ho však nedokázal představit, i když jsme měli kolmou stěnu neustále před sebou. Následoval nejhorší výstup v našem živote. Zatím…
Vystoupali jsme z nejniššího bodu toho dne 2 140m do 3 200m. Kdo nastoupal více než tisíc výškových metrů za tři hodiny, ten ví, o čem je řeč. Ostatní nechť si to zkusí. Za tmy jsme dorazili do Cabanaconde, dali si výbornou večeři, pivo a čaj z koky a šli na noční autobus. Podle informací měl jet přímo do Arequipy. Ale jak už to v těchto zemích bývá, po příjezdu ve 21.30 hodin do Chivay jsme se dozvěděli, že autobus pokračuje až v 1 hodinu po půlnoci. Naštěstí jsme mohli přestoupit do jiného autobusu, který odjížděl po 22. hodině. Jako španělsky nemluvící jsme prohráli boj o sedačky a museli se přemístit na zadní sedadla. Cesta zpět opět patři k nezapomenutelným zážitkům, protože na drncající cestě jsme nemohli usnout ani na minutu a museli si dávat pozor, abychom si nepřekousli jazyk. Ve 2 hodiny jsme dorazili polomrtví do Arequipy.
Na tomto místě učiníme dvě poznámky:
1) Během našeho života nás v noci budily nejrůznější zvuky, ale poprvé jsme nemohli spát díky pískajícím, pobíhajícím a jinak rámusícím morčatům. Přáli jsme jim brzkou fiestu, protože skončí na pekáči jako pochoutka. Podruhé nás budili zvracející domorodci v autobusu. Cestování jim zjevně nedělá dobře, ale naštěstí pro nás, jako zkušení jezdci používají igelitové pytlíky.
2) Ke kulturním zvykům peruánských indiánů rozhodně nepatři pravidelná koupel. Podezříváme je, že ji mnozí neuskuteční ani jednou za rok. Důkazem je neuvěřitelný čichový vjem v plném autobusu…

Tak se také nazývá Arequipa. Je postavena v koloniálním duchu z bílého lávového kamene. Ovšem jako každé trochu větší město v Peru je plné aut a smogu, takže nám spíš přišlo jako černé město…

Nehledě na to, patři v Peru skutečně k těm nejhezčím. Koloniální styl je nejvíce patrný na náměstí Plaza de Armas ( tak se ostatně nazývají všechna hlavní náměstí v každém městě i vesnici). Na náměstí rostou palmy a podíváte-li se přes katedrálu, uvidíte zasněžené vrcholy vulkánu El Misti, hory Chachani a Pichu Pichu, v?echny kolem 6 tis. metrů n.m.
K nejzajímavějším památkám patří klášter Santa Catalina a La Recoleta. Santa Catalina je údajně nejfascinující koloniální stavba v Peru. Určitě je na tom kus pravdy. Klášter můžete navštívit s průvodcem nebo, a tak jsme to udělali i my, postupně sami objevovat zajímavé prostory, místnosti i ulice, protože celý komplex je miniaturní město. Úžasné jsou i barvy jednotlivých částí – od okrové přes červenou až k tmavě modré. Projdete bezpočet malých i velkých místností a sálů, ulic i uliček. Zhruba uprostřed prohlídky mů?ete posedět v “Monasterio Misterioso” a dát si třeba mate de coca. Strávili jsme tam více než dvě hodiny.
La Recolota je mnohem menší, zato jsou zde umístěny expozice z doby předkolumbovské a exponáty z amazonského pralesa. Nejzajímavější je knihovna s více než 20-ti tis. svazky, z nichž nejstarší jsou z konce 15. století.
Při procházce městem se na nás přilepila zřejmě místní figurka. Nejdříve se snažila dělat průvodce městem, pak prodat starou minci za 3 Sol. Byla skutečně pěkná, tak jsme ji za 2 Sol koupili. Pak to z ní konečně vylezlo: pytlik “trávy” ze 40 Sol, gram “koksu” za 30 Sol. Jmenuje se Pepe a najdete ho na horním rohu Plaza de Armas…

Z Pisca jsme se vypravili místním busem do Ica, kde rozhodně stojí za vidění místní muzeum.

Co do uspořádání a vystavených exponátu z archeologických vykopávek z kultury Paracas, Nazca a Ica patři v Peru mezi nejlepší. K vidění jsou velmi dobře zachovalé mumie, textil a keramika.
Po několika hodinách úmorné cesty jsme dorazili do Nazca a po ještě úmornějším vyjednávání a smlouváni jsme se ubytovali a zajistili si program na další den. Ráno nás odvezli na místní malé letiště, promítli nám ne příliš záživný film a potom jsme konečně nasedli do malé Cesny a vzlétli si prohlédnout fascinující obrazce v pampě. Nejlepší článek, jaký jsem objevil o teoriích vzniku těchto čar a obrazců naleznete v časopisu KOKTEJL č. 7-8/98, Překvapivá zpráva z Nazca; J.Klokocnik. Pohled z výšky na astronauta, kondora, kolibříka a ostatní je nezapomenutelný.
Dopoledne jsme ještě starým ohromným DODGem naplněným 6.-ti lidmi a řidičem odjeli 30 km za město na pohřebi?tě Chauchilla. Doslova na každém kroku šlapete po historii – zbytky textilií, keramiky, lebek, lidské kosti a mumie. Ti, kdo tuto oblast navštívili před dvěmi lety a dříve, by byli překvapeni, jak se tento hřbitov změnil. Byly postaveny přístřešky pro ochranu mumií a chodníčky vyznačena trasa prohlídky. To vše jistě pro ochranu pohřebiště před devastací turisty.
Nenapravitelná devastace je ale mnohem více způsobena místními lidmi. Vykradači nenávratně likvidují jednu hrobku za druhou a keramiku, šperky a další drahocennosti prodávají načerno sběratelům a turistům…Kruh se uzavírá a peruánská vláda nemá dost peněz ani na výzkum, ani na dobrou ochranu oblasti. A místní lidé nemají dost peněz na to, aby si nemuseli přilepšovat vykrádáním hrobů. To celé bylo nejvíce patrné odpoledne, kdy jsme navštívili turisty trochu opomíjenou, ale velmi zajímavou oblast, kde 500 let př.n.l. vznikla velmi vyspělá civilizace – Cahuachi. Vrchol měla kolem 320 n.l. a zanikla asi 500 n.l. Na ploše 25 km2 vzniklo vyspělé podzemní město. Jsou zde patrné zasypané pyramidy a podzemní labyrinty skrývají snad mnoho svědectví této doby. Archeologický výzkum provádí Italové a probíhá pouze tři měsíce v roce. Zbytek roku zde pracuji “amatérští archeologové” a profesionálními detektory objevuji hrobky a doslova je devastují. Měli jsme smutný pocit, když jsme chodili mezi rozbořenými hrobkami, střepy, lidskými kostmi a vlasy. Bylo nám smutno z toho, že takto nenávratně mizí svědectví o vyspělé kultuře a zřejmě není šance na záchranu…
Nočním přejezdem jsme se dostali do Arequipy a chystáme se do Colca kaňonu. Když budeme mít štěstí, uvidíme kondory. Janu postihly nejčastější cestovatelské problémy, ale snad kombinace léků a čaje z koky a Soldeica, což je místní pálenka, zjednají nápravu. O tom všem příště.

Po 13.-ti hodinovém letu jsme 4.6. přistali do šedivé, zatažené Limy. Na letišti nastalo nemilé překvapeni…

…když nám ani jeden bankomat nechtěl vydat peníze na VISA kartu. Podařilo se nám až na několikátý pokus získat dolary, nikoliv Sol [ mistni měna ]. Pro zajímavost 1USD = 3.40SOL. Jako GRINGOS jsme zaplatili `daň prvního dne` v podobě cesty z letiště za 35Sol a několika dalších plateb, které se nám zdály přiměřené. Jak jsme se ale druhý den dozvěděli, byly značně nadsazené.
Pani doktorka Mikysková na naší ambasádě nám dala řadu dobrých rad, které zde uvedeme tak, jak budeme jednotlivá místa navštěvovat. Na ambasádě jsme zanechali kopie našich dokladů a letenky pro případ okradení. Těch je tu bohužel poměrně mnoho.
Peruánská vláda zřejmě uzavřela kontrakt se společností DAEWOO, takže většina taxi jsou právě malinká Daewoo TICO. Co dokáží v hollywoodských filmových honičkách, to s přehledem předvádí místní taxikáři. Občas to je o strach a doufáme, že ne o život.
Autobusem společnosti ORMENA jsme se další den přepravili do PISCA. Po příjezdu jsme se nechali “ulovit” do velmi příjemného hostelu San Isidro za 15Sol na osobu. Hlavní důvod návštěvy tohoto místa je vyjížďka člunem na ostrovy ISLAS BALLESTAS a autobusem do rezervace PENINSULA de PARACAS [40 Sol na osobu]. Na Islas Ballestas jsme viděli pelikány, kormorány, jednoho tučňáka a neuvěřitelné množství pořvávajících lachtanů. Počasí bohužel nebylo ideální a veliké vlny nedovolily větší přiblížení. Odpoledne se přidal silný vítr i v poušti Paracas. Naše průvodkyně ve člunu měla evidentně strach. Později jsme se dozvěděli, že podobně neklidný oceán před několika dny zabil čtyři místní rybáře. Dnes měli pohřeb, kterého se zúčastnilo úplně celé město. Tak je tomu vždy, když někdo z rybářů zahyne…