Líně jsme šourali místním trhem s vyřezávanými soškami, tradičními malbami, dřevěnými náušnicemi a barevnými látkami. Zůstali jsme tam pěknou chvíli a vybrali si dárečky, které dovezeme a samozřejmě suvenýr do sbírky-vyřezávanou a ručně malovanou masku a sochu z ebenového dřeva. Po zdlouhavém smlouvání jsme se přesunuli o kousíček dál pro čerstvé ovoce a pečené kuře na špejli. Byla jsem totiž po včerejším extempore dost hladová. Ještě jsme se zastavili na pláži kousek od našeho kempu a pak už směřovali do naší poslední destinace v Mosambiku- do Chidenguele na Sunset beach. Přijeli jsme tam k večeru. Překvapila mě jaká byla zima, byť jsme stále byli na pobřeží. Večer jsme zakončili čerstvými kalamáry, které jsme zakoupili ráno na trhu. Pokračování »

Příštího rána jsme se neskutečně dlouho balili a vyrazili až skoro v půl jedenácté. Strávili jsme prakticky celý den v autě až do příjezdu na Praya de Tofo, kde jsme zůstali další dvě noci. Den nebyl ničím vzrušující, za zmínku však stojí večeře. Nacpali sme se totiž pidi rybkami, mořskými jazyky a završili to směšnými mušlemi, které vypadaly jako mini piňdourky. Společnost nám dělaly tři kočičky, které povečeřely s námi. Poslední vzrušení dne bylo, když se přihnal tatíček s pokřiveným výrazem a pravil, ať najdeme desinfekci a šití. Vyvalila jsem bulvy na zkrvavený palec u nohy. Dobře to dopadlo, na šití to nebylo (ale hysterie okolo toho byla…). Pokračování »

Jestli jsem si myslela, že cesta do parku Bahnine byla úmorná, tak cesta na pobřeží byla ještě daleko příšernější-trvala totiž téměř deset hodin.Nikde nic, tu a tam maličká vesnička. Cesta, kterou navigace ukazovala jako hlavní, vypadala jako u nás polní cestička pro pěší, nemluvě o dírách a úmorném vedru. Všichni už jsme byli tak otrávení (a co hůř naklepaní jak řízky), že už nikdo z nás téměř nic neříkal. Pár kilometrů před pobřežím se navigace rozhodla stávkovat-tatíčkova slova nelze publikovat do veřejné sféry (skoro jsem měla strach, že mu praskne žilka v oku). Za tmy jsme dorazili do kempu Baobab beach ve městečku Vilankulo a na mě pravděpodobně zapůsobil mořský vzduch, šumění moře a závan civilizace jako afrodiziaukum neb jsem plná elánu vyběhla z auta a prozkoumávala pobřeží a zákoutí kempu. Za to Kačence byl příjezd na pobřeží úplně jedno, protože ležela v autě s horečkou 38,9 a dokonce odmítla jít na večeři ( to jí muselo být hodně zle..). Bylo dost hodin a nám se po té náročné cestě nechtělo jít mimo kemp, zvolili jsme tedy večeři v kempu. Daleko víc bych si ty plody moře vychutnala , kdybych na jídlo nečekala přes hodinu. 🙂 Kačenka mezitím propotila celý spacák a udělalo se jí líp, což se projevilo otravováním milované a k smrti unavené sestry. Pokračování »

Následujícího dne jsme to obzvlášť nevychytali s časem. Tím, že jsme si ráno dopřávali vejce se slaninou a čekali než uschnou stany, jsme vyrazili téměř v půl desáté. U výjezdu z brány parku jsme se rangerů ptali na cestu do následujícího parku Bahnine. Ti nám popsali nejkratší cestu a tvrdili, že nám to potrvá maximálně dvě a půl hodiny. Doteď nechápu, jak na to přišli,protože do Bahnine jsme přijeli až dalšího dne skoro dopoledne, ale to předbíhám. Pokračování »

Ani následujícího dne se nám nepovedlo vyrazit o moc dříve. A pravděpodobně jsme si vyplácali štěstí na zvířata hned první den, protože kromě antilop, slonů, pštrosů a exotických ptáčků, jsme neviděli žádnou šelmu ani vzácné zvíře. Navíc bylo extrémní horko. Kemp Letaba byl o dost méně romantický než Babule, o dost větší a hlučnější. Naši si chtěli spravit chuť nočním game drivem, který jsem ihned zavrhla, protože mi bylo jasné, že pokud nic neuvidíme, budu zpruzená. Sotva se zbytek rodiny přesunul k recepci zvedl se vítr a kemp se na chvíli změnil v prašnou poušť. Lidé zběsile lítali a zachraňovali popadané oblečení a stany. Já místo chvíle klidu na zápisy do deníku, jsem trávila dvě hodiny zavřená v autě schovávajíc se před větrem a tím ohavným prachem. Zbytek rodiny se obaloval prachem na game drivu a kromě směšného zvířátka vypadajíc jako veverka s obřím ocasem a rozměrem jako prasátko bradavičnaté (springhoo), tupé hyeny nesoucí obří plech, šakala, stád vodušek a impal neviděli nic. Pokračování »

Skoro jsem nechtěla věřit tomu, že by se letošní dovolená obešla bez dramatu. Zatímco v minulých letech se dvakrát stalo, že chybělo jedno místo v letadle nebo se zapomnělo na mojí bezlepkovou stravu, tak letos jsme se nestačili divit už při odbavování. Slečna letuška po nás totiž vyžadovala originál rodného listu Kačenky, protože není plnoletá. Naši vůbec nechápali, co je to za výmysl. A protože nás letuška nemínila pustit bez rodného listu a ještě pravila, jestli to prý stihneme do zítra, matička se rozčílila, strhla batoh, a jasně dala letušce najevo nevoli. Nastala chvíle napětí jestli vůbec odletíme. Naštěstí to matička stihla všechno dost rychle a my mohli vyrazit vzhůru za dobrodružstvím. Pokračování »