Řečeno s “panem prasidentem”: “jen úplný idiot může odletět z našeho počínající krásného jara do větrného podzimu!”
A já dodám: to raději s tučňáky v dešti, než s ním na sluníčku.
Fotokniha saal-digital
Z každé naší větší cesty se snažím udělat knihu, která obsahuje naše zápisky a nejlepší fotografie. Tedy foto-knihu ve skutečném významu slova. Je to hezká vzpomínka, která mi vždy, když ji vezmu do ruky, připomene velmi živě konkrétní pocity, obrazy i zážitky. Navíc se dá ukázat i dalším kamarádům a známým bez nutnosti vláčet s sebou PC.
A protože sleduji, co je děje nového ve fotografickém světě, nemohla mě minout informace o nové společnosti Saal Digital (http://www.saal-digital.cz) a lákavá nabídka na vyzkoušení novinky. Jedná se o marketingovou akci “sleva 1.200,- za recenzi”, ale proč ne. Na tom není nic špatného, navíc mě nikdo nenutí psát jen pozitiva, že 🙂
Řadu našich fotoknih jsem nechával vyrobit u jiné německé firmy – CEWE. Byl jsem tedy zvědav, zda mi nová možnost nabídne za vyšší cenu i něco lepšího.
Nainstaloval jsem si z jejich stránky SW, zvolil můj nejčastěji využívaný formát A4 s tvrdou vazbou, v matném provedení vnitřních stran a začal připravovat fotoknihu. SW je jiný než u CEWE, ale kdo má alespoň nějakou zkušenost s podobným programem, bez problému si osvojí. Ovládání je intuitivní, za chvíli jsem se zorientoval v různých nabídkách. Šablon je zbytečně mnoho a ty nabízené používám výjimečně. Jednoduchá je ale příprava a uložení vlastních šablon, které pro další použití značně šetří čas. Ocenil jsem, že mi za celou dobu přípravy “nespadl nebo nezamrzl” program.
Knihu jsem online dokončil i zaplatil a čekal na výsledek. Ten se dostavil překvapivě už 4. den po odeslaní, což je více než milé, vzhledem k tomu, že se vyrábí a zasílá z Německa.
A zde shrnutí největších plusů a mínusů:
- jednoznačně kvalita fotografií, kdy i v matném nejlevnějším provedení převyšují konkurenci; je možno stáhnout ICC profily pro ještě dokonalejší podání fotografií
- panoramatická vazba, tedy bez hlubokého švu uprostřed, protože používám často foto na dvojstranu či formát zasahující do druhé stránky
- nabídka velké řady provedení – od fotosešitu po luxusní provedení v dárkové kazetě
K těm drobným mínusům bych uvedl:
- nutnost zvýšené pozornosti při umísťování fotografie na celou stránku, pokud nevolíte jako pozadí – usnadňuje to funkce “přichytávání, fotografie se zdá dobře umístěna, ale po tisku je její poloha k vazbě trochu jiná než ke zbývajícím okrajům
- tisk na první a poslední stránce – sice je v upozornění, že se doporučuje zvolit celobarevnou variantu, případně s mottem nebo poutavou fotografií, ale umístil jsem tam fotografie podobně jako na dalších stranách, což ve výsledku vypadalo trochu divně. Navíc je platíte stejně jako ostatní stránky.
Cena je poměrně vysoká, za necelých 100 stran bych zaplatil téměř 2.600,- Kč bez slevy. Navíc v mém případě je textu poměrně hodně a platím za stránku s textem stejné peníze jako za fotografii. Ovšem kvalita fotek a provedení je vynikající a pokud si přepočítáme celkovou cenu na počet fotografií, dostaneme jiný pohled. Navíc firma umožňuje fotografům získat trvalé zajímavé slevy a to už potom srovnání cena/výkon dosahuje lepšího poměru. Pokud tedy budu chtít opravdu kvalitní knihu fotografií, sáhnu po tomto produktu.
Z Balkánu na Balkán…
…
Že to bude s půjčovnou karavanů až taková sranda jsme netušili..:
“Dobrý den, vracet se máme v so, kdyby ale byly kolony, bude stačit vrátit v ne dopo? Do MB? Děkuji
…
Dobry den, vozidlo ale mate zapujceno do 5.8.2016, vozidlo je hned ten den zapůjcovano jinemu zakaznikovi.
…
To asi ne, vozidlo jsem měl mít od neděle 17. Po chybě vašich zaměstnanců nám mělo být vozidlo předáno v pondělí v 8.ráno. Místo toho přijel až někdy v 10,30. Vráceno mělo být tedy v sobotu 6. Navíc mě váš zaměstnanec ujistil, ze není problém, kdyby se něco přihodilo, vrátit později, ze auto nikdo hned nemá, když se nám vaši vinou posunul odjezdem a návrat do víkendu.Tak si v tom udělejte pořádek a nepočítejme, ze vůz vrátíme dřív než v sobotu.
…
Nezlobte se, ale pokud vozidlo nebude vraceno v patek do 10:00 je to poruseni smlouvy. Dekuji za pochopeni.
…
A z vaší strany to nebylo porušení smlouvy? Žádných 10. hod nikde nemate ve smlouvě, takže v sobotu do 24.00. Tím pro mě debata končí a nezkoušejte na mě hrát porušení smlouvy.”
Perla na závěr a nový rozměr pojmu “dohoda” :
“Cas je dle dohody. Nyni jsem Vam jej sdelil. V sobotu nebude mit kdo od Vas prevzit vozidlo a ja ve 13:00 odletam. Dekuji za pochopeni a navraceni vozidla v patek 5.8.2016 do 10:00. Dekuji.”
A teď skutečná závěrečná perla aneb náš zákazník, náš pán po česku :
“Policie CR, zavolejte zpet, mate pujcene vozidlo vw california, ktere jste mej jiz vratit.”
…
Chtěli jsme vidět pro srovnání i něco z Černé Hory, a tak jsme na doporučení studenta Honzy vyrazili těsně k černohorsko – albánské hranici, kam do moře ústí řeka Buna a vine se odtud dlouhá písečná pláž, kterých není na Jadranu tolik. Místo by to mohlo být hezké – podél řeky jsou po obou přezích dřevěné domky s terasou nad vodou. Silně nám to připomnělo některá místa v Kambodži, Vietnamu či Barmě. Bylo by to hezké, kdyby zde nebylo tolik lidí, kteří sem do plážových barů přijeli především pařit až do rána. A to raději nepíši o neskutečném bordelu, který tu potom zůstával. A protože to byla relativně “free” zóna s volným stanováním na pláži, bez zázemí a wc, za pláží nebylo téměř kam šlápnout… Po těch stále ještě klidných místech v Albánii téměř kulturní šok. Podtržený ranním zásahem policie z protidrogového. Jako by předznamenal další události…
Poslední koupání v moři jsme si ale užili a druhý den odpoledne odstartovali naši cestu směrem k domovu. Cesta po Jadranské magistrále byla neskutečně pomalá a časově jsme nedokázali dorazit do bosensko-hercegovinského Mostaru, kde jsem chtěli přespat. 80 kilometrů před Mostarem jsme to vzdali a zabočili někam od silnice přeconovat. A zrovna k hlídce policie, která stála na odbočce. Okamžitě nás zastavili a jestli bloudíme. Policista mluvil docela slušně anglicky, snažil se nám pomoci a radil, ať dojedem až do Mostaru. Popojeli jsme pár kilometrů, našli vhodné místo a přespali.
Brzy ráno jsme vyjeli a chtěli být co nejdříve v Mostaru. Po pár kilometrech v nějakém městečku hlídka policie s radarem namířeným daleko do kopce do míst, kde podle cedule začínala obec…68 km/hod, překročení o 18, to bude pěkná pokuta, tak 100 EUR… Policajt asi 25 minut vypisoval nějaká lejstra, potom mi zabavil doklady a předal ústřížek, se kterým mám dojít na pobočku banky ve městě, zaplatit asi 10 EUR (!), přinést potvrzení a on mi vše vrátí a budu moci odjet. Nechápavě jsem na něho koukal..”Já vám těch 10 € dám rovnou, přeci ráno nebudou mít v bance otevřeno.” “Ale budou, jeďte do SBERBANK v městečku”…Aha..”No a co tu půl hodiny stojíme, tak jste si zapomneli zapnout radar a projelo tu alespoň 20 aut rychelji než já”, bonzuji. “My ho máme schválně vypnutý, musím dokončit případ a potom ho zase zapneme.” “Takže stačí počkat, až někoho přede mnou chytí a potom mohu jet klidně rychle?” “Ano” To jsem už nevydržel a vyprsknul smíchy. Balkánce v uniformě policajta to evidentně pobavilo a začas se smát taky. Je radost vidět, jak někdo pracuje a má při tom dobrou náladu…
V městečku opravdu v 8. hodin otevřela SBERBANK. Paní u přepážky jsem předal “pozdrav od policie” a tím ji hned po ránu rovněž pobavil. Musel jsem si samozřejmě za poplatek vyměnit eura na jejich marky. “Kovové mince nebereme, jen papírové bankovky.” “Vrátím vám ale naše kovové mince, ne drobná eura, ty nemáme.” No jasně, když je neberou..:-) Dobrej systém.
Převzal jsem doklady a ještě jsem se chtěl zeptat, jestli měří, když jsou banky zavřené, ale oba příslušníci byli zabráni do telefonického hovoru. Zanedlouho v další vesnici hlídka policie, která nás opět zastavuje…”Já se z toho pos…, my tam nedojedeme..”pomyslel jsem si nahlas. Příslušník mě začal poučovat, že u nich v Bosně je povinné svícení. Ztuhl mi úsměv, protože mi došlo, že přepínač světel v poloze AUTO na tomto autě bude fungovat jinak než na tom našem doma…Ale dopadlo to naštěstí jen domluvou, ukázal mi, v jaké poloze tady musím mít přepínač a pustil nás dál.
Mostar, rovněž zapsaný na seznamu UNESCO, je opravdu kouzelný. Ale především brzy ráno, kdy tam není ještě tolik turistů a žaluzie stánků a krámků vám nezastíní pohled na toto unikátní městečko. Známý most je už dávno znovu postavený a místní hoši z něho skáčí pro radost a peníze turistů. Dali jsme si ještě pozdní vydatnou snídani, abychom se posilnili na dlouhou cestu zpět. Zvoní mi mobil: “Policie ČR, neoprávněně řídíte vozidlo z půjčovny, které jste měl včera odevzdat.” Tak to je už i na nás trochu moc… Asi se po překročení hranice dočkám i zatčení…
Nedočkal, vysvětlil jsem příslušníkovi situaci, přeposlal mu komunikaci se zaměstancem půjčovny a po příjezdu jsem se šel “udat” na policii, neboť mě i auto hledali rozněž v místě bydliště. Moc tomu nerozumím, když jsem s autem na cestách, ale jsem rád, že jsem nakonec nespáchal trestný čin zcizení motorového vozidla, jak to nakonec policie uzavřela. My jsme to ale rozhodně neuzavřeli, protože to pro tohoto “podnikatele” bude mít soudní dohru…už proto, že nám určitě nevrátí kauci 25 tisíc. A jak jsem později zjistil, podobně je na tom předcházející nájemce kempru…
Pokud chcete zažít “balkánské dobrodružství”, nemusíte tam ani jezdit, stačí využít služeb OXO Karavany (www.oxo-karavany.cz) nebo další jejich půjčovny spojené stejnou osobou Petra Jandy z firmy Jaznak auto s.r.o. z Vince u Mladé Boleslavi, protože díky takovýmto lidem je naše země pevně ukotvena na Balkáně, nikoli na západě.
Nebo si půjčujte vozy v zahraničí, třeba v Africe, tam se to nestane..:-)
Nebo rovnou žijte v jiné zemi…:-)
Ale ani srážka s takovým kreténem nemuže pokazit zážitky z Albánie. Jsme rádi, že jsme ji zastihli ještě trochu “divokou”, než ji zpracuje turistický průmysl. Snad v ní ale ta divokost zůstane i dál, vždyť je živena krví krevní msty…tahle “Kráska s divnou pověstí”.
Severozápad Albánie
…
Ještě jednou se zmíním o našem psovi Robinovi. Po posledním výprasku, kdy se začal chovat slušně, měl každý den na očích polní lopatku, aby nezapomněl. Ten kočovný způsob cestování v něm probudil na jednu stranu nějaké původní instinkty – začal se chovat teritoriálně. Když jsme někde zakempovali, vyznačil si své území, které hlasitě bránil. To bylo ale tak vše. Jednou za tmy jsem se přiblížil s čelovkou, Robin mohutně štěkal, ale když jsem zadupal, zbaběle prchal. Podobně, jako když se přiblížila kráva. Jakmile se ohnala směrem, odkud šel již chraplavý štěkot, nastal mohutný zbabělý úprk.
Na druhou stranu v něm zájem místních ještě zvýraznil jeho homosexuální rysy – začal si každý den dělat manikúru a pedikúru, až měl drápy téměř okousané, ale naleštěné. Rovněž začal při chůzi ještě více kroutit zadkem…
Držel se sice u nás, ale pokud někdo jedl, přiběhl, usedl a zcela nepokrytě předstíral hladového psa. Horká chvilka nastala na pláži, když po celodenním válení u našich holčiček a prdění do obličeje zjistil, že nedaleko je na dece malé děcko, které cosi pojídá. Vyrazil za ním, matka dítěte začala hystericky řvát, když malá ručička i s jídlem mizela někam hluboko do Robinovy tlamy. Otec zkameněl a na nic se nezmohl, jen dítě se smálo a bylo šťastné, že nemusí jíst ten blaf…
…
Albánské Alpy
…
Před cestou jsem se snažil přečíst všemožné články o Albánii v časopisech, články a cestopisy na netu i knížku “Kráska se špatnou pověstí”, nejlepší knihu, která u nás o této zemi vyšla. Ve starých číslech National Geographic vyšly dva zdařilé články od Lukáše Synka, se kterým jsem ještě přes mail řešil některé detaily cesty. Realita dnešní Albánie je ale dosti odlišná, u starších zdrojů již zcela, neboť ty viditelné změny probíhají velmi rychle – nové silnice, opravené domy, nové hotely, restaurace, infrastruktura dokonce už i v horách. Rovněž s tím rostou i ceny, i když je zde i pro nás stále ještě relativně levno. To jsou ty viditelné rychlé změny. Pod povrchem už tak rychle neprobíhají. “Je těžké změnit myšlení lidí, syn bude myslet podobně, jako jeho otec.”, jak mi říkal pan Lorenc v Beratu. Navíc frustrující korupce v postkomunistické balkánské zemi nutí mladou generaci k odchodu do zahraničí. Téměř každá rodina má někoho, kdo v zahraničí legálně nebo nelegálně vydělává peníze a živí zbytek rodiny. Díky tomu to zde vypadá, jako by byl neustále víkend – kavárny plné mladých i starých mužů, kteří posedávají a popíjí esspreso nebo albánskou kávu. Na pobřeží a městech večer plné restaurace. A Albánci začínají mnohem více trávit čas dovolenou, na kterou dříve nebyly peníze. Samozřejmě ale i chudoba v odlehlejších oblastech.
To všechno přináší z našeho pohledu velmi frustrující nepořádek – odpadky najdeme na plážích, v tyrkysových řekách i v horách. A to je to viditelné znečištění. Co se vypouští do jezer, řek a moře ještě moc vidět není. I když se situace v něčem trochu lepší, bude třeba ještě hodně změn, aby se zachovala krása a čistota, kvůli které tato země přilákala tolik cestovatelů a turistů.
…
Z Beratu jsme na sever Albánie do hor zvolili cestu oklikou přes Kosovo, protože je zde nová dálnice, která cestu výrazně zjednoduší. Cestou jsme ještě odbočili za Tiranou do hor, kde je v Krujë starý hrad spojený s národním hrdinou Skanderbergem. Ten dokázal smířit klanové vůdce severu, aby společně bojovali proti Turkům. To se jim úspěšně dařilo 34 let a byli poraženi až po jeho smrti. Pokračování
Střední Albánie
…
Náš pes Robin si cestu opravdu užívá a pojal ji jako skutečnou dovolenou. Rozhodl se, že bude držet dietu a odtučňovací kůru. Nežere svoje prémiové granule a ani psí konzervy, které jsme mu na cestu pořídili na přilepšenou. Zato “somruje” jídlo, kde se dá, pojídá chleba a všemožné hnusy, které najde na zemi. Opaluje se a chodí se koupat, vyžaduje ale, abychom ho do vody odnášeli a ve vodě nadnášeli, protože plavat zrovna nemusí. Tůry s námi absolvuje, vyžaduje ale pauzy ve stínu na vydýchání. Chodí po památkách, i když ho ne všude pustí. Především ale na sebe strhává pozornost místního obyvatelstva, takže místo toho, aby si fotili nás, pořizují si fotografie našeho čokla. Pokud se někde vymočí, pomočí někomu stan nebo židli, na které někdo sedí, sklidí uznání a potlesk. Vůbec to nechápeme, ale je to asi tím, že zde nechovají malá a střední plemena psů. Nebo je Robin tak výjimečný 🙂 Hajzlovi samozřejmě stouply do hlavy hvězdné manýry a začal si na nás otevírat svoji zubatou tlamu, až přes ni několikrát dostal. Teprve ale po posledním pořádném výprasku se začal zase chovat, jak se od dobře vychovaného psíčka očekává. Slíbil jsem mu totiž, že ho tady jinak někde zakopu …
…
Jihozápad Albánie
…
Nějakou dobu se v Albánii pohybujeme po silnicích, takže s klidným svědomím mohu napsat, že jsem zatím asi nezažil horší způsob řízení, než zde. V úzkých serpentinách auto v protisměru? Běžné, řidič totiž píše SMS nebo telefonuje. Nedání přednosti? Běžné, X krát denně, protože řidič z vedlejší silnice zásadně nekouká vlevo, co kdyby tam zrovna jelo auto. Omezení rychlosti? To je jen značka. Není to ale jen tím, že by řidiči chtěli porušovat pravidla. Oni totiž úplně nezvládají svoje vozidla. Především se nedokáží rozjet do kopce, takže pokud přijíždí z vedlejší silnice, která je do kopce, zásadně nedají přednost, protože by se už nerozjeli. Jednosměrka? Rovněž jen značka. Zákaz předjíždění? Značka, o které nevědí, co znamená? Někdo blokuje ve městě jeden nebo oba pruhy a jede dvacítkou třeba pět minut? Řidič píše SMS! Všechno to jsou situace, které se nestávají jednou, ale mnohokrát denně.
…
Jihovýchod Albánie – pokračování
…
Cesta začíná být slušnou improvizací. Chybějící mapy v navigaci jsme nahradili již doma staženými mapami z mapy.cz. Téměř geniální počin, který nám doma umožňuje pohyb po neturistických cestách a v cizině túry nebo orientaci ve městě.
Mnohem nepříjemnější záležitosti je porucha čerpání vody ze zásobní nádrže. Kemper jsme si půjčovali hlavně z důvodu “soběstačnosti” pro táboření mimo civilizaci a na plážích. Vyzkoušeli jsme všechny rady majitele, ale voda neteče. Asi rozbité čerpado. Naštěstí máme rezervní skládací kanystr, který jsme na cestu pořídili. Jenže ten naopak teče… Plastové láhve to jistí. A ještě doma narychlo uříznutá hadice, kterou čerpáme vodu do a ze zásobní nádrže.
Psovi se rozbilo samonavíjecí vodítko. Taková blbost, ale Robin se teď neustále zapletá do volné šňůry a strašně zuří. Aby ne, když se mu dělají smyčky kolem kuliček.. 🙂
Ve vybavení kempru zřejmě chybí redukce připojení, takže v místě, kde je elektrická přípojka, nemůžeme zapojit prodlužovací šňůru. “Jak dlouho vydrží lednice na baterii bez zapojení do zdroje nebo chodu motoru?” “Na stupeň 3 týden” Cha, po dvou dnech na stupeň 2 je baterie z 80% vybítá…
…
Jihovýchod Albánie
…
Snad v každém průvodci po různých částech světa zpochybňují či varují před řidičským “uměním” místních řidičů. Nejinak je tomu v Albánii. Statisticky je zde nejvíc smrtelných nehod v celé Evropě. Při budování albánského socialismu zde téměř nejezdila žádná auta. Po jeho konci se překotně dovážely především mercedesy, ale i další ojetiny. A Albánci si zřejmě mysleli, že jsou stejně nesmrtelní, jako když řídí koně nebo osla…ovšem silnice jsou lemovány nekonečnou řadou pomníčků.
Prvním větším městem po překročení albánské hranice bylo Korçe. Prý nejčistší město Albánie, kde se dokonce dodržují silniční pravidla. První velký “kruhák”, po kterém tu jedu, stopky u silnic, které se připojují. Řidič na mě kouká, ale vůbec nezpomaluje, naše dráhy se rychle protínají, dupu na brzdu. Další kruhák a podobná situace. Tak jestli je tohle místo, kde se dodržují pravidla, tak se máme opravdu na co těšit…
…