Nepřetržitě prší šestý den, občas leje…

V noci mi byla zima a zdálo se mi, že jsem nemocnej, že mám opět cestovatelskou “rýmičku“. Po probuzení to byla bohužel pravda. Janička na tom byla podobně…Kačenku už večer bolelo ucho a už několik dní má kašel…ten, co jsem měl já více než měsíc. Hůř může být vždycky, zážitky nemusí být pozitivní, ale silné…
Jedna z legend praví, že buddhistický mnich Dharma chtěl 7 let meditovat a nespat. Po pěti letech začal ale usínat, tak si odřízl obě víčka a zahodil. Kam dopadla, vyrostl zelený keř. Dostal vnuknutí, lístky vhodil do vroucí vody a nápoj mu pomohl překonat další dva roky meditace… Pokračování »

Prší už pátý den v kuse…
Štípance mění tvar a velikost…

Probudili jsme se do deštivého Štědrého dne, našeho prvního mimo domovinu. Čekala nás cesta do horského městečka Ella, vinoucí se křivolakými silnicemi, lemovaná rozlehlými plantážemi čajovníků, vodopády a úžasnými výhledy. Pokračování »

Prší už čtvrtý den v kuse…
Vstali jsme v pět hodin ráno a po břehu jezera došli do Chrámu zubu na ranní obřad. Většina turistů chodí až na pozdější ceremoniál, takže jsme ho mohli vidět pouze za přítomnosti místních věřících.
Toto místo má pro buddhisty speciální význam, protože je zde ve zlaté schráně uchováván Buddhův zub. Dostal se sem ve čtvrtém století z Indie. Z popela pohřební hranice ho zachránili Buddhovi žáci. Denně se k této vzácné relikvii přichází poklonit stovky lidí.
Mohli jsme přistoupit a na chvíli zahlédnout zlatou schránku s ukrytým zubem. Kačenku to dost rozladilo, navíc když musela vstávat v pět ráno a dojít za deště…
Náladu jí spravil objev velkých varanů na břehu jezera. Pokračování »

Bylo hůř…
Pršelo neustále i přes noc. Jízdu na slonech jsme vypustili i ráno. Skalní pevnost v Sigiriyi, jeden z největších divů ostrova, jsme ale vynechat nechtěli. Pevnost tvoří ohromný granitový monolit vystupující 200 metrů nad okolní džungli, na který je třeba vyšplhat po mnoha schodech a zavěšených schodištích. Pokračování »

Ještě jsme nevěděli, že může být hůř…

Brzy ráno jsme objížďkami projížděli městem. Tam, kde bylo včera na silnici trochu vody, se dnes valila řeka. Tam, kdy byly veliké kaluže, je dnes jezero, které se nedá projet.
K Mihintale jsme ale dorazili tak brzy, že jsme potkávali pouze místní, pro které má tato kolébka ostrovního buddhismu zásadní význam. Pokračování »

Cejlon nás přivítal zataženou oblohou. Formality na letišti proběhly překvapivě rychle.
Naopak nás zdržel pozdní příjezd našeho místního „zprostředkovatele“ Asoka, který uvázl v odpolední zácpě. Po příjezdu se nám pokusil vysvětlit problém s vízem. Jirkův pas měl o asi 20 dnů kratší platnost než nesmyslně požadovaných 160 dní. Problém to být neměl, protože údajně imigrační úředník tvrdil, že dají kratší vízum. Australský úředník čekal na toto potvrzení, ale imigrační ho nakonec ze Sri Lanky poslat nemohl, protože jeho “boss“ chtěl pas nejdříve vidět. “Jako kopii? Ne, ten vlastní pas.“ Ještě se ptám, jak by ho mohl vidět, když pas je v Austrálii, a aby ho viděl, tak by musel mít to potvrzení a odletět na Srí Lanku…Odpověď jsem už nečekal, protože na hlavu XXII to jde hodně obtížně. Pokračování »

Tak všechno dobře nedopadlo…a ani vánoce a ani silvestr neoslavíme s dalšími členy rodiny…Jirka s Míšou včera neodletěli. Byrokracie zvítězila…
Janička to obrečela, ale jim to stejně nepomohlo.
Alespoň na ně budeme myslet každý den. Sice jím to taky nepomůže, ale snad je to potěší…

Po létech tradičně trávených svátcích a delším plánování změny zkusíme, jaké to je prožít konec roku v teple a slavit křesťanské svátky v “nekřesťanských” místech na ostrově Cejlon.

Z druhé strany zeměkoule za námi přiletí další členové rodiny a pokud vše dobře dopadne, oslavíme vánoce s Míšou a Jirkou v malé horské vesnici Ella s nejkrásnějšími výhledy, obklopené svěže zelenými kopci a čajovými plantážemi…