Ráno jsme se projeli loďkou do vesnice, kterou jsme si potom ještě prošli pěšky jako tlupa nenasytných fotografů a po brzkém obědě jsme se naposledy nalodili, poté přestoupili do mikrobusu a vrátili se zpět do Kolkaty.
Ta bývala za britské éry hlavním městem a koloniální duch byl patrný i při pouhém průjezdu městem. Někdy bude stát zato se sem ještě vrátit…
Odjížděli jsme nočním vlakem z ohromného nádraží, které odbaví nejvíc cestujících na světě.
V noci se citelně ochladilo, začalo pršet a potom už jen lilo. Stejně tak tomu bylo, když jsme vystoupili dopoledne ve Váránasí. Škoda, na závěr cesty a do města, které je jinak velmi barevné. Navíc byla nepříjemná zima…

Po pozdní snídani a brzkém obědě jsme se šli projít po ghátech a ponořit se do atmosféry tohoto výjimečného místa.

Historie města je stará 4 tisíce let. 4 tisíce let zde probíhají na těch samých místech, na březích nejposvátnější řeky Gangy, rituály očištění a smrti. Veřejně, neskrývaně, tak, jak to v životě vždy bylo – život a smrt vedle sebe. To jen naše civilizace teď smrt schovává, a proto takové přímé setkání s lidským koncem donutí k zamyšlení…pokud tedy nehledáte jen senzační představení pálení lidských těl.
Není to ale jen lidský popel, který se obřadně sype do řeky, ale vhazují se tam celá mrtvá těla svatých mužů, těhotných žen, malomocných, uštknutých kobrou a dětí, která se nikdy nepálí.
Hinduisté věří, že obřádným spálením těla a nasypáním popela do Gangy skončí koloběh zrození a smrti a tento konec bude definitivní. Přichází sem tisíce a milióny poutníků, aby vykonali obřad očištění koupelí ve svaté řece a smyli ze sebe všechny svoje hříchy.
Barevné hemžení, vůně, nasládlé pachy lidských těl na hořících hranicích, prodavači, holiči, maséři, žebráci, mrzáci, mladí hráči kriketu a svatí mužové tvoří ohromný kotel, který na vás zapůsobí víc než jiná města. Navíc si člověk více než jinde uvědomí pomíjivost a konečnost života. Občasný déšť, mokro a bahno v uličkách dodávalo místu ještě další, ponurý rozměr, který tvořil kontrast k jeho barevnosti a podtrhoval tísnivý pocit u hranic smrti.

K hlavnímu spalovacímu ghátu Manikarnika jsme přišli za tmy a byl to pohled jako do Sauronovy dílny…
Mrtvá těla spalují dómové – kasta nečistých, kteří dokáží přesně odhadnout, kolik bude potřeba dřeva ke spálení těla. To se váží a kupuje přímo u ghátu. Nejdražší je santalové dřevo.

Každý večer na hlavním ghátu probíhá obřad ganga árti. Světla, ohně, plameny svícnů a zpěv dávají místu další rozměr.

Ani jsme si nevychutnali příliš večeři. Červené kuře pečené v tandoori nám až příliš připomínalo některé výjevy uplynulého dne. Zvlášť Gába, který má zřejmě největší představivost, si na jeho oblíbeném kuřátku nepochutnal…
Ještě jsme zalitovali, že nemůžeme v noci posedět na terase našeho hotelu přímo nad gháty a vychutnat si pár jointů, které dají za teplých večerů místu ještě další rozměr. Studený vítr nás totiž brzy zahnal do pokojů…

Brzy ráno jsme chtěli pronajmout loďku a užít si jiný pohled na gháty v mlžném oparu vycházejícího slunce. Mlha byla tak hustá, že nebylo vidět na druhý břeh. Plavbu jsme odložili na později a jsem šel udělat pár záběrů a fotografií na zamlžené gháty a do úzkých zablácených uliček.

Den utekl rychle, pozdě odpoledne začalo opět pršet a my jsme cyklorykšou odjeli na nádraží, abychom se přes noc vrátili zpět do Dílí, udělali poslední nákupy, dali si ještě dobré indické jídlo a odjeli na letiště a zpět domů…

Do Kolkaty jsme přiletěli v podvečer a taxiky dobloudili do rezidenční čtvrti Salt Lake City, kde jsme měli zajištěn nocleh. Vydali jsme se na večeři na rušnou křižovatku, kde jsme se nezřízeně nacpali. Byla to vítaná změna po poněkud omezené a jednotvárné  nabídce hotýlku Blue Planet, která se navíc s časem zužovala. Krom toho zde byly speciality, které jsme ještě v Indii neochutnali.

Ráno jsme nasedli do pohodlného mikrobusu, přesunuli se z Kolkaty dále na jih k deltě, kde jsme nastoupili na loď a přeplavili se do příjemného resortu na hranici “tygří“ rezervace Sundarbans.

Národní park, zapsaný na seznamu UNESCO, se asi z 25% rozkládá na indické straně, zbytek leží v Bangladéši. Je pojmenován podle stromů sundarban, které zde byly hojně rozšířeny. Celá delta od Bengálského zálivu, přes indoganžskou nížinu až daleko na sever k předhůřím Himálaje, byla kdysi porostlá nekonečnými lesy, kde žilo tisíce tygrů. Odlesňování a lov tygrů začal hlavně v době britské nadvlády.
Oblast delty je tvořena ohromným množstvím různě velkých ostrovů a ostrůvků porostých 84 druhy mangrovníků. Žije zde více než 300 druhů ptáků,z nichž zaujme mnoho druhů krásné zbarvených ledňáčků.
Oblast je domovem krokodýlů, hadů včetně kobry královské. Žije tu i zvláštní druhy delfínů. Kromě menších šelem to je původní prostředí nejkrásnější velké šelmy – tygra bengálského. Podle posledního sčítání zde žije 103 těchto jedinečných predátorů.

Život lidí v deltě byl vždy poznamenán přítomností i strachem z tygrů. Pro ně je totiž člověk relativně snadnou kořistí a v prostoru, kde je výběr omezený, je i vítaným zpestřením jídelníčku. Člověk se tradičně pohyboval v jeho teritoriu, kde sbíral med divokých včel, kraby a lovil ryby. Tygr nikdy nezabíjel člověka pro zábavu (na rozdíl od člověka…) a pokud skočil do loďky s rybáři, vybral si jednu oběť. Na souši loví vždy ze zálohy, proto někteří sběrači medu nosí na temeni hlavy masku s obličejem. Je to taktika, která tak moc nefunguje. Za poslední dva měsíce zde tygr ulovil 22 lidí… Sběr medu a krabů je v parku ilegální, ovšem stále to je tradiční způsob obživy, který si ale často vyžádá oběť. Spíše výjimečný byl případ našeho místního kuchaře, který jako mladý chlapec lovil s otcem ryby mezi ostrůvky, když do loďky skočil tygr a napadl otce. Chlapec popadl bambus a začal s ním tygra mlátit. Naštěstí zasáhl měkké citlivé místo za uchem a tygra zahnal. Po chvíli se útok opakoval a opět se mu podařilo bambusem tygra zahnat. I když těžce raněný otec přežil, jsou to zcela výjimečně případy a útok tygra končí jeho úspěchem.
Aby se snížila možnost napadení lidí ve vesnicích na druhém břehu, jsou zde vybudovány vysoké sítě. Tygr je totiž skvělý plavec a překonat 700 nebo 10000 metrů na druhý břeh zvládne za chvíli.
Aby se lidi vyrovnali s hrozbou a strachem, vytvořili si pro muslimy i hinduisty z této oblasti svého tygřího boha Pána jihu a zachránce pralesa Bonobibi, kteří je mají chránit a pomocí jim překonat strach z tygra. Večer nám vesničané celý příběh o Bonobibi přehráli jako představení se zpěvy. Na to, že to byli místní řemeslníci a rybáři to bylo velmi pěkné.

Náš průvodce Animesh je vzděláním přírodovědec, takže nám dokázal říci a ukázat při plavbě deltou mnoho zajímavého. Samozřejmě jsme doufali, že na rozdíl od sběračů medu, tygra uvidíme. Tak příště…
Viděli jsme ale mnoho ledňáčků, varana, divoké prase, jelena, makaky a vydří rodinku, kterou zde zahlédnout je prý vzácnější, než vidět tygra. Jestli nekecal, abychom nebyli zklamání…

V celé Indii, Bangladéši a Nepálu žije v současné době dohromady asi 400 – 500 tygrů bengálských. Další jedinci se chovají v zologických zahradách. To je vše… Nezbývá, než si přát, aby se populace tygrů rozrůstala jako zde v Sundarbanu a aby tato krásná šelma nezůstala za pár let jenom v těch zahradách…

Brzy ráno jsme odjeli na letiště v Madrásu. Ke skupině se připojil Tůča s Martinou a Gába.

Do Port Blairu na Jižním Andamanu jsme přistáli po poledni a po zdlouhavých formalitách se získáním vstupního povolení jsme se ubytovali nedaleko centra.
Port Blair se nijak neodlišuje od jiných měst, které jsme míjeli.
Proto jsme v neděli ráno odjeli mimo město do vesničky Čirija Tapu, kde je nedaleko hezká pláž, kterou lemují mangrovové porosty. Ty na Andamanech zaujímají 16% plochy a přispívají významně k biodiverzitě 537 ostrovů, které tvoří Andamany a Nikobary. Byl to příjemný pocit po hluku měst opět slyšet křik a zpěv ptáků…

Andamany sloužili v době nadvlády britského impéria jako trestanecká kolonie. Toto období připomíná věznice Celular Jail v Port Blair.
Původní obyvatelstvo dnes tvoří 12% z celkové populace.
Andamanců žije posledních několik málo desítek. Džaravů necelých 400. Stejně tak Ongiů. Žijí v rezervacích na vymezených územích nebo ostrovech. Přístup, ani jakýkoli kontakt turistů, není dovolen. Nikobary, kde žijí poslední zbytky kmene Šompenů, nejsou přístupné vůbec. Pouze Nikobarové se z velké části asimilovali, přestoupili na křesťanství a žije jich zde několik desítek tisíc.

Plánujeme cestu až na sever, plavby na další ostrovy a ostrůvky, průjezd přes území původních obyvatel a mimo všeho spojení….

Jediné dostupné jízdenky nebyly na sever do Diglipuru, ale jen do Mayabunderu. Vyjížděli jsme brzy ráno ve 4,30. Byl to masakr – na zadní osmimístné sedadlo jsme se stěží nacpali, protože rozměrově neodpovídáme velikosti sedaček. Dvousetkilometrová cesta trvala nekonečných 9,5 hodin…
Projížděli jsme v koloně územím Džaravů – původních obyvatel.
Jsou jedním z pěti původních etnik Andamanských a Nikobarských ostrovů. Žijí v rezervaci, kterou protíná hlavní severojižní silnice. I proto nejsou jejich vztahy k okolnímu světu přátelské. Naposledy ale zabili “ne džarava“někdy před deseti lety…
Jakýkoli kontakt je zakázán, stejně tak fotografování. My jsme ale žádného ani nezahlédli.

Do Mayabunderu jsme přijeli odpoledne a nechali jsme se zavézt na dlouhou “Turtle Beach“, abychom se vzpamatovali po vyčerpávající jízdě.

Naše plány se nám začaly komplikovat…Těsně před odjezdem do Indie proběhla zpráva o potopení výletní lodi na Andamanech. Tady ta zpráva dostává jiný rozměr – jsme blízko místa, kde se neštěstí stalo. Především jsou ale zakázány všechny turistické plavby lodí na další ostrovy, včetně potápění…Není tedy šance doplout na zajímavé ostrůvky, které jsme chtěli navštívit. Stejně tak mohu zapomenout na potápění.

Neštěstí se stalo jen 200 metrů od břehu. Loď byla přetížená převážně místními výletníky, kteří se nahrnuli k jedné straně a loď se převrátila. Kdo uměl plavat, dostal se na blízký břeh. Bohužel, Indové moc plavat neumí, takže se zde utopily i celé rodiny…Vláda zastavila do konce vyšetřování všechny takové aktivity. Jak dlouho se bude vyšetřovat, nikdo neví.

Vstřícný majitel hotelu Sea ‘N’ Sand v Mayabunderu nám “načerno“ zařídili dvě loďky, takže jsme ráno mohli odplout na ostrůvek s nádhernou bílou pláží. Ani nepamatuji, kdy jsem byl naposledy takto sám na pláži. Celý den jsme se povalovali, koupali a šnorchlovali. Ostrovy byly v roce 2004 zasaženy vlnou tsunami a místní korálové útesy dost poškozeny. I tak to byla příjemná ochutnávka podmořského světa se spoustou korálových ryb a lastur. Zahlédli jsme velkého napoleona, malého rejnoka a perutýna. Báječně stravený den ukončený, jako ten předchozí, skvělou rybou k večeři.

Ovšem nechval dne před večerem. Čepanovi nechtěl majitel hotelu při placení vzít 500 R bankovky, které si vyměnil ještě v Dílí ve směnárně. Jsou to prý padělky. Mají jiný odstín, je na nich však vodoznak i ochranné proužky. Jestli to jsou padělky, tak dobře udělané. Jestli to jsou padělky, tak to musí být dobře organizované, když jich tolik vydají ve směnárně. Jestli to jsou padělky, tak máme velký problém, protože jich je hodně…

Dopoledne jsme autobusem odjeli do Rangatu. Informace o odjezdu na ostrov Long Island se různily, takže jsme se nenalodili na 13.hodinu, ale až na 16.
Za soumraku jsme zakotvili a došli do jediného hotýlku Blue Planet na ostrově. Tam se potvrdila informace, že bývá obsazen…
Nakonec se podařilo zajistit v jejich “departmánu“ jednu large old cotage a mohli jsme si konečně odpočinout po úmorné cestě.
Při večeři jsme se postupně rozkoukali a zjistili, že to bude ten správný ostrov – úřady zapomněly doručit zákaz plavby lodí a potápění 🙂 Nejsou zde auta! Na druhé straně ostrova je krásná pláž! V hotelu je potápěčské centrum! Málo turistů! A jsou zde krokodýli a zákaz koupání!
Kašleme na Havelock a zůstáváme do neděle!

Hotel Blue Planet vybudovala a provozuje angličanka Hillary se synem. Byla zde zvláštní směsice lidí z různých částí Evropy. VK by si určitě, ale určitě, tento hotel vybral. Už kvůli názvu. Kdyby sem ale někdy přijel, jako že nepřijede.

Ráno jsme se vydali na 2 hodiny chůze vzdálenou pláž Lalaji. První hodina vedla vesnicí a přes políčka, druhá přes džungli. Vedro stoupalo a my se potili jako v sauně. Ještě závěrečný krkolomný sestup z kopce a otevřel se nám pohled na dlouhou pláž za kokosovou plantáží. Úžasné místo, jen my, kokosy, správce plantáže a bílý písek omývaný tyrkysovým mořem….

Povalovali jsme se v hamakách a užívali si šnorchlování.
Správce byl milý člověk. Byl rád, že si může na tomto odlehlém místě s někým popovídat. Pozval nás na kávu a věnoval každému kokos.
My jsme zase byli rádi, že jsme potkali dobrého člověka, protože na ostrovech většinou pohlíží na turisty nevraživě nebo se z nich pouze snaží vytáhnout peníze. Long Island, ale i ostatní ostrovy zde, jsou stále ještě výjimečné.

Potápěčskou bázi provozuje výtáhlý Holanďan Juri se svojí německou přítelkyní Nicki. Bázi provozují teprve krátkou dobu a lokality pro potápění teprve objevují a prozkoumávají. I tím je to zcela výjimečné místo pro potápění.
Byl jsem rád, že ponory byly celkem jednoduché kvůli většině začátečníků, protože jsem byl naposledy pod vodou před více jak pěti lety.
Viditelnost byla na první lokalitě dobrá, na druhé to bylo podstatně horší. Tvrdé korály jsou po tsunami poničené, ale měkkých je zde hodně a podmořský život je opravdu bohatý. Škoda, že jsem už zapomněl většinu názvů ryb. Protože jsme se potápěli v malé hloubce, oba ponory trvaly více jak hodinu,takže jsem si to ve vodě teplé 27°C pěkně užil. Zahlédl jsem i pohromnou langustu. Škoda, že ji nešlo odnést na večeři…

Další den jsme se nechali odvézt loďkou na Merk Bay – nádhernou bílou pláž s korálovými útesy na nedalekém ostrově. Byla to pro nás i nejlepší lokalita na šnorchlování. A tropický ráj a hezké loučení s ostrovy…

Brzy ráno jsme vypluli zpět do Port Blairu. S Mírou jsme se rozhodli oddělit od zbytku skupiny a vystoupili jsme na nejvíce turistickém ostrově a cíli většiny návštěvníků – Havelokově ostrově. Zde se nachází údajně nejkrásnější pláž v celé Indii Radha Nagar. Chtěli jsme zažít kontrast s ostatními místy. A ten byl patrný už po vystoupení z lodi, když jsme míjeli davy lidí a turistů. Nechali jsme se motorykšou odvézt za Vesnici č.3, kde začíná pás ubytovacích zařízení.Po neúspěšném pokusu jsme se ubytovali v Golden India Beach resortu a dali si tam oběd. Manager hotelu a zřejmě jeho bratr byli skuteční “bystroňové“, takže se vše trochu protahovalo.
Brzy odpoledne jsme podnikli neúspěšný pokus o koupi piva a vydali se na tu nejkrásnější pláž. Potom, co jsme ale na ostatních ostrovech hledali a již navštívili, to tak omračující nebylo. Ráchali jsme se dlouho ve vodě a užívali si nedělní odpoledne. Tohle už bylo opravdové loučení…

Večer jsme si dali báječnou krevetovou večeři, na terase našeho pokoje vypili konečně dobře vychlazená piva a šli spát, abychom byli připraveni na včasný odjezd do přístavu.
Domluvený “rykšák“, jak to tak zde bývá, nedorazil ve slíbený čas. Začalo nás to znervózňovat, protože se nám v neděli nepodařilo koupit jízdenky na pondělní ranní loď s chtěli tam být včas. Po druhé hodině nám totiž z Port Blairu odlétá letadlo do Kolkaty a pokud nám úletí, máme velký problém…
Po tlačenici u okénka se nám podařilo po půl hodině koupit dva lístky a za další půl hodinu jsme již odplouvali definitivně pryč a dále k dalším zážitkům v n.p.Sunderbans. Tak snad budeme mít štěstí a uvidíme toho tygra…
Radost nám jen trochu pokazila letecká společnost, která nás zbavila všech nasbíraných suvenýrů z moře, zapalovačů z batohu, kokosového ořechu a peněz za nadváhu, protože to nebylo avizovaných 20, ale pouze 15 kilogramů… Část skupiny letěla jiným spojem s jinou společností a žádám prošlo všechno bez problémů…

Já si ještě odvážím nespočet neskutečně svědivých štípanců od krvelacných tropických muchniček. Svědění je takové, že jsem se už několik nocí pořádně nevyspal. Prý přenáší tropickou horečku a ze štípanců se mohou udělat tropické vředy… Ale muchničkám jsem z celé naší skupiny musel udělat radost, protože já jim mimořádně chutnal…

Po 24 hodinové cestě vlakem jsme dorazili na čas k jihovýchodnímu pobřeží do Madrásu (Čennay) ve státě Tamilnádu. Zde se už definitivně a výrazně oteplilo.
Dopravní špičkou jsme se za 2 hodiny probojovali do 60 kilometrů vzdáleného Mahábalipuramu.

Konečně moře…tedy oceán.
Přestože každé místo, které jsme navštívili, byli jiné, zde to má charakter odlišný – Čennay je velké, rozrůstající se město s moderními a luxusními novostavbami. Pobřeží až k  Mahábalipuramu začíná využívat potenciál pro luxusní hotely a resorty. Za pár let tu bude možná ohromné turistické letovisko. Tomuto trendu odpovídají i ceny například v restauracích, opět dosti odlišné od minulých dnů. “Běloušů“ rovněž výrazně přibylo, prodejci na nás začínají mluvit rusky… V restauraci jsme si pochutnali na tygřích krevetách a mořských rybách, při placení si i tak vysoké částky navýšil pikolík o další nepochopitelné a vysoké částky, jako 500 R za kuchyň. Odmítli jsme se nechat natahovat, čímž jsme ho dost vytočili a při odchodu nás zřejmě ještě proklel. Rozhodně to jako děkování nevypadalo..:)

Blízkost pláží a významné památky Mahábalipuramu, zapsané na seznam UNESCO, však činí toto místo rozhodně zajímavým a bylo by škoda i tento kontrast nepoznat.
Nacházejí se zde významné skalní reliéfy, které nemají v tomto státě srovnání. Od ostatních se liší zobrazováním výjevů z běžného každodenního života. Většina jich vznikla už v 7.století našeho letopočtu. Zručnost kameníků, která se dědí z generace na generaci, je viditelná i dnes množstvím velkých i malých soch a miniatur, které se prodávají všude na ulicích.

Po dobré snídani v “Little Gecco“ s milým personálem jsme se ve stoupajícím horku vydali po památkách. Nejdříve svižněji, potom už plouživěji, jsme prošli kolem Kršnovi hroudy másla – ohromného balvanu neskutečně přichyceného na svažíté skále.

Dále jsme pokračovali kolem mandap – ve skále vytesaných částí chrámu se sloupovím a sochařskou výzdobou. Ve vedru jsme došli do komplexu Pět ráth, který byl až do 18.století ukrytý v písku. Tvoří ho pět skalních chrámů, nádherně zdobených a zasvěcených různým bohům. Nachází se zde socha slona považována za nejlepší v celé Indii.

Nejvýznamnějším skalním reliéfem je Ardžunovo pokání – obrovská skalní stěna se zvířaty, bohy a polobohy představující výjevy z hindských bajek.

Značně zmoženi jsme se doploužili k další významné památce – pobřežnímu chrámu stojícím na břehu oceánu. Romantický chrám v sobě ukrývá nádhernou sochařskou výzdobu.
G

A potom už nastalo balení a loučení – s Janičkou jsme si dali v Little Gecco krevety, rozloučila se a já ji doprovodil na letiště, aby nás po dvou týdnech opustila a vrátila se k holčičkám, které se na ni už těší…

Večer jsme zašli na večeři opět k malému gekonovi, protože obsluha byla milá a vstřícná a jídlo vynikající. Domluvili jsme se, že nám na ráno v 5,30 připraví i snídani(!).
Ještě to s tímto místem není tak špatné, jak se to jevilo při první večeři…

Ráno jsme si ještě jednou prošli okruh přes gháty a palác. V tuto dobu zde byla odlišná atmosféra – lidé konající ranní koupel v řece a chybějící davy návštěvníků. Bylo to příjemné doplnění genia loci.

Pro přejezd do dalšího zajímavého místa jsme využili místní autobus, abychom si užili pravé indické cestování. Bus byl ale narvaný jen pár kilometrů, takže cesta ubíhala pomalým a pohodlným tempem.
Odpoledne jsme přijeli do Omkaréšvaru a ubytovali se v guest housu s nádherným pohledem dolů na gháty, chrámy, most a řeku Narmádu. Posedávali jsme na terase v příjemném stínu a ochutnávali, co dům nabídl.
V podvečer jsme se prošli přes mosty a zajímavá místa, která ve večerním osvětlení dostávají jiný výraz.

Oamkaréšvar je popisován jako malé Varánásí. Ani ne tak pro “fyzickou“ podobu, ale pro duchovní rozměr místa. Na svých poutích sem přichází mnoho sádhuů – svatých mužů. Jeden nám požehnal,takže příští kroky po ostrově by měly být bezpečné.

Chrámy na svatém ostrově, který obepíná řeka Narmáda, jsou zasvěceny Šivovi, ostrov má tvar písmena Óm. S městem je spojen dvěma mosty, které po obou stranách spojují křivolaké uličky zaplněné krámky, kde prodávají mnoho předmětů spojených se Šivou, jako jsou například lingamy. Nezdraví se zde obvyklým indickým “namaste“, ale “HareÓm“.

Ráno jsme se snažili brzy vyjít na obchůzku svatého ostrova, ale pomalejší příprava snídaně nám odchod posunula. Trasa je dlouhá téměř 10 kilometrů a vede kolem starých i nových chrámů. Na cípu ostrova je posvátné místo, kde poutníci vstupují do svaté řeky a vykonávají pudžu.
Cesta nám zabrala několik hodin, protože jsme trávili hodně času fotografováním, a to nejen poutníků, svatých mužů a mnoha zajímavostí, ale také proto, že jsme opět populární a neustále i opakovaně, se s námi chtěli nechat fotografovat mladí hoši z jakéhosi kurzu a mnoho dalších poutníků.

Nad městem stojí přehrada, odkud v nepravidelných intervalech zněla siréna jako o leteckém poplachu. Nechápali jsme její význam, mysleli jsme, že to může mít nějaký náboženský podtext, až nám obsluha v hotelu prozradila, že to je upozorňování na občasnou výpusť vody z přehrady, aby se neutopili rybáři, kteří tam chytají ryby. První vypouštění nastává kolem páté hodiny ranní…Ostrý zvuk sirény zařezávající se do mozku nám bude po odjezdu z tohoto posvátného místa nepochybně chybět…

Ráno se trochu protáhla snídaně, takže jsme si ještě prohlédli pár zajímavých staveb v blízkosti našeho hotelu a náš řidič nás zavezl k nádherné, již nepoužívané mešitě Džámí masdžid v centru města. Dnes je kromě neděle i státní svátek a tedy i mnohem více místních návštěvníků památek. A všichni by se s námi rádi vyfotili…Stát se hvězdou je náročné a začínáme pociťovat odvrácenou stránku popularity..:-) Doma mě nechtějí fotit pomalu vlastní děti a tady by se všichni přetrhli. Bohužel, zde téměř všichni mají nějaký foťák, alespoň v mobilu. Asi brzy začneme za každé vyfocení vybírat peníze. A budou z nás boháči…A už se nevrátíme 🙂

Již odpoledne jsme sjeli do nížiny a zanedlouho dorazili do Mahéšvaru, města na břehu mohutné posvátné řeky Narmada a ubytovali se v kouzelném hotelu nedaleko pevnosti a ghátů. Uprostřed pevnosti je palác Mahéšvar se sochou panovnice Ahalji Báí, kterou chovají ve velké úctě. V přísně patriarchální společnosti byly panovnice výjimkou. Z hradeb je výhled na gháty, řeku a další chrámy, kam jsme sešli kolem tkalcovského družstva. Mahéšvar je totiž vyhlášen svými sárí, která mají výjimečnou vazbu a vzory.
Lodí jsme obepluli Šivův chrám uprostřed řeky a užili si pohledu na gháty a chrámy z jiného úhlu.
Po přistání jsme se prodrali davy našich obdivovatelů a v podvečer zamířili na večeři vskutku opulentní. Tentokrát “ne vegetariánskou“, ovšem stejně výtečnou. Pomalu shromažďujeme informace a obrázky k indické kuchyni a jídlům, takže se k tomuto tématu po zásluze vrátíme v některé z příštích kapitol.
Posunem do nížiny a dále na jih se konečně výrazně oteplilo, vyjasnilo a lidem ztmavly tváře. Mám ksichty zrudly…

Noční přejezd vlakem proběhl lépe, protože jsme již zkušení a nic nás tentokrát nepřekvapilo, takže jsme většinu cesty prospali. I hodinové zpoždění na odjezdu jsme stačili kupodivu dohnat. Opustili jsme “říši Rádžů“ a ráno jsme přijeli do Indoru ve státě Mathiapradesh, kde nás měl čekat řidič s autem. Nečekal…nakonec ale dorazil jiný řidič s jiným autem, takže jsme mohli po několika hodinách jízdy vystoupat na náhorní plošinu. Už dříve jsme si všimli, že staví další dálnice. Jezdit se na nich ale ještě nenaučili – v podstatě je berou jako dvě paralelní silnice 🙂 Že budeme míjet motocyklisty, není tak úplně překvapivé, ale přeci jen míjet v protisměru jedoucí osobáky, ale i naklaďáky či autobusy je pro Evropany trochu znervózňující. Ještě že máme místního řidiče, protože časem jsem ztrácel povědomí o tom, co je v protisměru a co ne.

Po vystoupání klikatou silničkou jsme se ocitli v místě, které nám zdánlivě připomnělo barmský Bagan množstvím starých staveb a jejich rozlehlostí. Zdejší památky jsou převážně muslimské a vytvořili je afghánští vládcové v Indii.

Na náhorní plošině rostou baobaby, které vysadili z dovezených afrických stromů. Působí zde trochu zvláštně, ale evidentně se jim tu daří.
Odpoledne jsme se vydali na prohlídku ruin královské enklávy. Lodní palác – Dżahaz mahal – je obklopen vodními nádržemi. Musela to být nádherná stavba s mnoha pokoji a bazénky. Dost prostoru pro milostné hrátky Ghijásuddína a jeho harém s 15 tisíci(!) dívkami…Tento panovník se udržel na trůnu celých 31 let, přestože se věnoval hlavně ženám a zpěvu, než ho v 80 letech musel otrávit jeho syn, aby se ho konečně zbavil. Jeho otec se dostal k moci tak, že ještě jako vojenský velitel otrávil syna zakladatele království Mándú Dalávara Chána. Těžko se z toho vyvozuje ponaučení, i když jedno se nabízí…

Turistů zde proti severu ještě ubylo, takže se stáváme pro místní návštěvníky atrakcí, a tak stejně jako před mnoha lety v Thajsku nebo později na turisticky málo zasažených místech Asie, nás opatrně žádali o možnost se s námi vyfotit. Stačilo souhlasit a už se s námi fotil další a další a ještě s holčičkou, maminkou, celou rodinou a kolem se už tvořil chumel dalších zájemců, takže mnohdy nezbývalo, než poděkovat a rozloučit se. A ani to nebylo jednoduché, protože si ještě přišli podat ruku a sáhnout si na nás, jestli TO mohutné bílé je studené nebo teplé.

Již pozdě odpoledne jsme vyšli k Pavilonu Rúpmati,
odkud by byl nádherný rozhled do nížiny, protože pevnost leží na hraně náhorní plošiny. Kdyby tedy byla lepší viditelnost a ne oblačnost…
Příběh krále a zpěvačky Rúpmatí je námětem k písním připomínajícím příběh Romea a Julie.
Odtud si naši společnou fotografii odnesl dokonce bývalý prezident státu Mathiapradesh…

Po chutné vegetariánské večeři (jaké jiné, že 🙂 jsme si koupili v “English wine shopu“ láhev indického piva a zabaleni do spacáku jsme si ji vypili na terase našeho hotelu. Už by to ale chtělo teplejší počasí, takhle jsme si ho ani moc nevychutnali…

PS. Ayrvédská medicína společně s vegetariánskou dietou způsobily, že jsem se z rýmičky dostal za necelé dva dny! Sice se mi to vrazilo na průdušky, ale funguji celkem normálně. Nebo to bylo tím, že jsem si řekl, že prostě nesmím být nemocnej…

Ráno jsme odjeli, s více jak hodinovým zpožděním, do starobylého městečka Bundi, vzdáleného necelých 200 km. Řidič předem domluveného vozu totiž zapomněl…

Bundi je obehnané starými hradbami a kopci. Městu dominuje pevnost Tárágarh, jejíž stavba započala v 16.století a dalších 200 let byla přistavována a dobudovávána. Úzké uličky, namodro natřené domy, chrámy a jezero dávají městu příjemnou atmosféru, kterou narušují pouze desítky či stovky zběsilých řidičů motorek, kteří se proplétají mezi chodci a dalšími motorkami a k tomu neustále troubí. Hluk a smrad se v podvečerní špičce stává téměř nesnesitelný.

Chladné počasí, kdy přes den teplota nepřelézala příliš přes 15°C a v noci byla pod 10°C, k tomu občasný déšť a vlhko, přineslo výsledek – pěknou “rýmičku“. Nebo na mě někdo prsknul “rychlý virus“. Nejspíš oboje dohromady.
Když Indie, tak jsem se rozhodl vyzkoušet ayurvedskou medicínu. Pána v ayrvedské lékárně jsem varoval, že jsem farmaceut a začal studovat příbalové informace doporučených medikamentů. Nakonec jsem zvolil jakousi pastu s medem a výtažky z rostlin, určenou k úlevě od rýmy. Jako hlavní lék jsem zvolil tabletky s různými extrakty. K tomu je třeba držet dietu a požívat jen lehká jídla, ovoce a vyvarovat se červeného chilli a dalších věcí, což je zde poměrně obtížné… Tabletek je na pět dní, tak věřím, že mě nakonec vyléčí 😀

Ve čtvrtek jsem zůstal až do brzkého odpoledne na pokoji se svojí ayurvedskou medicínou a ostatní vyrazili na prohlídku paláce. Sešel jsem se s nimi na obědě a dal si vyžadovanou dietu, protože chci být do týdne zdravý.

Po obědě jsme se šli podívat na další významnou památku – nejkrásnější z velikých hlubokých stupňovitých studní, zvaných baórí, kterých je zde celkem 50. Královnina studna je hluboká 46 m a patří mezi největší svého druhu.

V našem hotelu nám připravili opět skvělou večeři, která, stejně jako ta předcházející, způsobila těžkou nestřídmost. (Samozřejmě s výjimkou mé osoby, protože opět ta ayurvedska dieta:)

Trochu jsem vyměknul a k ayurvedské medicíně jsem přidal i tu naši… Výsledek se dostavil. Ráno už nemám takovou rýmu, ale zato mám nějakou bronchitídu.

Odjíždíme až večer, tak je dost času na další prohlídku starobylostí. Vystoupili jsme směrem k pevnosti, odkud je hezký výhled na město a palác. Byl by, kdyby nebyly nízké mraky.
Já jsem se vydal na prohlídku paláce, kterou ostatní absolvovali již ve čtvrtek.
Palác Garh je pěkně zachován a v noci krásně nasvícen.
Uvnitř se nachází zachovalé fresky, a to především v horním paláci Čitrašála, která sloužila pro milostné hrátky maharádži se svými ženami – maharání. Vždy ale jen s jednou v daný den. Fresky v této části patří k nejpozoruhodnějším a zobrazují výjevy z legend o Ráze a Krišnovi, lovecké scény a scénky ze života vůbec.
Celou dobu nás provázely tlupy makaků a hulmanů posvátných. U brány se fasují pořádné bambusové hole, kterými se udržuje dostatečný distanc od opiček.

Oběd jsme si dali na terase jezera. Po týdnu se konečně vybrala obloha a uviděli jsme sluníčko. Ospalé odpoledne jsme ukončili procházkou k přehradě za městem, kde v Sukh Mahalu na přehradní hrázi pobýval R.Kipling a napsal zde část románu Kim. Kouzelné místo.

A potom už jen zbývá vyplnit čas do odjezdu nočního “sleeperu“ do Indoru.

Cesta lehátkovým “sleeperem“ je docela zážitek, alespoň napoprvé. Kromě nás bylo ještě třeba vtěsnat na lůžka i batohy a moji fotovýbavu. Cestou se neustále otvíraly hlavní dveře, kterými dovnitř proudil citelný chlad. Horší byly ale otevřené dveře na wc, které jsme měli nedaleko…Navíc,  místní po zdravých zeleninových a pálivých jídlech rázně “flatulují“ a k tomu hlasitě chrápou.

Ráno jsme, nepříliš svěží, vystoupili na nádraží v Adžméru a když jsme se po snídani a “milk tea“ trochu vzpamatovali a rozmrzli, vydali jsme se k jednomu z nejvýznamnějších muslimských poutních míst v Indii – Dargáhu, kde se nachází hrobka svatého. Cesta úzkými zaplněnými uličkami je náročná, a to zde nebyl milión poutníků, kteří sem každoročně přicházejí v měsíci ramadánu.
Hrobka světce je plná věřících, kteří si přicházejí pro požehnání. I mně stačil duchovní hodit na hlavu šátek, požehnat mi a požádat o příspěvek. Muslim se ze mě tím ale myslím nestal…

Kolem poledne jsme přejeli do Puškaru, kde leží svaté jezero a kolem jsou desítky chrámů. Bráhma zde podle pověsti upustil lotosové květy a na místech, kam dopadly, vznikla jezera. Jiný epos říká, že na tom místě vyplul celý Puškar.
Město má klidnou duchovní atmosféru, kde se dodržují místní pravidla – žádný alkohol, maso, vejce a polibky na veřejnosti. I kvůli tomuto, až veganskému stylu, zde přebývá dlouhou dobu řada lidí z Evropy, kteří se dají snadno identifikovat,a to nejen podle barvy pleti.
Břehy jezera lemují gháty, kde se nás neustále snažili oslovovat kněží, kteří s námi chtěli vykonat modlitbu – púdžu, za kterou by nám omotali kolem zápěstí červenou stužku a poté by nás zkasírovali.
Nachází se zde i jeden z mála chrámů na světě, který je zasvěcen Bráhmovi.
Puškar je zajímavý i tím, že se zde v osmém lunárním měsíci hinduistického kalendáře koná vyhlášený velbloudí trh.

Doufali jsme, že se konečně dobře vyspíme, protože oproti hektickému Dilí to zde působilo klidně. Večer ale začala hodně hlasitá hudební produkce, zřejmě k příležitosti nějaké slavnosti nebo svatby. V noci se navíc přihnala silná bouřka. Já i Míra jsme dostali nápad vylézt do nejvyššího patra našeho hotelu a fotit blesky nad jezerem. Vodní stěna nás ale zatlačila zpět dovnitř, sotva jsme vystrčili hlavu ze dveří.

Další den jsme strávili příjemným bloumáním kolem ghátů, focením, drobnými nákupy, prohlížením chrámů a pojídáním místních jídel. Plánovanou projížďku na velbloudech do pouště, jsme kvůli počasí neuskutečnili. Místo nich se Evča téměř projela na krávě, protože se jí několikrát snažila nabrat hlavou. A Kašpárka nabrala jiná tak, že mu rozervala kalhoty. Prostě se chovají se sebevědomím své nedotknutelnosti…

L