Noční přejezd vlakem proběhl lépe, protože jsme již zkušení a nic nás tentokrát nepřekvapilo, takže jsme většinu cesty prospali. I hodinové zpoždění na odjezdu jsme stačili kupodivu dohnat. Opustili jsme “říši Rádžů“ a ráno jsme přijeli do Indoru ve státě Mathiapradesh, kde nás měl čekat řidič s autem. Nečekal…nakonec ale dorazil jiný řidič s jiným autem, takže jsme mohli po několika hodinách jízdy vystoupat na náhorní plošinu. Už dříve jsme si všimli, že staví další dálnice. Jezdit se na nich ale ještě nenaučili – v podstatě je berou jako dvě paralelní silnice 🙂 Že budeme míjet motocyklisty, není tak úplně překvapivé, ale přeci jen míjet v protisměru jedoucí osobáky, ale i naklaďáky či autobusy je pro Evropany trochu znervózňující. Ještě že máme místního řidiče, protože časem jsem ztrácel povědomí o tom, co je v protisměru a co ne.

Po vystoupání klikatou silničkou jsme se ocitli v místě, které nám zdánlivě připomnělo barmský Bagan množstvím starých staveb a jejich rozlehlostí. Zdejší památky jsou převážně muslimské a vytvořili je afghánští vládcové v Indii.

Na náhorní plošině rostou baobaby, které vysadili z dovezených afrických stromů. Působí zde trochu zvláštně, ale evidentně se jim tu daří.
Odpoledne jsme se vydali na prohlídku ruin královské enklávy. Lodní palác – Dżahaz mahal – je obklopen vodními nádržemi. Musela to být nádherná stavba s mnoha pokoji a bazénky. Dost prostoru pro milostné hrátky Ghijásuddína a jeho harém s 15 tisíci(!) dívkami…Tento panovník se udržel na trůnu celých 31 let, přestože se věnoval hlavně ženám a zpěvu, než ho v 80 letech musel otrávit jeho syn, aby se ho konečně zbavil. Jeho otec se dostal k moci tak, že ještě jako vojenský velitel otrávil syna zakladatele království Mándú Dalávara Chána. Těžko se z toho vyvozuje ponaučení, i když jedno se nabízí…

Turistů zde proti severu ještě ubylo, takže se stáváme pro místní návštěvníky atrakcí, a tak stejně jako před mnoha lety v Thajsku nebo později na turisticky málo zasažených místech Asie, nás opatrně žádali o možnost se s námi vyfotit. Stačilo souhlasit a už se s námi fotil další a další a ještě s holčičkou, maminkou, celou rodinou a kolem se už tvořil chumel dalších zájemců, takže mnohdy nezbývalo, než poděkovat a rozloučit se. A ani to nebylo jednoduché, protože si ještě přišli podat ruku a sáhnout si na nás, jestli TO mohutné bílé je studené nebo teplé.

Již pozdě odpoledne jsme vyšli k Pavilonu Rúpmati,
odkud by byl nádherný rozhled do nížiny, protože pevnost leží na hraně náhorní plošiny. Kdyby tedy byla lepší viditelnost a ne oblačnost…
Příběh krále a zpěvačky Rúpmatí je námětem k písním připomínajícím příběh Romea a Julie.
Odtud si naši společnou fotografii odnesl dokonce bývalý prezident státu Mathiapradesh…

Po chutné vegetariánské večeři (jaké jiné, že 🙂 jsme si koupili v “English wine shopu“ láhev indického piva a zabaleni do spacáku jsme si ji vypili na terase našeho hotelu. Už by to ale chtělo teplejší počasí, takhle jsme si ho ani moc nevychutnali…

PS. Ayrvédská medicína společně s vegetariánskou dietou způsobily, že jsem se z rýmičky dostal za necelé dva dny! Sice se mi to vrazilo na průdušky, ale funguji celkem normálně. Nebo to bylo tím, že jsem si řekl, že prostě nesmím být nemocnej…

Ráno jsme odjeli, s více jak hodinovým zpožděním, do starobylého městečka Bundi, vzdáleného necelých 200 km. Řidič předem domluveného vozu totiž zapomněl…

Bundi je obehnané starými hradbami a kopci. Městu dominuje pevnost Tárágarh, jejíž stavba započala v 16.století a dalších 200 let byla přistavována a dobudovávána. Úzké uličky, namodro natřené domy, chrámy a jezero dávají městu příjemnou atmosféru, kterou narušují pouze desítky či stovky zběsilých řidičů motorek, kteří se proplétají mezi chodci a dalšími motorkami a k tomu neustále troubí. Hluk a smrad se v podvečerní špičce stává téměř nesnesitelný.

Chladné počasí, kdy přes den teplota nepřelézala příliš přes 15°C a v noci byla pod 10°C, k tomu občasný déšť a vlhko, přineslo výsledek – pěknou “rýmičku“. Nebo na mě někdo prsknul “rychlý virus“. Nejspíš oboje dohromady.
Když Indie, tak jsem se rozhodl vyzkoušet ayurvedskou medicínu. Pána v ayrvedské lékárně jsem varoval, že jsem farmaceut a začal studovat příbalové informace doporučených medikamentů. Nakonec jsem zvolil jakousi pastu s medem a výtažky z rostlin, určenou k úlevě od rýmy. Jako hlavní lék jsem zvolil tabletky s různými extrakty. K tomu je třeba držet dietu a požívat jen lehká jídla, ovoce a vyvarovat se červeného chilli a dalších věcí, což je zde poměrně obtížné… Tabletek je na pět dní, tak věřím, že mě nakonec vyléčí 😀

Ve čtvrtek jsem zůstal až do brzkého odpoledne na pokoji se svojí ayurvedskou medicínou a ostatní vyrazili na prohlídku paláce. Sešel jsem se s nimi na obědě a dal si vyžadovanou dietu, protože chci být do týdne zdravý.

Po obědě jsme se šli podívat na další významnou památku – nejkrásnější z velikých hlubokých stupňovitých studní, zvaných baórí, kterých je zde celkem 50. Královnina studna je hluboká 46 m a patří mezi největší svého druhu.

V našem hotelu nám připravili opět skvělou večeři, která, stejně jako ta předcházející, způsobila těžkou nestřídmost. (Samozřejmě s výjimkou mé osoby, protože opět ta ayurvedska dieta:)

Trochu jsem vyměknul a k ayurvedské medicíně jsem přidal i tu naši… Výsledek se dostavil. Ráno už nemám takovou rýmu, ale zato mám nějakou bronchitídu.

Odjíždíme až večer, tak je dost času na další prohlídku starobylostí. Vystoupili jsme směrem k pevnosti, odkud je hezký výhled na město a palác. Byl by, kdyby nebyly nízké mraky.
Já jsem se vydal na prohlídku paláce, kterou ostatní absolvovali již ve čtvrtek.
Palác Garh je pěkně zachován a v noci krásně nasvícen.
Uvnitř se nachází zachovalé fresky, a to především v horním paláci Čitrašála, která sloužila pro milostné hrátky maharádži se svými ženami – maharání. Vždy ale jen s jednou v daný den. Fresky v této části patří k nejpozoruhodnějším a zobrazují výjevy z legend o Ráze a Krišnovi, lovecké scény a scénky ze života vůbec.
Celou dobu nás provázely tlupy makaků a hulmanů posvátných. U brány se fasují pořádné bambusové hole, kterými se udržuje dostatečný distanc od opiček.

Oběd jsme si dali na terase jezera. Po týdnu se konečně vybrala obloha a uviděli jsme sluníčko. Ospalé odpoledne jsme ukončili procházkou k přehradě za městem, kde v Sukh Mahalu na přehradní hrázi pobýval R.Kipling a napsal zde část románu Kim. Kouzelné místo.

A potom už jen zbývá vyplnit čas do odjezdu nočního “sleeperu“ do Indoru.

Cesta lehátkovým “sleeperem“ je docela zážitek, alespoň napoprvé. Kromě nás bylo ještě třeba vtěsnat na lůžka i batohy a moji fotovýbavu. Cestou se neustále otvíraly hlavní dveře, kterými dovnitř proudil citelný chlad. Horší byly ale otevřené dveře na wc, které jsme měli nedaleko…Navíc,  místní po zdravých zeleninových a pálivých jídlech rázně “flatulují“ a k tomu hlasitě chrápou.

Ráno jsme, nepříliš svěží, vystoupili na nádraží v Adžméru a když jsme se po snídani a “milk tea“ trochu vzpamatovali a rozmrzli, vydali jsme se k jednomu z nejvýznamnějších muslimských poutních míst v Indii – Dargáhu, kde se nachází hrobka svatého. Cesta úzkými zaplněnými uličkami je náročná, a to zde nebyl milión poutníků, kteří sem každoročně přicházejí v měsíci ramadánu.
Hrobka světce je plná věřících, kteří si přicházejí pro požehnání. I mně stačil duchovní hodit na hlavu šátek, požehnat mi a požádat o příspěvek. Muslim se ze mě tím ale myslím nestal…

Kolem poledne jsme přejeli do Puškaru, kde leží svaté jezero a kolem jsou desítky chrámů. Bráhma zde podle pověsti upustil lotosové květy a na místech, kam dopadly, vznikla jezera. Jiný epos říká, že na tom místě vyplul celý Puškar.
Město má klidnou duchovní atmosféru, kde se dodržují místní pravidla – žádný alkohol, maso, vejce a polibky na veřejnosti. I kvůli tomuto, až veganskému stylu, zde přebývá dlouhou dobu řada lidí z Evropy, kteří se dají snadno identifikovat,a to nejen podle barvy pleti.
Břehy jezera lemují gháty, kde se nás neustále snažili oslovovat kněží, kteří s námi chtěli vykonat modlitbu – púdžu, za kterou by nám omotali kolem zápěstí červenou stužku a poté by nás zkasírovali.
Nachází se zde i jeden z mála chrámů na světě, který je zasvěcen Bráhmovi.
Puškar je zajímavý i tím, že se zde v osmém lunárním měsíci hinduistického kalendáře koná vyhlášený velbloudí trh.

Doufali jsme, že se konečně dobře vyspíme, protože oproti hektickému Dilí to zde působilo klidně. Večer ale začala hodně hlasitá hudební produkce, zřejmě k příležitosti nějaké slavnosti nebo svatby. V noci se navíc přihnala silná bouřka. Já i Míra jsme dostali nápad vylézt do nejvyššího patra našeho hotelu a fotit blesky nad jezerem. Vodní stěna nás ale zatlačila zpět dovnitř, sotva jsme vystrčili hlavu ze dveří.

Další den jsme strávili příjemným bloumáním kolem ghátů, focením, drobnými nákupy, prohlížením chrámů a pojídáním místních jídel. Plánovanou projížďku na velbloudech do pouště, jsme kvůli počasí neuskutečnili. Místo nich se Evča téměř projela na krávě, protože se jí několikrát snažila nabrat hlavou. A Kašpárka nabrala jiná tak, že mu rozervala kalhoty. Prostě se chovají se sebevědomím své nedotknutelnosti…

L

Tak jsme na začátku…

…a za sebou jsme mohli nechat stres z toho, co jsme už nestihli udělat i vztek z toho, že nedošlo nějaké vybavení i přes včasné objednání a ujišťování dodavatelů, kdy ve čtvrtek odpoledne s omluvou zavolali, že to co potvrdili prostě nebude…alespoň to je dobrá příprava do Asie, kde to funguje jinak…a možná lépe 🙂

Zatím mi nikdy v životě nebylo v letadle tak blbě. No alespoň jsem prospal celý let z Istambulu do Delhi. S blicím pytlíkem v pohotovostní pozici. Chtěli mi dokonce sehnat lékaře. A taky si mě personál díky tomu pamatoval a při vystupování z letadla se mě ptali, jestli mi je už lépe. Největší radost ale měl sousední spolucestující, který měl celou dobu viditelnou obavu z toho, jestli se stihnu opravdu trefit do toho pytlíku.

Po příjezdu jsme několik hodin odpočívali, dali se trochu dohromady a vyrazili ochutnat báječnou jihoindickou kuchyni. Tím jsme se zřejmě na příští týdny rozloučili z formovanou stolici.

PS. O2 opět, poněkolikáté nezklamalo. Po opakovaném dotazování a ubezpečování, že zde fungují datové přenosy, dokonce 3G sítě, tak po vyzkoušení všech velkých operátorů opravdu, ale opravdu nefungují.

PPS. Tak jsme měli již možnost vyzkoušet typické cestování vlakem ve sleeperu. Kromě dalších věcí to není příliš dimenzovano na naše tělesné rozměry…

Náš návrat z Afriky nebyl tentokrát smutný, protože jsme se mohli těšit na to, že za půl roku odjedeme se „starou partou“ do Indie a alespoň na chvili ujedeme naší zimě.

Chvile našeho odjezdu se blíží a za několik dní nasedneme do letadla a vystoupíme v zemi, kde je všechno výraznější – barvy, chutě, vůně i smrad. Čeká nás přílet do Dillí, tam se trochu rozkoukáme, dáme si parádní jídlo a odpočineme po letu.

Vyrazíme do Ajmeru, prohlédneme si Dargah, hrobku muslimského světce Chishtiho a popojedeme do Puškaru. Prohlédneme Puškar, jeho svaté muže a další turistické vychytávky a přesuneme se autobusem do Bundi.

Pokračování »