Pročítáme si zápisky z našeho prvního putování po Austrálii a řada věcí je zde už jinak. Pravda, první cesta nebyla v době frekventovaných svátků a školních prázdnin. Rovněž východní pobřeží je odlišné od toho západního, ale některá srovnání se nabízí.

Tím pro nás nejvíce znatelným rozdílem bylo, že jsme s malým camperem příliš neřešili, kde přenocujeme. Když se nám nějaké místo líbilo, přenocovali jsme tam. Policie nás vyhnala pouze jednou. Letos ale takových možností bylo minimum. Na všech místech, která by se nám líbila k přespání, byl vyslovený zákaz a téměř 100% jistota, že bychom byli v lepším případě vykázáni, v horším i s pokutou. I když je Austrálie veliká země, většina půdy a pozemků někomu patří a je oplocena. Velké rozlohy zabírají národní parky a rezervace. Ve většině se ale dá nocovat na vyhrazených místech vybavených pouze suchým záchodem, někdy i kuchyňkou a nezbytnými grily. O to hezčí a klidnější tato tábořiště jsou. Bylo by nutné vyrazit vybaveným autem 4×4 po prašných cestách, do vnitrozemí nebo na špatně dostupné pobřeží, aby si bylo možné užít “free camping”.

Větší problém je ale omezení použití camperu na nezpevněných cestách. Dříve jsme bez omezení najeli mnoho kilometrů po prašných silničkách. Dnes jsme měli striktní limit 12 km tam a 12 zpět mimo asfaltové silnice, takže se na některá vzdálenější místa nedalo zajet! Vše je kontrováno přes satelitní sledování vozu. S tím souvisí i protivná upozornění přicházející na obrazovku navigace. Například zpráva, že maximální povolená rychlost vozidla je 110 km/hod, pokud překročím 100. Nebo upozornění kolem sedmé večerní, že jízda za tmy není doporučována a může být zakázána, i když do setmění zbývá hodina. Velký bratr se tak trochu dívá.

Asi největší změnou je plíživý postup politické korektnosti či neomarxismu nebo prostého blbství, které se pomalu rozlézá euroatlantickou civilizací a přišel bohužel i do Austrálie. Náš, již nekorektní, 16 let starý průvodce, stále nazývá původní obyvatelstvo aboriginci. Jenže to se tak už nějakou dobu nazývat nemůže, protože nyní je původní obyvatelstvo “indigenous”. Tradiční, malá černá palma s rozčepýřeným vrcholem už není “black boy”, ale místní sluníčka prosadila název Grass tree, aby se starý název nedotkl původního obyvatelstva. Takže indigenous, kterým se nesmí říkat aboriginci, jsou nespokojeni s označením indigenous, protože se tak označují spíše původní druhy fauny a flóry a sami dál používají název black boy, protože jsou tak zvyklí strom nazývat. Toto šílenství společně s rostoucí imigrační vlnou, nikoliv z Indonésie nebo Filipín, ale z Číny, dává tušit, že Austrálie přestane být zemí tradičních hodnot. Škoda, už nebude kam emigrovat 😜

Přes všechno uvedené je Austrálie krásnou zemí s pro nás neobvyklou přírodou, zvířaty, nádherným pobřežím a přátelskými lidmi. A pro nás bylo důležité, že jsme mohli prožít báječnou cestu s našimi už velkými holčičkami a Janička s bráchou a milou švagrovou, což se nám nepodařilo před pár lety na Srí Lance, ale tentokrát to již vyšlo 🙂

Cesta podél pobřeží na západ nás přivedla do městečka Denmark u ústí řeky Harding River. Název místa nebude kvůli nadměrné konzumaci alkoholu, ale pro časté deště a nižší teploty. Městečko docela příjemné, s řadou galerií a kaváren, kde jsme strávili nějaký čas pitím dobré kávy. Rozeklané a syrovější pobřeží západně od Albany, i díky deštivějšímu podnebí, se nazývá Rainbow Cost. Nejsou to ale jen skryté zálivy a mysy, ale i rozsáhlé lesy ohromných starých blahovičníků. Přenocovali jsme v malém kempu národního parku D´Entrecasteaux. Konečně klidnější místo bez řvoucích harantů jezdících po kempech na kolech a koloběžkách, před kterými jsme museli nejednou uskakovat… Zato nás tu navštívil ledňák obrovský, kterého jsme spíše vždy jen slyšeli a lehce rozpoznali podle jeho specifického řevu. Tentokrát si nás prohlížel pěkně zblízka a předváděl lovecké umění ve svém teritoriu. A taky nás konečně navštívil pořádný pavouk, i když nejedovatý. Kouzelný večer jsme završili jako mnohokrát na našich cestách skvělou večeří z grilu. Dnes to bylo na zelenině a víně pomalu dělané jehněčí 🙂

Ráno jsme se vrátili kousek zpět do nádherného zálivu William Bay. Zaskočilo nás, kolik tu parkuje aut. V průvodci jsme objevili informaci, že se jedná o snad

nejkrásnější místo na pobřeží. I přes zataženou oblohu a šedivé mraky jezírko Green Pool na pobřeží, které je od oceánu částečně oddělené balvany, tuto informaci opravdu potvrdilo. I za nevlídného počasí je záliv s ohromnými balvany a nedaleká plážička Elephant Cove, nazvaná podle ohromných kamenů připomínajících tvarem stádo slonů, opravdu kouzelná.

Silnice na východ lemují blahovičníkové lesy, které se mění v impozantní gigantické obry – Valley of the Giants. Mezi těmi největšími byla postavena stezka vedoucí jejich korunami. Druh Tingle jsou ty nejvyšší stromy, karri mají světlou kůru a marri tmavou. Takto ohromné eukalypty mají poměrně mělké a citlivé kořeny, takže kroky mnoha návštěvníků by mohly tyto giganty zničit. Proto jsou vybudovány na zemi dřevěné chodníčky, které nás přivedly k těm největším stromům. Snad ještě zajímavější byla procházka v kopcích nad městem Walpolle k Giant tangle tree – těm nejmohutnějším eukaliptům a bez davů návštěvníků.

Od Walpole, až po Augustou, je jediným místem, kam se dá běžným autem zajet na pobřeží, malinký přístav Windy Harbour. Pobřeží je zde syrové a velmi větrné, oceán s velkými vlnami, silnými proudy a žraloky neláká ke koupání, ale místo má ve své syrovosti velký půvab. Dlouhé pláže a rozeklané útesy nabízí zajímavé výhledy nebo túry.

Pemberton je malé dřevařské městečko, které je nejcentrálnějším bodem k turistickým výpravám po jihozápadu. Prodávají zde velké černé říční raky, které se nám ale tentokrát, bohužel, nepodařilo ochutnat. Příjemný kemp se nachází nedaleko přírodního koupaliště na potoce Lefroy Brook. Ranní kopel a plavání v čisté vodě bylo příjemným zahájením nového dne… Malé místní nádraží nabízí výlety po bývalých těžařských kolejích do okolních lesů. Cesta se, překvapivě, absolvuje starou tramvají 🙂 Ta se kodrcá po klikaté železniční trati, přes dřevěné mosty spojující břehy malých říček a končí v Cascades – kouzelném koutě před uzavřeným mostem. Ještě že velké části starých blahovičníkových lesů byly vyhlášeny národním parkem a staré stromy nebyly všechny vykáceny. Na ten nejvyšší, Glocester Tree Janička vyšplhala až do bývalé pozorovatelny požárů ve výšce 52 metrů.

Z Pembertonu nás čekala již poslední noc před návratem do Perthu. Cestou jsme udělali krátkou zastávku v městečku Bridgetown, které svými obchůdky vzdáleně připomíná dobu hippies. Poslední noc jsem strávili u přehrady Wellington. Břehy se významně zvětšily a voda ustoupila hodně daleko od míst, kam se do ní dříve vstupovalo. Od konce sedmdesátých let zde totiž chybí každořoční velké deště, které dříve dokázaly naplnit tuto ohromnou zásobárnu vody. Jednou, a možná to nebude trvat dlouho, voda začne docházet nejen v této části Austrálie…

A potom už jen návrat do Perthu, balení, výprava za klokany do NP John Forrest, smutné a těžké loučení a čekání na odlet zpět z léta do zimy a běžných dní…

Po dlouhém přejezdu z Esperance jsme se k pobřeží vrátili za Fitzgerald River NP. Zakempovali jsme na příjemném místě pár kroků od pláže Beaufort inlet. Inlet se nazývá jezero napájené řekou a spojené s mořem. Na písčitém břehu jsme si na grilu připravili večeři a pozorovali nádherný západ slunce, který vybarvoval večerní mraky na obloze.

Ráno jsme vyzkoušeli pláže v zátoce Bremer Bay a pokračovali dál v cestě na západ. Plánovanou zastávku v národním parku Stirling Range, s tisíc metrů vysokým nejvyšším vrcholem, jsme museli vynechat z důvodu nedávného rozsáhlého požáru. Protože je zde mírné klima a v zimě dokonce někdy i sněží, místní lesy a vzácné rostlinstvo nejsou uzpůsobeny na časté požáry jako v jiných částech Austrálie a plná obnova může trvat podle odborníků až sto let a některé rostliny mohou zmizet nenávratně. Pohled na rodinku pštrosů emu, pobíhajících po spáleništi a hledajících úkryt mezi zčernalými pahýly zbytků stromů, byl hodně skličující. Zde ale ještě nějaké části lesů zůstaly zachovány a situace není tak hrozivá, jako v místech ohromných požárů, kde se lidé snaží zachraňovat popálené nebo osiřelé a bezbranné medvídky koala…

Jedinou otevřenou silnicí jsme projeli národním parkem a zamířili do údajně nejstarších kopců na světě, vysočiny Porongurups. Tvoří ji dvanáct pahorků, z nichž jsme vylezli na jediný, na kterém je na skalnatém vrcholu vybudována lávka “sky walk”, ze které je pěkný výhled severně na Stirling Range a jižně je již vidět Jižní oceán. Celkem nenáročná dvouhodinová túrka, která ale v horku dává docela zabrat tlustým dětičkám i jejich stejně vypaseným rodičům. Docela jsme měli škodolibou radost.

Albany bylo klíčovým přístavem v 19. století na trase mezi Anglií a zálivem Botany Bay. Přístav byl rovněž místem, odkud vypluly v roce 1914 austalsko-novozélandské jednotky (ANZAC), aby se zúčastnili masakru u tureckého Gallipoli a dalších bojů první světové války. Ze 30 tisíc Australanů, kteří vypluli jen z Albany, se jich 19 tisíc nevrátilo… Nad Albany, v místech bývalého dělostřeleckého opevnění, je vybudován působivý pamatník ANZAC. Nejen zde, ale na mnoha místech Austrálie každoročně vzpomínají hrdinů “Great War”. Na rozdíl od nás, kdy komouš příliš neoslavoval naše vojáky bojující za Mocnářství nebo naše legionáře bojující proti bolševikům v Rusku…

Albany je již o poznání větrnější a chladnější, než okolí Esperance, ale i tak jsem jsme se povalovali po krásných plážích v okolí Emu pointu, poflakovali se kolem hlavní třídy s řadou obchůdků a hospod ve starých budovách a užívali si skvělých ústřic zakoupených přímo v přístavu Oyster Harbour. Objevili jsme i pub, kde čepovali Pilsner Urquell, chuťově připomínající “Plzeň” 🙂 Ženy zase objevily v obchodech řadu zajímavých věcí k nákupům…

Zavítali jsme do NP Tornidirrup a vykoupali se na divočejší pláži Goode Beach. Na opačné, skalnaté a ještě divočejší straně poloostrova jsme prošli část útesů, kde se nachází Blowhole, hluboká štěrbina ve skále, kterou za určitých vln a větrů stříká mořská voda. Zajímavá byla návšteva velrybářského muzea v místě poslední velrybářské stanice v Austrálii. Do roku 1978 zde probíhal lov velryb, které se zde zpracovávali na výsledný produkt – olej a vysoce protejnovou velrybí moučku… Po prohlídce provozu a fotografií je jen dobře, že tento krvavý business pod tlakem veřejnosti, Greenpeace a ekonomické nerentabilnosti skončil. Jinak by byly velryby v této době nejspíš vyhubeny. Jen člověk je schopen lovit ve velkém tvory, v mnohém případě inteligentnější než mnozí lidé, a dělat z nich olej na různé použití a mouku na krmení jiných zvířat. Případně na hnojení…

Oplakali jsme našeho psa Robina, přivítali decentně nový rok, vyslali holčičky na letiště a vydali se s Míšou a Jirkou na velkou cestu jihozápadní Austrálií.

Austrálii sužují letos nevídané požáry, které už zlikvidovaly území o rozloze téměř celé České republiky. Hoří i v místech, kde to místní pamětníci nikdy nezažili. Uhořelo těžko uvěřitelných půl miliónu zvířat. Oběti jsou i lidské. Požáry zde byly vždy, nikdy ale v takovém rozsahu. Globální změny klimatu s největší pravděpodobností způsobují extrémní teploty a tím výrazně zvyšují rizika vzniku požárů. Ty řádí hlavně v Novém Jižním Walesu a Viktorii. Pro nás v západní Austrálii byli zatím jen zprávami v médiích. To se ale změnilo už při odjezdu, kdy celá dlouhá část naší plánované cesty ze zlatokopeckého města Kalgoorlie, které leží asi 600 km východně od Perthu až téměř k pobřežnímu městu Esperance, je pro příští dny uzavřena kvůli požárům. Cestu na jih jsme tedy museli ohnout dolů na jihovýchod od městečka Merredin. Tam je v budově nádraží překvapivě zajímavé a obsáhlé muzeum mapující nejen dobu železniční trati v době zlaté horečky, ale i život v městě, které zažívalo největší rozvoj v době nálezů zlata na východních zlatých polích. V té době byla tato oblast i největším producentem santalového dřeva. Vzácné voňavé dřevo se v té době používalo jako výstuha šachet nebo k topení pro odsolovani mořské vody…

Cesta na jih nás zavedla k atraktivnímu přírodnímu útvaru – Wave Rock. Žulový masiv v jedné části tvoří ohromnou, 15 metrů vysokou valící se vlnu.

Silnice vedla dál pšeničným pásem a oblastmi mělkých jezer. Často jsou zde značky s výstrahou upozorňující na povodně, které místy zaplavují silnice. To je ale již minulostí a jezera jsou dávno vyschlá a intenzivní zimní deště dlouho nikdo nepamatuje. Další důkaz, že se s klimatem něco děje.

Dorazili jsme do národního parku Cape Le Grand, nejvýchodnějšího bodu našeho putování. Těšili jsme se na tři dny v malém kempu na krásném místě přímo u dlouhé pláže. Brzy ráno jsme vyšli na túru kolem cípu poloostrova. Vydrápali jsme se na druhou nejvyšší skálu parku, 262 metrů vysoký Frenchman Peak se zajímavým obřím otvorem pod vrcholem.

To už se teplota blížila 40. a zásoba vody se zmenšovala. Po úmorných 4 kilometrech pochodu po silnici jsme konečně mohli padnout do chladivých inkoustově modrých vod jižního ledového oceánu, lemovaných oslnivě bílou pláži zálivu Hellfire Bay. Slast a nádhera v jednom…

Jen ten název trochu zlověstně předznamenával další události… Čekal nás pekelný pochod úzkou stezkou buší, přes kamenné části výběžku poloostrova zpět do kempu. Vedro nesnesitelný a poslední zbytky vody. Rovněž jsem cítil, že i v dobrých trekových botech začínám mít úplně zdevastované nohy a každý krok byl utrpení. Navíc jsme po překonání nejvyššího bodů trasy zjistili, že se směrem od našeho kempu valí dým a hoří buš. Naštěstí šel vítr opačným směrem, protože proti rychle se šířícímu ohni bychom v tomhle terénu neměli šanci…

Člověk ale vydrží hodně, takže jsme už bez vody a úplně vyprahlí dorazili po 21 kilometrech zpět do kempu. Vypil jsem téměř na ex 4 piva a 2 cidery… Hasiči hlásili, že máme být připraveni k evakuaci a že riziko rozšíření požárů v noci existuje a ať zvážíme odjet už teď. To bylo ale to poslední, na co bychom po náročném dni a ne úplně málem množství vypitého piva pomysleli. Jenže politická korektnost již dávno dorazila do Austrálie, takže informace, “ať zvážíme” znamenala ve skutečnosti, že se máme sbalit a vypadnout, že jsme v kempu už poslední… Zkusili jsme kemp na druhé straně poloostrova. Byl sice fully booked, ale ochotná dobrovolnice nám ukázala místo, kde bychom v téhle situaci mohli s našemi campery přenocovat. Ulevilo se nám a dali si další pivo. Úleva dlouho netrvala. Přesně do momentu, kdy přišel ranger a nekompromisně nás vykázal. Ukázkový debil a byrokrat, který se odvolával na příkaz nadřízeného a na naši poznámku, že máme pár piv, a že se fakt necítíme řídit 70 km do Esperance, kam nás poslali, odpověděl, že to není jeho problém… V takové situaci, kdy jsme požár nezavinili a musíme opustit místa rezervovaná půl roku předem, to je více než na ránu… Nezbylo tedy nic jiného, než odjet a doufat, že nám policajti nedají někde cestou dýchnout, a že nedostaneme pokutu od půjčovny camperů za řízení za tmy…

Další den jsme trávili na nádherných plážích kolem Esperance, lízali si rány po předchozím dni a užívali si dobrot a nádhery tohoto místa, protože kvůli rozšiřujícímu se požáru jsme se již do Cape Le Grand nemohli vrátit.