Praslin

Seychelly 2008, Libor Schwarz, 25.4.2013

Pro cestu na další zastávku našeho putování jsme zvolili rychlý katamaran CAT COCO. Podle Zdrojů, ale i podle místních, to je jediný rozumný způsob přepravy (kromě letadla). Ostatní místní lodní doprava je zdlouhavá a nepravidelná a bylo by třeba čekat den, dva na to, jestli se něco poplaví naším směrem (něco mi to připomnělo, že by Kapverdy :-). Ovšem od taxikáře jsme zjistili, že ještě o něco rychlejší, lepší a levnější způsob je Praslin Expres. Zatím ale nemůžeme potvrdit.

en odplutí bylo zatím nejhnusnější počasí a informace od taxikáře, že ani letadla nemohla přistát, dávala tušit, že 50.ti kilometrová plavba na Praslin nebude úplně bezproblémová….

Z deníčku Mařenky:

Neděle 3.8.2008

6.den

Ráno jsme vstali v 7.00 h a dobalovali jsme. Za chvíli jsme šli na snídani. Po snídani pro nás přijel taxík který nás odvezl do Victorie. Ve Victorii jsme nastoupili do lodi. V půl desáté jsme se vyrazili. Po cestě jsem se stačila pozvracet a po 2 jsem se pozvracela na záchodě. No něco tak hrozného jsem ještě nezažila a mořská nemoc mi doznívala ještě večer. Když jsme dojeli na Praslin vzali jsme si taxíka který nas dovezl do Tropical vila kde jsme se ubytovali v apartmanu. Za chvili šli rodiče nakoupit a čtvrt hodiny se vrátili a nejednou začalo pršet a pršelo až do večera. Večer šli rodiče hodně daleko pro jídlo. Za hodinu se vratili a přinesli mi kuře s hranolkama a pak jsme šli spát.

Strava nás na Praslinu trochu zklamala a projevovalo se zde více to, co uvádí Zdroj, totiž že kvalita jídla neodpovídá ceně. Měli jsme smůlu v tom, že ačkoli jsme si pronajali apartmán s kuchyní a s možností grilování, bylo obtížné koupit ryby (na rozdíl od Mahé, kde to problém nebyl žádný a nabídka byla skvělá, my jsme tam neměli možnost jejich přípravy, ale francouzko-kreolská kuchyně v restauraci našeho ubytování byla bezkonkurenční). Restaurace na Praslinu jsou poměrně drahé (12-15 Rs za hlavní chod) , porce malé nebo neodpovídající ceně a nabídka místních “take away” zařízení s místní kuchyní opravdu omezená. Paní domácí nám ale přenechala část skvělého úlovku jejího syna, takže na výbornou rybu nakonec přeci jen došlo.

Praslin je podle Zdrojů méně turistický než Mahe. No nevím, podle čeho tak usuzovat, když vše je zde orientováno právě na turisty a ceny jsou tudíž vyšší než na Mahe. Rovněž zde podle nařízení vlády musí turista platit v cizí měně nebo kartou a platby může přijímat jen autorizovaná osoba 🙂 Jak ji mám poznat se však už nepíše.

Z deníčku Mařenky:

Pondělí 4.8.2008
 
7.den
 
Ráno nám maminka a udělala k snídani tousty ve vajíčku a s rajčaty. Po snídani jsme čekali na jednu paní která přišla až ve 12 h. Když odešla šli jsme čekat na autobus který nás odvezl na pláž. Na pláži to bylo moc hezké procházeli jsme se a za chvíli byl už večer a my jsme jeli domů. A k večeři jsme si dali pizzu.

Pravdou je, že se zde nachází jedna z deseti nejkrásnějších pláží na světě – Anse Lazio. Nevím, proč tomu tak je, ale v první chvílí jsem nerozuměli, podle jakých kritérií to je hodnoceno. Pláž pěkná, ale proč jedna z nejhezčích na světě? Asi podle bílého písku, dobrého přístupu, křištálové vody a malým vlnám. Zdroj uvádí, že tam nevede silnice a musí se kus pěšky přes strmý kopec a že tam díky tomu není moc lidí. Jenže se tam dá přijet autem a parkoviště bylo docela plné, tudíž i pláž byla na místní poměry přelidněná. Podle Zdroje tam je vyhlášená restaurace BonBon Plume. To je pravda, jen jsme očekávali místní restauraci s dobrou kreolskou a rybí kuchyní na pláži a ne ubrusy, nutnost rezervace a platbu kartou. A když tam místní borec začal osekávat mačetou kokosáky a turisté si to začali točit a fotit,dostavilo se poměrně silné znechucení museli jsme prchnout na druhou stranu pláže, kde už byl jen ten tropický ráj. Na druhý pohled jsme uznali, že pláž má skutečně něco do sebe a že ji můžeme zařadit i na náš top ten seznam a nějaký čas našeho pobytu na Praslinu jsme na ni strávili :-). Nejvíce si ji ale vychutnáte, pokud přijdete z opačné strany přes horu Mont Plaisir a nejdříve výstupem a potom asi půlhodinovým sestupem, kdy se otevře nádherné panorama, dojdete úplně splaveni na pláž a ponoření do křišťálové vody je odpovědí, proč je tohle místo jedno z nejlepších ke koupání na světě.

[Show as slideshow]

Z deníčku Mařenky:

Úterý 5.8.2008

8.den

Po snídani jsme jeli autobusem na Cote d’Or. Odkud jsme jeli malou ale krásnou lodičkou na několik ostrůvků. První z nich byl Cousin island ostrov ptáků. Tento ostrov byl plný nádherných ptáčků ale taky tam byli komáři kteří nás ale hrozně zeštípali ale hrozně. Po prohlídce ostrova jsme jeli na další ostrov jménem Curieuse Island kde jsme dělali B.B.Q. Poté jsme šli takovou hezkou cestou kde jsme viděli spoustu krabů a taky jsme viděli spoustu volně žijících sloních želv. Pak jsme jeli na další ostrov, který se jmenoval St. Pierre na tomto ostrově jsme nevystupovali protože byl moc malý ale zato jsme šnorchlovali. To bylo moc hezké viděli jsme hvězdice a různé krásné ryby a taky jsme viděli dvě krásné karety. Za chvíli jsme jeli na Praslin a potom autobusem domů.

[Show as slideshow]

Zdroj upozorňuje, že pokud se chystáte navštívit ostrov s ptačí rezervací Cousin, nemáte zapomenout přibalit repelent. Ten jsme sice přibalit zapomněli, ale stejně by to nebylo nic platné, protože takový útok krvežíznivých trapičů jsme ještě nezažili. Štípance na rukách se slily v jeden velký cucanec (škoda, že to nevyniklo na fotografii…). Holčičky musely dostat Zyrtec, aby se nerozškrabaly do krve.Takže prohlídka v davu turistů byla bojem s moskyty a časem pro udělání alespoň pár neroztřesených záběrů. Pro ornitologa by to ale byl ráj.

Z deníčku Mařenky:

Středa 6.8.2008

9.den

Ráno po snídani jsme jeli autem na Anse Lazio, Cesta na pláž nám trvala asi hodinu. Když jsme přišli na pláž, hned jsme se šli vykoupat moře bylo nádherně čisté a průzračné. Anse Lazio patří mezi 10 nejhezčích pláží na světě a v půl páté jsme jeli zpět domů.

Ostrov La Digue měl být původně několikadenní zastávkou našeho putování. Je však velmi malý a sehnat ubytování za rozumnou cenu nevyšlo, takže jsme se se tam vypravili lodi na jednodenní výlet. Podle Zdrojů to je nejméně turisticky rozvinutý ostrov, což v praxi znamená, že kromě turistů, hotelů a bungalovů zde místních moc nepotkáte. Na druhou stranu má ostrov asi nejvíce africkou (“no stress”) atmosféru. Nejsou zde auta a přemísťujete se na kole nebo tradičně volským povozem. Pár nákladáčků s lavicemi na přepravu turistů tu ale už je. Lákadlem jsou samozřejmě krásné pláže. Nejvíce fotografovanou (ano, je to ta, která je na každém obrázku, kalendáři nebo katalogu ze Seychell) je Source d’Argent s obrovskými granitovými balvany, oslnivě bílým pískem a scenérií tvořenou palmami. Bohužel poměrně přeplněná a také se na jako jediné platí vstupné 3EUR za osobu. Myslel jsem, že zvládneme obejít celý ostrov, ale nějak jsem si zapomněl spočítat, že i když má jenom 4 km délky a 2 km šířky, kolem a jednou přes ostrov to dá dohromady poměrně slušnou tůru. Dohnal jsme rodinku alespoň přes “kopeček” na druhou stranu k pláži Grand Anse. Krásné vlny, jen opravdu výrazná tabule, že se koupání nedoporučuje kvůli velmi silným spodním proudům. Tak jsme se šli splavení vykoupat do vln, ze kterých Kačenka hrůzou dostala malý hysterák a potom hned pádili zpět, abychom stihli podvečerní loď zpět. Ještě jeden den na LaDigue by to chtělo…

[Show as slideshow]

Z deníčku Mařenky:

Čtvrtek 7.8.2008

10.den

Ráno jsme jeli do přístavu a lodí jsme jeli na ostrov jménem LaDigue. Na LaDigue jsme se procházeli a pak jsme šli do muzea kde jsme viděli jak se rozlupuje ořech a taky jsme viděli sloní želvy a pak jsme se šli vykoupat na pláž. Poté jsme přešli horu a tam jsme se najedli a vykoupali na pláži se zabalovacími vlnami. Pak jsme šli zpět na loď a domů.

Pátek 8.8.2008

11.den

Ráno jsme jeli na Anse Lazio. Já jsem byla celý den naložená ve vodě a byly pěkné zabalovací vlny které mě občas pěkně spláchly. Večer jsme měla pěkně červený obličej a taky oči. Maminka mi dala na obličej kalciovku a pak jsme šli spát.

Jedním z nejzajímavějším místem na Pralinu a Seychellech vůbec je národní park Vallee de Mai s původním pralesem a hlavně symbolem celých ostrovů – plodem palmy coco de mai ve tvaru ženského klína. Mnohem směšnější jsou samčí palmy, které pozná pozná úplně každý :-). Místo je to opravdu úžasné, s mnoha dalšími endemickými palmami, živočichy a ptáky. Nejskvělejší bylo, že mnohé z nich jsme opravdu zahlédli. Abychom si místo užili, zvolili jsme nejdelší dvouhodinovou trasu. Zdroj uvádí hodinovou trasu vedoucí kolem vodopádu, ale žádná taková kolem vodopádu tam není. Kolem vodopádu vede silnice. Na výběr jsou 3 trasy – hodinová, 1,5 a dvouhodinová.

Vallee sice znamená údolí, ale tohle je zaříznuté v pěkném kopci. Rovněž mě trochu zarazilo, že v seznamu UNESCO zanesený park protíná prostředkem v podstatě hlavní silnice ostrova. Ale asi nesla prokopat jinde. Alespoň jsme každý den cestou měli krásný výhled z autobusu a mohli vyhlížet ony úžasné palmy.

[Show as slideshow]

Z deníčku Mařenky:

Sobota 9.8.2008

12.den

Po snídani jsme jeli na Vallee de Mai kde jsme viděli coco de mer samčí a samičí plody. Bylo to tam moc hezké viděli jsme spoustu ptáčků a zvířat například pták bulbul, green gecko, treefrog, seychellessking, bronzeeyed gecko, largesnail a pak prelin snail atd. Vallee de Mai je pod ochranou unesco a je to taky nejstarší prales na Pralinu. A ještě jsme také viděli spoustu endemických palem. Když jsme si všechno prohlídli jeli jsme autobusem na Cot d’Or kde jsme si dali pizzu na pláži. A pak jsme se koupali a za chvíli jsme jeli domu.

Na neděli jsme naplánoval změnu v podobě výletu na malou opuštěnou pláž nedaleko Anse Lazio. Nacvičenou pěší trasou jsme se vydali tímto směrem a chvíli hledali odbočku směrem plánovaným. Pak nastalo to, v čem jsem opravdu dobrý a co jsem zmínil hned v úvodu, totiž to krátkodobé peklo. Místo během 20.ti minut dosažitelného koupání na jedné z nejhezčích pláží na světě Anse Lazio, nastalo hodinu a půl dlouhé koupání ve vlastním potu, pochod pralesem stezkou, která vypadala, že tudy opravdu, ale opravdu dlouho nikdo nešel, přeskakování potoků, podlézání padlých palem, strmé výstupy a sestupy,brodění hustým pralesem. Šel jsem raději napřed, abych nemusel snášet nenávistné pohledy a pláč dětí. Nakonec jsme přeci jenom dorazili k pláži Anse Georgette, která se nacházela hned vedle golfového hřiště nejluxusnějšího hotelového komplexu. Bohužel, moc opuštěná nebyla, protože tam vozíčky vozily hotelové hosty. Ale moc jich tam nebylo, protože tam byla cedule s upozorněním na nebezpečné proudy. Těsně před koncem sestupu na pláž nás čekala cedule s nápisem DO NOT ENTER. Tu jsme ale zcela ignorovali, neboť návrat zpět stejnou cestou by mohl pro mě znamenat prudké zhoršení rodinných vztahů :-). Zpět jsme se večer vraceli celkem pohodovou cestou přes golfové hřiště. Dozvěděli jsme se, že vstup na tuto pláž přísně střeženého komplexu je možný po předchozí telefonické domluvě, kdy vás ostraha na na základě povolení vpustí dovnitř. My jsme ale přišli ze směru, ze kterého by nikdo příchod neočekával. Byl to hezký nedělní výlet.

Poznámka pod čarou – Zdroj uvádí že tato pláž patří rovněž mezi 10 nejlepších na světě, ale to je asi nějaký divný seznam. Pěkná sice je, ale do top ten rozhodně nepatří.

Z deníčku Mařenky:

Neděle 10.8.2008

13.den

Po snídani jsme jeli autobusem na Anse Lazio. Z Anse Lazia jsme šli na jinou pláž. Cesta byla nejdřív zarostlá a pak byla kamenitá a klouzavá a taky strašně dlouhá. Když jsme přišli ke golfovému hřišti zjistili jsme že se to dá jít jinudy a je to kratší. Já jsem byla trochu naštvaná ale zase bylo dobré že jsme nemuseli jít zpět tou samou cestou. Pláž byla nádherná bylo tam krásně modrozelené moře a taky krásně zabalovací vlny před kterýma jsem občas zdrhala. V půl páté jsme šli na autobus a zpět domů.


Mahé

Seychelly 2008, Libor Schwarz, 25.4.2013

Jedeme hlavně odpočívat a užívat si, ale jistě se najde nějaká možnost, jak z rodinné dovolené udělat “boj o přežití” nebo alespoň krátkodobé peklo 🙂

Informace jsme čerpali z našeho oblíbeného Lonely Planet “Mauricius, Reunion & Seychelles”, ovšem ještě 4. vydání z ledna 2001. Dále z webové stránky exotika.orbion.cz od Elišky Boevové a vyprávění na MOJECESTY.NET

Pro případného čtenáře našeho vyprávění mohou být zajímavé konfrontace s výše uvedenými Zdroji, čímž se nechci dotknout autorů, ale ukázat, jak je vnímání subjektivní, přestože reálie zůstávají stejné (nebo se od té doby již změnily, protože turistický “development” stále pokračuje).

Aktuální kurz k červenci 2008 byl za 1 Euro 11,79 seychelských rupií. Zdroje uvádí, že “černý” kurz byl 1€ : 10-12 Rsa neustále vám někdo “exchange” nabízí. Zatím jsme žádnou takovou nabídku nedostali a tudíž nám neoficiální kurz není znám, ale čísla nám říkají, že se z neoficiálního kurzu zřejmě stal oficiální.

Podnebí je během července a srpna nejsušší. To ale neznamená, že je hezky. Je sice teplo, ale většinu dne je více či méně zataženo, občas sluníčko, občas sprchne (hlavně v noci). Teplota je kolem 25°C,tedy příjemně, tropické sluníčko (pokud vyleze) má sílu. Je to ?high season?, ale spíše díky prázdninovým měsícům v evropských zemích než počasí zde. Teplota vody je rovněž kolem 25°C, ale díky větru jsou poměrně velké vlny a na mnoha plážích se díky tomu nedá koupat. Podobně to je s potápěním – přestože jsou zde jedny z nejhezčích lokalit, v tomto období díky silným vlnám, proudům a malé viditelnosti to vypadá, že nám příliš ponorů do deníku nepřibude.

Z deníčku Mařenky:

úterý 29.7.2008

1.den

Přiletěly jsme v 7.00 hodin místního času. Ubytovaly jsem se v krásném hotýlku v pokoji s palandou a šly jsme spát. Za pár hodin jsme s probraly a šly jsme na procházku po pláži. Když jsme se vrátily byl už večer a šly jsme spát.

[Show as slideshow]

Na Mahé jsme cestování zvládali místními autobusy. Jednak je to mnohem zajímavější způsob přemísťování a jednak mnohem levnější (3 Rs ať jedete kamkoli) než taxi nebo půjčení vozu (35 Rs –  45 Rs/den podle druhu vozu a délky půjčení). Zdroj uvádí, že takováto přeprava je lehce chaotická a je nutno přijít na zastávku a čekat, až přijede autobus.

Pokud ale pochopíte systém linek a lokálních názvů a na centrálním nádraží vyzvednete jízdní řád, zjistíte, že prakticky všechna místa jsou dobře dostupná a že až na malé výjimky je jízdní řád dodržován (spíše jezdí o pár minut dříve).

Druhou věcí je samotná jízda a vůbec způsob ježdění na ostrovech. Komu ale nevadí naprosto zběsilá jízda, předjíždění do zatáček, za které není vidět, jízda úzkými silničkami, prudkými serpentinami, řev brzd a motoru, bude naprosto spokojen s tímto druhem dopravy.

Je třeba opravdu pečlivě vybírat pláže v tomto období. Obecně platí, že malé chráněné pláže jsou v tomto období nejlepší.

Údajně nejhezčí pláž je Petit Anse. Vypravili jsem se tam hned druhý den. Dostupná rovněž pěšky, ale došli jsme omylem na jinou, docela pěknou pláž Anse Gouvernemental s opuštěným, dříve asi luxusním resortem The Plantation. Polozarostlé cesty, dětské prolézačky, plážové bary a zelenou vodou plný hotelový bazén působí lehce katastroficky i depresivně. Musíme se tam ještě vypravit na konci pobytu a trefit tu správnou pláž.

[Show as slideshow]

Z deníčku Mařenky:

Středa 30.7.2008

2.den

Dobré ráno. Je tu krásně. Snídaně byla ůžasná. Hned po snídani jsme šli na autobusovou zastávku kde jsem čekali asi hodinu a půl na autobus. Konečně pro nás autobus přijel. Za chvíli jsme dorazili do malého městečka kde jsme si dali oběd. Po obědě jsme šli na pláž. Cesta byla krásná šli jsme pralesem. Když jsme vylezli z pralesa ohromilo nás nádherné moře ale byly moc velké vlny takže jsme se nekoupali a raději jsme jeli zpátky do naší restaurace kde jsme se dobře najedli.

Dobrou noc.

Kouzelná pláž na Mahe je Anse Major. Je dostupná pouze pěšky z konečné zastávky linky 21 do Bel Ombre. Z Danzil 2,5 kilometru zabere tak 1,5 hodiny náročnější chůze podél pobřeží v národním parku Morne Seychellois. Odměnou je nádherná bílá pláž, kam podle Zdroje chodí hlavně místní. No, nebyl tam z místních nikdo, zato na pozdní odpoledne poměrně dost turistů (na seychelské poměry ? s naší čtyřčlennou rodinou 8). A protože bylo dost hodin a stmívá se po šesté hodině, po vykoupání následoval hodně svižný úprk zpět, aby se z toho nestal zápas o přežití nad poměrně vysokými a strmými srázy…

[Show as slideshow]

Z deníčku Mařenky:

Čtvrtek 31.7.2008

3.den

Ráno jsme vstali a šli jsme na snídani. Po snídani jsme jeli do Viktorie. Cesta byla strašná Kačenka si v autobuse trochu ublinkla a já jsem se zblila když jsme tam přijeli. Ve Viktotii jsme se najedli a jeli na pláž. Po chvilce jsme dojeli do vesničky z které jsme šli pralesem na pláž. Cesta byla byla moc hezká šli jsme chvíli pralesem kde jsme viděli spoustu zajímavých květin a taky jsme viděli jak roste divoký ananas. Za chvíli jsme vylezli z pralesa a šli jsme po kamené cestičce. Za chvíli se před námi objevilo odpočívadlo s krásným výhledem na moře. Asi tak ještě čtvrt hodiny nám trvalo než jsme sešli dolů k moři. Moře bylo nádherně modré. Vykoupali jsme se a šli jsme zase zpátky na autobus a museli jsme si pospíšit abychom ho stihli a samozřejmě nám ujel před nosem ale naštěstí jel hned další kterým jsme se vypravili do Viktorie ze které jsme jeli domů do našeho hotýlku a dali si večeři.

[Show as slideshow]

Třetí nádhernou pláží na Mahe je pláž Port Launay stejnojmenného mořského národního parku. Písek je velmi jemný, takže na šnorchlování to moc není, neboť viditelnosti je tak jeden metr…Jinak to má být rovněž dobrá potápěčská lokalita.

[Show as slideshow]

Z deníčku Mařenky:

Pátek1.8.2008

4.den

Ráno jsme se probrali a šli jsme na snídani. Po snídani jsme šli na autobus. Autobusem jsme jeli na pláž. Na pláži byl nádherně jemný písek. Lehl jsme si a táta si lehl do hamaky a my jsme se šly vykoupat. Za chvíli jsme vylezly z vody a táta šel na oběd a my jsme si malovaly a dělali sochy z písku. Za hodinu se táta vrátil a byl pěkně naštvanej protože šel do obchodu, kde se ptal kde je nějaká restaurace a v obchodě mu řekli že u kostela jenže kostel byl daleko asi 2 kilometry. A když táta dorazil tak mu tam řekli že jídlo nedávají s sebou a mezitím tátovi ujel autobus takže šel zase 2 kilometry zpátky a strašně si odřel nohy. Nakonec koupil housky a konzervy. Na kterých jsme si taky pochutnali. Pak jsme se šli koupat. V 18.00 jsme jeli do hotelu kde jsme se najedli.


Post Scriptum

Indočína 2007, Libor Schwarz, 25.4.2013
Další pokračování cesty

Nazdar vsichni, ale hlavne Odpadlici,

vcera jsme po dlouhe diskusi prece jen poprali Mirovi a kazdej hodil do klobouku par batu na darek. Ja jsem byl zasadne proti, protoze tradice jsou od toho, aby se drzely a bez nich se stavame vykoreneni, coz bych nikomu, obzvlaste Mirovi nepral 🙂
Dali jsme si po par pulloccich, ponevac lahev byla mala a tak fulllocky ani nesly. Po Johnym nas ovsem Mira prekvapil, zahrabal v baglu, donesl neurcity pytlik a z nej namichal instantni alkoholicke cervene vino. Neuveritelne, ale byl to nas milovany Merlot !

A ted par informaci, aby jste tusili, jak jsme dale cestovali.

V Luong Prabangu jsme se nalodili na lod a se stadem belousu pluli dva dny proti proudu Mekongu. Cestou jsme potkavali v protismeru spoustu narvanych lodi, same bile drzky, vsichni mirili do Prabangu. Noc jsme alternativne stravili na lodi, protoze se nam nechtelo skrabat do kopce do guest housu, jak to delali vsichni ostatni.
V Huay Xai jsme po kratsim pochodaku sedli na autobus a odjeli do Luang Nam Tha. Tam se vyspali a dalsi den odjeli do Muang Singu, coz je snad nejzapadlejsi laosky kout. Nicmene i tam se par bilych promenadovalo po meste, tak jsme odtahli do hor na trek. Prosli jsme par domorodych vesnic a vyskrabali se az na vrchol kopce, kde sidli v praseci vesnici kmen Akka. S tema prasatama nekecam, bylo jich tam asi deset na jednoho obyvatele. V noci byla mensi bourka a
dest a rano psi zabijacka.
Sesli jsme zase dolu a dalsi den se rozjeli znovu k Mekongu, aby jsme dorazili do Huay Xai rychlejsi, ale alternativni cestou. Misto dvou dni jsme to tedy zvladli v jednom, ale znamenalo to 160 km po Mekongu v rychlem clunu. Za dve hodiny. Lod to palila mezi skalisky a sutry fantastickou rychlosti, skakali jsme pres pulmetrove diry tvorene viry a vitr nam rval
vlasy. Velka parada. Nakonec jsme to preci jen stihli do vecera a druhy den prepluli naposledy Mekong do
Thajska.To bylo 18.2. rano.
Pak jsme zamirili na barmskou hranici, ale protoze sejdiri pohranicnici chteli za prechod neskutecne
penez, odlozili jsme Myanmu na neurcito a zamirili do Chiang Mai. To bylo vcera.
Dneska sedim na netu a vsechno to pisu a zitra vecer jedem busikem do Bangkoku a pak uz letime za Vami.

Takze se mejte vsichni fajn a snad se brzy uvidime.

Zdravi Michal


Účastníci zájezdu

Indočína 2007, Libor Schwarz, 25.4.2013

Kašpárek     Míra

Já     Tomáš

Eva     Pavel

Pavla     "vedoucí"


Kapitola ctrnacta

Indočína 2007, Libor Schwarz, 25.4.2013

Indocinske postrehy

Na kazde ceste zaujmou cestovatele rozdilne zvyky a chovani vyplyvajici z odlisne kultury. I ja jsem registroval nektere odlisnosti.

V Asii se pri jidle mlaska, a to tak, ze hodne. Kdybyste doma sedeli u stolu s vlastnim potomkem, pri takovem mlaskani byste se asi dlouho neudrzeli a podrbali si svedici ruku o hlavu nevychovance. Zde se ale jedna zrejme o vyraz chvaly dobreho jidla.

V autech, na lodich a v dopravnich prostredcich se bleje. A hodne. Stejne hodne jsem videl blit i v Jizni Americe, ale tam bliji sporadne do pytliku. Tady to obcas nezvladnou a blejou i na spolucestujici. Nastesti to je vetsinou ryze, ktera po uschnuti opada… Pri zastavce autobusu se opet naji, protoze maji prazdny zaludek. A potom bliji znovu.

Vetsinu drobneho odpadu jako papirky, obaly a slupky od seminek hazi pod a kolem sebe. Nastesti stale nekdo uklizi a zameta odpadky.

Nepouzvaji kapesniky. Smrkani povazji za neslusnost. Proto veskery takovyto necisty obsah mohutne natahuji ”az z paty”, vychrchlavaji a vyplivuji. Jestli se nekomu z toho dela nevolno, tak jim se dela stejne nevolno z nas, kdyz si ten hnus odkladame do nejake latky nebo papiru a schovavme si ho do kapsy.

Drive nez Kambodzu nebo Laos objevili batuzkari, stal se cilem pedofilu, kteri timto nechutnym zpusbem zneuzvali chudobu. Vlada vede proti tomuto jevu kampan a hrozi vysoke tresty. Obcas tu ale takoveho turistu potkate, ale spise zamereneho na mlade chlapce.

Bez jakekoliv navaznosti na predchozi radky jsou zvlaste kambodzske deti opravdu krasne. Krasnych je tu i hodne zen, ale opet by vedly ty kambodzske. Muze posoudit nedokazi. Jen mi prislo, ze ve mestech a turisticky atraktivnich mistech o sebe mladi panove dbaji az prilis, soude podle metrosexualnich nagelovanych ucesu a oblecku, nehlede na ten udesny, hlasite linouci pop, ktery se da poslouchat jen pro zajimavost.

O hygiene se toho v techto zemich  dost pise, ale pokud si da cestovatel alespon truchu pozor, vyvazne jen s beznym cetovatelskym prujmem. Hygienik by asi omdel hned pri prvnim pohledu na “nudlarnu” nebo “spejlarnu”, ale je to zbytecne. Sice jsem obcas premyslel, jestli ta vytecna pastika nebo zelenina neco neprovede, ale bez ochutnani beznych jidel by to nebylo to spravne poznavani.

V byvale francuzske Indocine zustal tento vliv zachovan i v podobe cerstvych baget, ruzne plnenych jako dobra a levna snidane nebo podavanych jako priloha. A take je vsude temer jako jediny k dostani taveny syr “vesela krava”…navic vyrobeny v Polsku .

Diky byvalemu kolonialnimu vlivu a pravdepodobne s urcitym sentimentem po casech, kdy Francie byla kolonialni velmoci, je tato oblast cilem velkeho mnozstvi francouzskych turistu.

(A vice me toho uz na letisti v Bangkoku nenapadne…)


Kapitola trinacta

Indočína 2007, Libor Schwarz, 25.4.2013
Epilog

Luang Phabang je plny turistu, hlavni trida plna butiku a drahych restauraci. Trochu jsem byl otraveny, i proto, ze ceny jsou nastaveny pro tuto skupinu cestovatelu. Ale behem tech dvou dnu potulovani jsem nasel velice prijemna mista a zakouti, ktera zustavaji trochu stranou zajmu navstevniku. Prosel jsem mistni trhy, kde se da dobre najist, posedel nad jednou i druhou rekou, prolezl stribrotepecke a rezbarske dilny, stare i mladsi chramy, galerie a ruzne kramky. Dva dny se tu daji stravit opravdu prijemne.

Jen me casto bezelo hlavou, ze to jsou uz posledni hodiny v Indocine, ze to uzasne putovani konci a ze se vracim domu. Nemam rad posledni hodiny do odjezdu. Napul uz premyslim, co v praci a snazim se srovnat v hlave,  ze az budu v nedeli doma, budu si rikat, ze minulou nedeli jsem byl na pivu na brehu Mekongu a v pondeli se pri veceri dival na zapad slunce nad stejnou rekou.
Ale vsechno ma svuj konec a tenhle konec byl opravdu prijemny.

PS. Svuj epilog ma i pribeh “pitomcu’ v Nha Trang. Kdyz jsme se v nedeli u  piva potkali s temi Cechy a sjizdeli vesele historky z cest, zeptal jsem se, jestli se jim taky neco neprihodilo v Nha Trang. “Jo, prihodilo. Okradli nas tam.”…


Kapitola dvanacta

Indočína 2007, Libor Schwarz, 25.4.2013

Vientiane

Tech 24 hodin cesty da zabrat, i kdyz se jelo na limetkach… Vecer jsme meli akorat tak silu dojit kousek k Mekongu a dat si k veceri vybornou mekongskou, na grilu delanou rybu a koukat na druhy breh do Thaiska. Druhy den jsme se vydali na prohlidku mesta. Francouzsky vliv je zde patrny na prvni pohled – siroka hlavni trida s “viteznym obloukem”  vylitym z betonu puvodne zakoupeneho na stavbu letiste.
Vubec ten dojem z Laosu je trochu smiseny. Hned po prejezdu hranice je patrny rozdil mezi bohatym Vietnamem a chudym Laosem stejne jako to bylo viditelne  opacne pri prejezdu z Kambodze.
S Kambodzou sdilel Laos stejne smutny osud behem vietnamske valky. Zeme byla sice navene neutralni, nicmene ji Severovietnamci vyuzivali pro presun techniky a vojska po Ho Ci Minove stezce. Na to USA zacala tajne bombardovat Laos, a to tak intenzivne, ze na neho shodila vice bomb nez spadlo na celou Evropu v dobe druhe svetove valky. Uskutecnila 600 tisic naletu, coz bylo kazdych 8 minut 24 hodin denne po dobu 9. let…
Po ukoceni valky se dostali k moci komousi a vyhlasili lidove demokratickou republiku. Alespon to neprobehlo tak krvave, jako v Kambodzi. Krale a jehor odinu nechali pozdeji internovat a drzeli je tem tak dlouho, az cela rodina postupne vymrela, cimz bylo po mnoha staletich definitivne pohrbeno laoske kralovstvi.
Soudruzi rovnez zacali budovat komunistickou spolecnost a jako vsude tento pokus hospodarsky selhal. Soudruzi dokonce usporadali Obrad vymitani zlych duchu  v byvalem Kralovskem palaci, kteri se podle  komousu  msti za sve vyhlazeni tim, ze ruinuji laoskou ekonomiku . [Tak svadet problemy na jine jde komousum vsude velmi dobre, tohle je ale hodne vesele]
A kdyz ani to nepomohlo, zacaly pomale ekonomicke reformy k budovani trzniho hospodarstvi a zeme se otevrela turistum. Ale vice tem bohatym. Ne ze by zde nebyly batuzkarske guesthausy, ale je tu na chudou zemi relativne draho a ochota smlouvat je velmi mala.
Taky v tech turisticky zajimavych mistech vypadaji skupiny turistu trochu “divne” a stejne divne jim asi pripadame i my, kdyz na nas vytrestene ziraji [nebo ze by to bylo Mirovo hlaskama, kterym nemusi ani rozumet..?]. Asi jsou to turiste, kteri se letecky prepravi na fakultativni vylet do Laosu, navstivi Vientiane a Luang Phabang a potom se letecky zase vrati zpet do nejakeho resortu. A ti zaplati jakoukoli cenu, protoze se jim zda tak jako tak nizka. A mistni dobre vedi, ze kdyz nezaplatime my, zaplati jini. A podle toho se i chovaji.

Pokracovali jsme prohlidkou mesta, prohledli si nejstarsi chram ve Vientiane Wat Sisaket, minuli jsme byvalou kralovskou svatyni, ve ktere byl umisten Smaragdovy Buddha, nez ho ukradli Siamci [ten, ktereho jsme videli ve Wat Phra Kaeo v Bangkoku], zastavili se v nudlarne na skvele “jumbo’ polevce a dosli na breh Mekongu. Bylo to dosti unavne, tak jsem “po cuchu” nasli asi jedinou restauraci s tocenym, navic levnym, BeerLao. V restauraci s ruskym jidelnickem a ruskym majiteli, jsme potkali tri Cechy na ceste kolem sveta, kteri jsou 1/2 roku na cestach a jeste tak rok cestovat planuji. A uz se rozjely vesele historky z cest, roztocily se dalsi dzbanky piva a to tak dlouho, az se vsechno tocene vytocilo.
A potom se mi cas naplnil, dopil jsem, rekl, ze teda jedu, “Ty vole nejezdi jeste”, “Musim, jede mi za chvili autobus”, s kazdym se rozloucil a odebral se na nadrazi na nocni autobus do Luang Phabang, abych po dalsich dvou dnech nasedl na letadlo do Bangkoku a dale domu. Ostatni jsou v polovine cestovani, me ceka uzit si posledni dny a hodiny potloukanim se krasnym mesteckem, ktere je se svymi starymi chramy, kolonialnimi domy, Kralovskym palacem i umistenim na poloostrove sevrenym z jedne strany Mekongem a z druhe Nam Khanem, perlou Laosu, i kdyz uz hodne komercni a vice nez turistickou.


Kapitola jedenacta – aktualizace

Indočína 2007, Libor Schwarz, 25.4.2013

Cisarske mesto Hue

Nekolikahodinovym prejezdem  jsme dorazili do Hue – mesta poslednich vietnamskych cisaru. Hue je treti nejvetsi mesto, je ale vyrazne klidnejsi nez napriklad Saigon. Historicka cast je velmi rozlehla. Citadela se rozklada na plose 7 km2, uvnitr je Cisarske mesto velmi podobne Zakazanemu mestu v Pekingu. Je ale podstatne mene zachovale. Mesto bylo v dobe vietnamske valky bombardovane, bylo dobyto Severovietnamskou armadou, ktera byla pozdeji vytlacena, aby ho pozdeji znovu “osvobodila”. Vysledkem bylo castecne zniceni Cisarskeho mesta, takze jsme si spise mohli domyslet a predstavovat si jeho velkolepost.
V podvecer jsem si “usmlouvali” projizdku na Parfemove rece a vecer ochutnali mistni speciality, ke terym patri bahn khoai, krupava zluta placka smazena s krevetami, veprovym a sojovymi vyhonky, servirovana s arasidovou a sezamovou omackou.
Z Hue rovnez pochazel budhisticky mnich Thich Quang Duc. Jmeno nejspis nikomu moc nerekne, ale zato si hodne lidi vybavi “slavny” smutny snimek mnicha, ktery se upalil na protest proti rezimu prezidenta Diema, ktery byl hlavou proamerickeho Jizniho Vietnamu. Na severu siril myslenky revoluce slovy i ciny strycek Ho a jeho verni soudruzi. To ale neznamenalo, ze jihovietnamsky rezim byl nejak demokraticky. Spise naopak. A proti nabozenske represi timto tragickym zpusobem protestoval mnich Duc [fotka je i na  bookletu desky Rage Against The Machine].

V podvecer nasledujiciho dne, ktery jsme stravili prohlidkou Citadely a Zakazaneho mesta, jsme meli absolvovat 24.hodinovy prejezd do Vientiane v Laosu. Nastaly trochu komplikace, chvili to vypadalo, ze neodjedeme, potom jsme museli priplatit dalsi penize a nakonec nas odvezli na hlavni silnici za mesto, kde nas mel nalozit V.I.P. autobus. Cele to bylo takove podivne, ale VIP bus nakonec dorazil. VIP bus byl laosky autobus obsaveny asi do 1/3 laosany a uplne zarovnany jakymsi kontrabandem, takze pripominal spise paseracky autobus. Naskladali jsme se ale na sedacky, limetky a dalsi potraviny. Jeste vice nas znervoznilo, kdyz trasa do Laosu byla odlisna od posledni informace a navic jsme vedeli, ze v noci je prechod uzavren a ze si na hranicich jeste musime vyridit viza. Tedy pokud bychom zbozi i nas nepasovali pres nejaky prechod, ktery neni v zadnem pruvodci.
Zastavili jsme v hranicnim meste Lao Bao a vyhnali nas z autobusu. Kupodivu i oni vystoupili, zavedli nas do nejakeho guesthausu a ulozili se ke spanku s tim, ze rano v sest pokracujeme. Nevedeli jsme ale, jestli s nami nebo bez nas, za to ale urcite s nasimi zavazadly, tere zustaly v busu. Nakoupili jsme za vsechny vietnamske dongy pivo a pripravili se na nasledujici den.
Krome ranniho handrkovani o penize za nocleh, kdy jsme uz nemeli podle informaci z Hue nic dalsiho  platit, probehl presun na hranici. Uz ani neni treba psat o pohranicniu mafii. Zda se, ze v Asii to je standartni business. Ale to hadani o sumu, kterou i dle ambasady mame platit, je opravdu otravne. Po dvou hodinach stravenych na hranici jsme po dalsich 10ti hodinach jizdy dorazili do hlavniho mesta Laosu Vientiane.

PS. Abych jeste doplnil obrazek o Vietnamu, je treba poznamenat,  ze jsme nevideli zadnou Babetu ani jeji torzo. Vsichni Vietnaci jezdi hlavne na japonskych skutrech. Taky nikdo z tech, kdo se nas ptali, odkud jsme [a ze jich nebylo malo, protoze takhle se zepta kazdy, kdo vas oslovi nebo koho oslovite vy] se vubec nechytal na Czech Republic a ani na Czechoslovakia.  Nepotkali jsem rovnez nikoho, kdo by mluvil cesky, jak se velmi casto uvadi v clancich nebo dokumentech o Vietnamu. Vietnamci o nas maji asi takouvou predstavu, jako bezny Cech o nich…


Kapitola desata

Indočína 2007, Libor Schwarz, 25.4.2013

Hoi An

Rano jsme dorazili do starobyleho Hoi An, zapsanem v seznamu UNESCO. Pred par lety zde byl problem sehnat ubytovani, to se ale zmenilo vystavbou celych bloku hotelu a zarazenim tohoto mista do standartnich zastavek turistickych tras. Bylo zde tedy turistu vice, nez by si clovek pral, ale kouzlo ulicek s historickymi kupeckymi domy, cinskymi zasedacimi dvoranami a trzisti to nastesti prilis neovlivnilo. Mesto zustalo usetreno valecnemu niceni, takze se vyjimecne zachovala smes vietnamskych, cinskych, japonskych, ale i evropskych stavebnich vlivu. Cele odpoledne jsme se prochazeli a prohlizeli si stare domy a chramy a uzivali si vyborne kuchyne.

Hoi An je i vychozim bodem na vylet k nejpusobivejsi camske pamatce, rozvalin kralovskeho My Son, ktery je rovnez zapsan na seznamu UNESCO. Rozpadle svatyne pochazeji ze 7. az 13. stoleti. Misto ma zlastni atmosferu tim, ze je ukryto v udoli a rozvaliny jsou porostle drobnou zeleni. Svatyne jsou vystaveny z drobnych cihel. Dosude se ale nepodarilo vedcum rozlustit, cim byly tyto cihly spojovany.  Mozna to bylo lepidlo vyrabene z nejakych rostlin.

My Son slouzil jako ukryt Vietkongu v dobe valky, takze je hodne ponicen nebo nektere casti uplne zniceny americkym bombardovanim. Do takoveho nadherneho cile se nepochybne pekne stefovalo…


Kapitola devata

Indočína 2007, Libor Schwarz, 25.4.2013

Nha Trang podruhe

Tak preci jenom ten socialismus je tady videt. Krome vsudypritomnych plakatu, transparentu, hvez, ale i srpu a kladiv to bylo znat podle vlaku. Silne mi to pripomnelo nase Drahy, i kdyz u nas se to preci jenom zmenilo. Cesta ze Saigonu do Nha Trang, coz je asi 550 km, trvala asi 10 hodin [z toho 1.5 hodiny zpozdeni], vlak mi silne pripomel “kosican” ci podobne rychliky s vybranou kulturou cestovani. Samozrejme ve srovnani s nekterymi vlaky Asie to byl luxus. A na lehatkach se dalo i spat celkem dobre, kdybychom ale nevypili cestou veskere alkoholicke zasoby…

Nha Trang je letovisko se vsim vsudy [tedy zatim bez tech velikych hotelovych kompexu]. Nocni zivot a radovanky jsem popsal v predchozi kapitole, tak par postrehu z toho denniho.
Pocasi se trochu zblaznilo, takze bylo dost zatazeno, foukal silny vitr a na mori v noci byla snad i boure. Mestska plaz je 6 km dlouha, ale koupat se nedalo kvuli chladnejsimu pocasi, ale hlavne kvuli velikym vlnam, ktere zmenily vyhlasenou modr more v tomto miste.
Pujcili jsem si motorky a objeli jsem behem odpoledne ele mesto a okoli, navstivili Hinduisty vybudovaneveze Po Nagar Cham a zastavili se v “motorkarskem” podniku na pivo.

K nezapomenutelnym zazitkum podle pruvodcu patri vylet lodi po blizkych ostrovech se snorchlovanim, obedem na lodi a dalsimi atracemi. A opravdu to bylo nezapomenutelne – jednak velke vlny zbusobily u slabsich jedincu bliti snbad jeste v pristavu, jednak jinak uzasna mista na snorchlovani mela vodu tak zkalenou, ze byla viditelnost maximalne 2metry. Opravdovy “mazec”bylo vystoupeni zive kapely na palube slozene z pruvodkyne, kormidelnika a kuchare na elektrickou “kytaru” a bici z ruznych plastovych sudu. Vyborny byl “plovouci” bar, ze ktereho nas ve vode napajeli mistnim vinem.
Zpatecni cesta se odehravala v zime, vetru a vlnach, ktere nas zkrapely i na palube. Bliti slabsich jedincu pokracovalo az do pristavu. Vsichni jsem si to to pekne uzili, zvlaste pak nekteri.

Nejvice jsem ale litoval toho, ze seslo z planovanych ponoru ve vyhlasenych potapecskych lokalitach. Normalne je tam mimoradna viditelnost 15-30 m, ale sami priznali, ze to je tak na tri metry, tak jsem si radeji usetril penize a zklamani.

Dalsi den se pocasi prilis nezmenilo. Stravili jsem ho potloukanim po meste, pojidanim morskych specialit a vicemene cekanim na podvecerni odjezd nocnim autobusem dale na sever. Jeste jsem si stacil dat na plazi masaz [myslim normalni masaz, zadnou specialni…], abych se prpravil na “pohodli” nocni jizdy.