…to tak úplně nebylo, protože toto je jediné jejich foto neb odplavali za teplem na brazilské pláže… 

Velká část Patagonie je v délce stovek kilometrů pokryta Jižním ledovým polem, které je mimo oblasti za polárním kruhem největší na světě. Z něho se do údolí vine řada ledovcovým splazů. Perito Moreno je největším z nich. Táhne se více jak 30 km a “vlévá” se do jezera Lago Argentino. Výjimečný je i rychlostí posunu 2 metrů za den proti Magalhhãensovu poloostrovu, kterého se snaží dosáhnout. Když se mu to téměř podaří, odlomí se malé, velké i ohromné kusy ledu, které se s buracením zřítí do jezera. Je to nekonečné úchvatné divadlo. Několik kilometrů dlouhé čelo ledovce vysoké 40, v nejvyšším místě 70 metrů, zaniká v Lago Argentino. Ledcové pole se tu nezmenšuje jako většina ledovců na světě, ale dokonce i roste. Dají se tu strávit hodiny pozorováním tohoto přírodního představení. 

Potom mě už čekal jen návrat do Punta Arenas a nekonečně dlouhá cesta zpět domů… 

Argentinská Patagonie byla příjemným překvapením. Na rozdíl od Chile, kdy se od letošní sezóny významně zpřísnila pravidla a musíte si dlouho předem rezervovat místa v kempu na trase treku bez ohledu na případné změny letů nebo nepřízeň počasí. Je zakázáno dokonce zůstat více jak jednu noc na jednom místě… Tady stále zůstávají kempy zdarma a zůstat můžete třeba celou sezónu. 

Argentinská Patagonie je jiná i charakterem přírody. Jsou tu stromy, dokonce mnoho stromů,  které vypadají jako malé nebo větší bonsaje či mohutné vysoké stromy jako ze starobylého lesa Fangornu. Botanicky všechny rodu Nothofagus. Zahradník by musel mnoho let vytvářet takové japonské zahrady, které tu jsou na mnoha místech a které si tu příroda tvoří sama. Navíc teď během podzimu se lístky zbavují do žlutých, červených a dalších odstínů. Fantastická podívaná. 

Argentina se nám odměnila i počasím. Tak krásné babí léto zde dlouho nepamatuji. A podmínky pro focení mimořádné. Takže Patagonie není jen místem, kde stále fouká a prší, ale dají se zažít i teplé a slunné dny a když se zadaří, tak i krásné babí léto. 

Ale i zde již začínají redukovat trasy, kam je možné jít. Některá zajímavá místa jsou uzavřena “z důvodu obnovy”. 

Velká část Patagonie se rozkládá v nízkých nadmořských výškách. Pohybovali jsme se mezi pouhými 200 až 500 metry nad mořem, výjimečně pod hranicí 900 metrů. O to více vynikají nejvyšší strmé vrcholy. Těm zde dominuje nejvyšší hora Fitz Roy s více jak 3300 metry. Brutální ostrá žulová výzva pro horolezce. Počasí bývá nevyzpytatelné a hora bývá celá vidět maximálně 50 dnů v roce. My měli ohromné štěstí a Fitz Roy se nám ukazoval několik dní v plné kráse. Fotograficky si nelze snad přát více… 

A fotografů zde bylo v tomto období skutečně hodně. Dokonce jsme tu potkali i Marka Adamuse, krajinářskou “světovou celebritu”. Fotograf, který posunul svoje fotografie zpracováním spíše ke grafické “tvorbě” a jehož fotky mnozí obdivují a mnozí kritizují za to, že jeho fotografie už nemají s realitou mnoho společného. Nicméně každý, kdo se trochu více zajímá o krajinářskou fotografií jeho tvorbu zná. 

Prý není tak neobvyklé na řadě míst spatřit pumu jihoamerickou. Dokonce si řada turistů zavěšovala vaky s jídlem na noc na laně na strom. Ovšem tím důvodem nebyla puma, ale malí drží hlodavci, kteří mi vlezli v noci do batohu na oříšky a sušené ovoce. Naštěstí prokousali díru jen do sáčku a ne do batohu… 

Národní park Torres del Paine je se svými téměř 230 tisíci hektary jen nepatrným územím v celé ohromné oblasti Patagonie. Jeho nadmořská výška je jen pár metrů nad mořem, ale uprostřed parku se do téměř tří tisícové výšky tyčí známá dominanta tři věží. Náš třídenní trek nás k nim měl přiblížit z různých stran. 

Park v minulosti sežehly tři velké požáry. První od nedopalku cigarety, druhý zapálil vulkán a třetí neopatrný český turista v roce 2011. Ten drží i “rekord” v počtu vypálených hektarů – 17 tisíc! Nelze se tedy divit, že jsou opatrní a strážci velmi citliví. Ano, jako fotograf počítám s případným postihem za to, že překračuji pravidla – zajímavý záběr z turistické cesty neudělám,  po parku se pohybuji v době, kdy všichni už nebo ještě spí. Ale že nás budou napomínat za vaření na parkovišti před nástupem na turistické trasy a cedulemi se zákazem kempování, kouření a pobíhání psů nás překvapilo. A ještě víc, že se tam nesmí ani jíst. Ale největší překvapení nás čekalo na stanici strážců, kde jsme se dozvěděli, že nemůžeme jet dál a jede nás řešit policie! Někdo jim iniciativně poslal naší fotku s udáním.

 Dozvěděli jsme se, že zákaz otevřeného ohně znamená, že si na vaříči sním uvařit jen a pouze v některých kempech, ale už ne v těch na trase našeho plánovaného treku! To je opravdu “úlet”, když teploty po západu slunce klesají pod nulu! Nikde v parku si nesmím zapálit ani doutníček. Trestem může být pokuta až 3/4 miliónu korun nebo až 3 roky vězení. Pravidla platí od letošní sezóny, ale na jejich webu je ještě nestačili aktualizovat. A my jsme přijížděli hranici parku velmi brzy ráno, kdy ještě informační služba spala…Navíc mám přítěžuje, že jsme taky Češi… 

Velké štěstí bylo,že k tomu policie přistoupila rozumně a případ dál neřešila, protože se jednalo o anonymní udání. “Pouze” nás vyhostili z parku s ročním zákazem vstupu. Letím tedy přes půl zeměkoule za atraktivním trekem, který nakonec nebude… a to ještě můžeme být moc rádi. 

Anonymní ochránce s mentalitou všech militantních strážců, který by nejraději chránil přírodu proti lidem, kteří ji mají rádi. A nejšťastnější by byl, kdyby tam nemohl vůbec nikdo. A to platí nejen pro národní park Torres del Paine… 

Dáme tedy předčasné sbohem Chile a přijedeme do Argentiny, kde nás snad taky nevyhostí…Pro nás už není kam. 

Patagonie mě přivítala jak se sluší a patří. Vítr, déšť, sníh, teplota kolem nuly. Bezva první noc pod stanem.

Patagonie je totiž místo, kde prší i z jasné noční oblohy 🙂

A také tu stále není v národním parku příliš stromů. Stálá vzpomínka na českého turistu, který to tu před pár lety vypálil. 

Jinak ale nádhera a aspoň tu příliš nestíní stromy. 

…zajímavého na cestě, která trvá více jak 40 hodin? Vůbec nic… nebo snad jen to, že jsem navštívil Fajerské ostrovy,  Island a Grónsko. Tedy alespoň jejich vzdušný prostor, pokud se to tak dá nazvat z výšky 10 km…