Bam je důležitým milníkem na naší cestě. Jednak se z tohoto místa budeme už jenom vracet zpět a druhak vidět opět Bam a jak se změnil od poslední návštěvy Čepana a Míry. To byl vlastně jejich primární impuls k plánu cesty do Íránu.
Bam totiž navštívili společně v roce 2001, tedy dva roky před ničivým zemětřesením, které tento skvost proměnilo v hromadu hlíny a o kterém se tenkrát tolik psalo.

Bam byla mohutná pevnost s městem, která představovala důležitou zastávkou na trase z Indie do Evropy a v 12.- 15.století zde žilo více jak 10 tisíc obyvatel. V 19.století se ale téměř vylidniloa a až v historicky nedávné době probíhala postupná rekonstrukce, která z pevnosti a starého města udělala unikát. Po zemětřesení začala znovu obnova, ale i když je řada částí opravena, do původní podoby se tato památka zřejmě již nikdy nevrátí. Je to ohromná škoda pro celé historické dědictví…

Já jsem ale neměl srovnání, jako Míra s Michalem, tak jsem mohl vnímat za soumraku a potom brzy ráno po úsvitu výjimečnost tohoto místa.
Bam leží na trase Zahedán – Pákistán, kde se často překračují hranice z nebo do Pákistánu. To je právě to místo kousek za hranicemi na pákistánské straně, kde byly před dvěma lety uneseny dvě české dívky. Případ se šťastným koncem, o kterém se tolik psalo a mluvilo. Nebyla to taková nerozvážnost, jak ji mimo dalších označil i hradní opilec, který všechno ví nejlépe. Je to trasa, po které se pohybují desítky turistů, a to i na kole nebo motocyklu. Tohle byl spíše případ shody náhod a nějakého „vytipování“. Naštěstí všechno dobře dopadlo.

Před polednem jsme nasedli do „kolektivního“ taxi a přejeli jsme úmorných 200 km zpět do Kermánu. Ve 14 hodin na nás před hotelem čekal Bahramí a odjeli jsme severovýchodním směrem. Náhorní plošina je ze severu i jihu obklopena horami. Vystoupali jsme do sedla ve výšce 2600 metrů a potom jsme rychle klesali na druhou stranu hor nejdříve do 600 metrů a potom ještě o dalších 200 metrů níž do pouště Lút.

Je to nejteplejší místo na planetě. Naměřená rekordní teplota v létě je přes 70 stupňů(!). Tolik tam naštěstí nebylo, ale úplně stačilo odpoledních 50…

Bahramí říkal, že to tam je „very danger“. Mysleli jsme, že jako teplotou, ale vedou tam hlavní pašerácké trasy opia z Afghánistánu do Evropy. Museli jsme se dvakrát zapsat na policejní stanici. Když jsme míjeli odtahový vůz, který vezl roztřílený taxík, Bahramí ještě více znervózněl…Pašeráci z Al Kaidy a ISIS jsou skvěle vyzbrojeni a vojáci, kteří proti nim bojují, to nemají rozhodně jednoduché.
My jsme ale nenavštívili toto místo, abychom si užili vedro nebo vyhlíželi pašeráky, ale chtěli jsme vidět Kaluc. Oblast v poušti s úchvatnými útvary připomínající pevnosti či hrady.

Nízké slunce a prodlužující se stíny zvláštních obrovských útvaru s otupujícím vedrem a potenciálním nebezpečím vytvářely až neskutečný prostor mimo reálný čas…

Chodili jsme v jiném světě a fotili scenerie jak smyslu

zbavení do chvíle, než se foťáky rozpálily tak, že nešly udržet nebo hlásily, že byla dosažena kritická hodnota vnitřní teploty…pak se v dálce objevilo auto a zastavilo. Pozorují nás dalekohledem..?.. nebo to je odlesk zaměřovače..? Bahramí chtěl už co nejrychleji odjet. Rozjel auto do vysoké rychlosti a když jsme je míjeli, tak jsme zahlédli fotoaparáty stejně uchvácených turistů…tentokrát to dobře dopadlo.
Ještě vystoupat 2 tisíce metrů, sjet rychle dolů, až mi v uších praská jako při potápění a potom se nechat dovézt do restaurace, kde jsme si dali speciální kebab s rýží :-). Dnes jsme si ho opravdu zasloužili…

Odpoledne jsme dorazili do Kermánu. I když leží více jak 1700 nad mořem, bylo pěkné vedro.
Kermán je hlavním městech stejnojmenné provincie. Významné je rovněž pěstováním pistáciií. Ostatně íránské pistacie jsou vyhlašené a jsou důležitým vývoznim artiklem. K nám se však tyto kvalitní a dobré nedostanou.
Město bylo založené už ve 3.st.n.l. na trase z Indie do důležitých míst Persie.
Prošli jsme si starý bazar, který má různě staré části. Hnáni hladem jsme hledali nějakou restauraci. Po dlouhém chození jsme zapadli do té nejlepší podle Lonely Planet. Byl to běs a byla pouze nejdražší… Ono to obecně není žádná gurmánská cesta. V Íránu je řada „sendvičáren“, kde se dá rychle a levně najíst, ale dobré restaurace jsou většinou mimo hlavní ulice a jídla jsou trochu jednotvárná. I dobrý kebab s rýží se dříve nebo později přejí… Pestrost íránské kuchyně se dá poznat, až když vás někdo pozve domů na večeři. Nevím, jestli si nás někdo vezme k sobě domů…
Druhý den jsme si vzali „kolektivní“ taxi do Bamu. Sdílené taxi je rozšířený a výhodný způsob přepravy ve velké části světa. U nás zatím ne. Co je ale stejné všude, je taxikářská mafie. Včetně určité společné fyziognomie.
Nakonec jsme se dohodli s postarším řidičem z téměř konce dlouhé fronty taxíků. A Bahramí, původním povoláním učitel, jehož syn studuje v Berlíně film, nás provázel i po návratu z Bamu.
Po cestě do Bamu je řada zajímavých „odboček.
35 kilometrů za Kermánem leží v oáze malé městečko Mahán s poutní hrobkou básníka a mudrce Nematolláha Valího. Minarety mešity jsou považovány za jedny z nejkrásnějších v Íránu.

Nedaleko směrem do hor jsou další perské Princovy zahrady.

Podle nás jedny z nejhezčích, které jsme navštívili. Asi i proto, že jsou kaskádové, teče zde velké množství vody a kvetoucí rostliny a keře vydávají omamnou vůní. Poležení s čajem a vodní dýmkou pohodu místa ještě zvýraznily…

Za zahradou pokračuje cesta dal do hor, kde se tyčí 4400 metrů vysoká hora Hezar.
My jsme ale pokračovali dál směrem na Bam s odbočkou do města Rayen se stejnojmennou pevností. I když není tak rozsáhlá jako v Bamu, je mimořádně zachovaná a opravená. Dlouho jsme se tam zdrželi prolézáním labyrintem uliček, domů a místnosti a lezením po hradbách a střechách.

V podvečer jsme dorazili do přátelského Akbar Guesthausu a ještě před soumrakem jsme se šli podívat na hliněné město s citadelou. Tedy na to, co z něho zůstalo.

Dlouhý den jsme zakončili v příjemné restauraci, kam nás zavezl její majitel.

Dlouhou cestu do Kermánu jsme si zpestřili odbočkou do hor, kde před více jak 1500 lety (přesná doba není známa, pravděpodobně mnohem dříve) nomádští pastevci vydlabali a vysekali příbytky v kopcích.

Meymand připomíná „hobitín“, jen není tak zelený a je obydlený čtyři měsíce v roce. Po zbytek roku jsou obyvatelé příbytků výše v horách, kde pasou stáda ovcí a koz, obdělávají políčka a starají se o sady. Zůstávají zde jen starší ženy a děti.
V „hobitíně“ měli i školu a lázně, nezbytný byl chrám.
Před 15.lety začal podrobnější průzkum této lokality. Vybudovalo se ubytování pro turisty a muzeum. V jedné příjemně zařízené „noře“ místního guesthousu jsme strávili i my jednu noc. A protože to bylo dosti vysoko v horách, po předchozím vedru velmi příjemnou.

S místním průvodcem a správcem muzea v jedné osobě jsme si prohlédli místní zajímavosti a podvečer jsme trávili potulováním po místě a focením lidí a děti, kteří zde v tuto dobu přebývali. S Mírou nás pozvali do jednoho příbytkyu na čaj. Trochu jsme měli strach, že vyzkoušíme odolnost našich střev skrze nějakou čajovou specialitu s kozím nebo ovčím mlékem, ale nakonec to byl „jen“ dobrý čaj.

Večeři jsme měli v domečku místní stařenky, i když by se pro takové označení mohla urazit. Zkoušeli jsme si tipnout, kolik jí může být let, ale rozmezí bylo 40 – 70. Nutno připomenout, že se jí z sedě na zemi a i když si stěžovala na bolest kolene, rozhodně z nás byla v této poloze nejpohyblivější.
Cestou z večeře jsme si všimli nádherné noční oblohy. V „hobitíně“ se žije prostě, ale asi šťastně…

Několika hodinová cesta do Jazdu pohodlným dálkovým autobusem příjemně uběhla.
Město leží mezi dvěma největšími pouštěmi Íránu. Přesto se zde dá relativně dobře přežívat, a to i díky nadmořské výšce nad 1200 metrů. Vodu přivádí z hor velmi starý systém podzemních tunelů zvaných qanáty, které jsou dlouhé desítky kilometrů. V celém Íránu byla vybudována a udržovaná tato síť kanálů, které byly kopány ručně tak, aby voda ze studní vyhloubených v horách netekla příliš rychle, ale i mírný spád zaručil, že dotekla do vzdálených míst. Je neuvěřitelné, co dokázalo lidstvo zbudovat v dávných dobách, aby nejen přežilo, ale dobře žilo i v místech, která by normálně k žití nebyla.

Staré hliněné město je plné větrných věží, které přivádí vzduch ke studené tekoucí vodě ve sklepích domů, kde se ochlazuje a cirkuluje domem. Skvělá klimatizace, která nepotřebuje žádnou elektrickou energii.
Stará část je z velké části opuštěná, protože lidé dali přednost modernějšímu způsobu bydlení. Je zde ale opravena řada památek a některé tradiční domy slouží jako hotely.

Navštívili jsme ukázku zhurghane – íránského národního sportu, který je sestavou různých posilovacích cviků, cvičení s kužely, ovšem řádně velkými a těžkými. Vše v rytmu bubnů a občasného zpěvu. Cvičenci nejsou rozhodně žádní drobečkové, ale pěkné „vazby“. Jejich „náčelníkovi“ bylo odhadem tak 70, ale formu mu může závidět leckterý mladík. Nepochybně je zde základ k oblíbenému zápasu, ve kterém Íránci vynikají i v mezinárodních soutěžích. I z těchto krátkých ukázek je patrná tradice, která se předává staletí a nepochybně se předávat dál bude.

Město bylo centrem státního náboženství staré Persie – zoroastrizmu. Žije zde asi 30 tisíc jeho stoupenců z celkového počtu 150 – 160 tisíc. Malá část jich žije i v horské vesnici Ábijane, kterou jsme navštívili před několika dny po cestě do Esfahánu.
Zoroastrovci jsou následovníci Zarathuštry, který žil 550, ale možná i 1 400 let př.n.l. Svatou knihou je Avesta. Svět je podle tohoto učení postaven na protikladech a konfliktu dobra a zla, pravdy a lži. Hlásá vítězství dobra a vyznává jako jedno z prvních víru v jediného všemohoucí Boha. Uctívají tři živly – vodu, půdu a oheň. Oheň nesmí být znečištěn stejně jako půda. Proto své mrtvé ani nespaluji a ani nepohřbívají do země. Pohřbívají je na tzv. Věžích mlčení, kde položí nahé tělo a maso nechají supům, zatímco duše odchází po slunečních paprscích nahoru.
Navštívili jsme zoroastrovský chrám, kde hoří posvátný oheň zažehnutý v roce 470 n.l.

Celodenní pěší putování po zajímavostech starého města jsme zakončili „poležením“ u tradičního čaje v další klidné perské zahradě. Tento večer asi ještě dobro a pravda nezvítězily, ale u nás nepochybně zavládl klid a pohoda 🙂

V noci to ale bylo horší – tam v hotelu v tradičním domě nad Michalem a Zdeňkem zvítězily štěnice… Mě s Mírou ochránil snad samotný Zarathuštra…

Místo v poušti bylo romantické, probuzení už méně. Jako každou cestu mě o tentokrát poštípal nějaký hmyz. Podle štípanců dokonce dva druhy, ale štěnice to tentokrát nebyly…

Komplex perských zahrad je zapsán na seznamu UNESCO. Bágh-e Fin postavené Šáhem Abbásem k němu rovněž patří. Je to nádherný pavilón se zahradou, bazény a vodotrysky, kde se dá příjemně trávit čas i v tom největším vedru.

Cestou z Kášánu do Esfahánu jsme se zastavili v horské vesnici Ábijáne, která je vybudována z červené hlíny na svazích hor. Vesnice byla téměř opuštěná, ale zájem turistů ji postupně vrací život. Malebnost domů a uliček trochu kazí použité hliníkové fólie na opravy plochých střech… Část obyvatel hovoří starým partským jazykem. Fotogenické jsou pestrobarevné ženské kroje.
Návštěva prosté čajovny ve stínu stromů mám zpříjemnila toulání po vesnici.

V podvečer jsme dorazili do Esfahánu, jednoho z nejhezčích íránských měst, které Peršané nazývají polovinou světa. Založil ho Abbás I. jako mnoho dalších významných míst. Zmínky o městě se objevují ale už ve 2.st.n.l. Město dobyli Arabové, ale nejhrůznější osud zažilo po obsazení Timurem (a jeho mongolskou partou), kdy zde nechal sestavit pyramidu ze 70 tisíc lebek zabitých obyvatel.
Město se nejvíce rozvíjelo za vlády Abbáse I., ale po jeho smrti a dobytí Afghánci upadalo.
Současně město je plné zeleně a vzrostlých stromů, které poskytují příjemný stín.
Esfahán je plný úžasných staveb. V centru je jedno z největších náměstí na světě pojmenované po Emánovi Chomejním se stejnojmennou mešitou. Přišli jsme sem za soumraku, kdy se náměstí mění. Zaplní se lidmi, kteří posedávají na trávě nebo korzují. Vodotrysky stříkají a barevná světla dodávají jedinečnou atmosféru.

Samotná mešita je neuvěřitelně rozlehlá a krásně zdobená modře malovaným dlaždicemi.

Zajímavá je i nízká kopule mešity šejcha Loftolláha, které chybějí minarety. Vlastní modlitební sál je rovněž nádherně zdobený.

Od náměstí se vinou labyrinty starého bazaru, opět jednoho z největších v Íránu. V tomto „nákupním centru“ seženete snad všechno…

Nejstarší je Páteční mešita s částí vystavenou už v 11.století.
Velmi příjemná je procházka podél řeky, kterou přetínají zajímavé mosty. Ty slouží jako oblíbená místa pro krátkou zastávku obyvatel, posezení a popovídání. Nutno napsat, že i my jsme se stali často objektem zájmu místních. Pokud neumí anglicky, stačilo jim alespoň „where are you from?“, aby alespoň krátce mohli navázat kontakt. Nebo úsměv či zamávání, aby alespoň krátce projevili zájem. Požádáte li například o oheň, věnují vám rovnou zapalovač. S takovou vstřícnosti se člověk setká málokde…
Za zmínku stojí i reakce dívek a mladých žen, kterým ležérně přehozený šátek, výrazné oči a takřka povinné sluneční brýle dodávají zvláštní půvab. V muslimském světě jsme se zpočátku ostýchali pohledět ženám do očí, ale zjistili jsme, že to pro ně není žádný problém. Ba co víc, přišlo mi, že pohled do očí samy vyhledávají. A k němu přidají milý úsměv…i sluneční brýle zvednou 🙂 A s focením rovněž žádný problém nemají…zvlášť ty atraktivní.

V podvečer jsme se přidali k oblíbené činnosti Íránců – piknikování. My jsme sice nic k jídlu neměli, ale v parku u řeky na trávníku jsme si v klidu vykouřily vodní dýmku a společně s ostatními pozorovali místní „cvrkot“. Esfahán je opravdu tou lepší půlkou světa…

Let do Dubaje proběhl klidně a standardně – část na letišti ztracených a dezorientovaných členů výpravy může mluvit o štěstí, že spoj odlétal až ráno, takže bylo dost času na to, abychom se všichni před odletem zase sešli. Já jsem nechápal, co se přihodilo v letadle za tu chvíli, kdy jsem si na pár  minut zdřímnul a kde se tam vzalo najednou tolik prázdných lahviček…

Letištní formality proběhly rychle, výměnili jsme peníze, dostali jsme za ně svazky místních Rialů a odjeli do Qomu.

Qom je největším poutním místem v Íránu. Je zároveň i centrem šíitské teologické výuky.
V místě hrobky Fátemeh, sestry Emána Rezy, která zemřela v 9.století, byl později vystavěn komplex mešit. Nad hrobkou byla zbudována zlatá kopule, která vytváří dominantu komplexu.
Studoval a působil zde velký Ajattoláh Chomejní, duchovní vůdce íránské revoluce.

Město je tedy velmi nábožensky konzervativní.
Ideální místo pro první vstup do této oblasti a vytvoření základní představy o fungování íránské společnosti. A podle očekávání to není žádné drama ani na tomto místě. Ženy samozřejmě musí na veřejnosti chodit zahalené, ale vidíme hodně, především mladších žen, které nosí „odvážnější“ kratší variantu. Ženy na ulicích potkáme i večer. Mnohé jsou dokonce bez mužského doprovodu. Neslyšíme ani tolik typické modlitby muezínů.
Írán je totiž jako jeden z mála muslimských zemí výrazně většinově šíitský. I to bude příčinou uvolněnější atmosféry než země sunitské. To je pohled poněkud zjednodušený. Asi jako výklad, ze tyto větve islámu se liší v počtu a uznávání imánů následovníků proroka Mohameda. Zatímco šíitové jich mají 12, sunité 4, ale 3 neuznávají. To není jediný rozdíl, který se projevuje například i v rituálech. Je to rozpor, který je na pozadí politických i vojenských konfliktů v této části světa mezi státy i uvnitř nich. Pro nás je obtížné se v těchto konfliktech zorientovat, ale kdo má dnes kromě historiků jasno například v konfliktech mezi katolíky a protestanty u nás v Evropě.
Napříč ještě může působit i etnický faktor. V Íránu je více jak polovina obyvatelstva perského původu. Arabů je pouze o něco více než 2%. Označit Peršana za Araba nebo si objednat arabskou kávu je zde hodně citlivá záležitost…

Íránci jsou i vůči „nevěřícím“ cizincům vstřícní a přátelští. Jako v málokteré zemi. Alespoň podle toho, co zažíváme. Úsměv, pozdrav, snaha o konverzaci, pokud jim to jazyková výbava dovolí, pozvání na čaj a radost z toho, že je všechny nepovažujeme za teroristy a že jsme navštívili jejich zemi.
Jen na to vedro si budu muset zvyknout… A bude hůř, protože pojedeme stále na jih.

„Seš blázen, co tam budeš dělat?“ „Dám ti k vánocům oranžovou kombinézu.“ “ Irán je úžasný. A lidi jsou fajn. A měl jsem tam pocit normálního a bezpečného prostředí“ „Tu cestu ti docela závidím“
Takové rozporuplné byly reakce kamarádů a známých, když jsem jim sdělil, že jedu do Íránu. Stejně rozporuplné, jako je dnešní svět a vnímaní muslimů. Jaká bude cesta do území bývalé mocné Perské říše? Věřím, že převáží výrazně ty kladné názory. Proto tam i jedu.
Můžete sledovat, jestli je tato část světa nepřátelská nebo úžasná. A to z pohledu cestovatele s baťohem na zádech z Česka. Já a tři kamarádi za pár hodin vyrážíme…