Kaňon Del Sumidero

Autobusy jsou sice luxusní, ovšem samotná noční jízda horami byla zběsilá jako kdekoli na podobných místech na světě, kde se na předpisy příliš nehraje. Jediná možná poloha byla v sedě pevně zabořen do sedačky, nejlépe připoután. Na záchodě jsem si připadal podobně jako při plavbě lodí na rozbouřeném moři. I žaludek jsem měl podobně na vodě, navíc plný grilovaného masa. Moc jsme se nevyspali. Ráno jsme přijeli do Tuxtla Gutierez,hlavního města státu Chiapas, kde nic moc není, ale posunuli jsme se kousek dál na začátek nádherného, v nejhubším místě až 1000 metrů hlubokého kaňonu Del Sumidero. Splavným se stal po vybudování hydroelektrárny, která vyrábí 25% vodní energie Mexika. Kaňon je pozoruhodný rostlinstvem a zvířectvem. Pozorovali jsme krokodýly, sopiloty ( černé supovité ptáky), pelikány, volavky, opice a zahlédli jsme orla, nejspíš stredoamerického 🙂 70 kilometrová cesta tam a zpět příjemně ubíhala a byla dobrou relaxací po probdělé noci. Odpoledne jsme si prošli Chiapa del Corso, kde jsme si dali něco jako guláš, který se vaří v tomto státě. Mají i skvělou držkovku, která je trochu jiná než naše a plavou v ní držky větší než ty naše, ale chutná znamenitě. V devadesátých letech došlo v Chiapasu k povstání zapatistů vedené Subcomandantem Marcosem proti centrální vládě, drancování přírodního bohatství, globalizaci, neoliberalismu a práva místních chudých indiánů. Vládní vojska povstání tvrdě potlačila a zabila či zavraždila některé místní vůdce. Nicméně Chiapas si určitou větší autonomii vydobyl. Marcos je zajímavá postava – objevoval se vždy v černé kukle, s nezbytnou dýmkou.Dlouho nebyla známá jeho pravá identita. Levicový intelektuál a univerzitní profesor Rafael Guillén se snažil sjednotit levicovou frontu, ale jeho snaha vyšla doztracena. Naštěstí. Obrázky Marcose si můžete pořídit na tričkách nebo místo panáčka Kena na hraní. Domorodé obyvatelstvo je zde k cizincům poměrně nedůvěřivé a ješte více než jinde v Mexiku nemají rádi focení a dávají to najevo dost razantně. Někdy pěstí, někdy kamenem.



Monte Albán a centrální údolí

Oaxaca není jen kulinářský zážitek, jak by se mohlo zdát z předchozího povídání. Nedaleký Monte Albán byl centrem staré zapotécké kultury. Vznikl strategicky na Bílé hoře, jejíž vrchol byl „uříznut“ a Zapotekové zde vybudovali svoje hlavní centrum. Přijeli jsme sem brzy ráno, aby jsme si toto krásné místo stačili prohlédnout ješte nezaplněné turisty. I když samotná hora je jen 400 metrů nad údolím, panoramatický výhled do okolí v ranním oparu je okouzlující. Místo působí až mysticky. Však se také předpokládá, že mělo především náboženský význam, protože zde nebyla voda a tudíž nebylo úplně vhodné pro běžný život. Centrální náměstí je 300 metrů dlouhé a 200 metrů široké. Stačí se zastavit, posadit do stínu a prohlížet si všechny okolní stavby a představovat si, jak se zde žilo před více jak 2 000 lety, vystoupat a usednout na jižní platformu a shůry pozorovat všechny stavby a tvary. Bylo zde objeveno několik hrobů. Bohužel ani jedna z významných hrobek již není přístupná. Na kamenných deskách jedné z budov jsou takzvaní Tanečníci. Jedna hypotéza říká, že se jedná o náčelníky porobených kmenů, jímž některým crčí krev z uříznutých genitálii ( což může vysvětlovat následný tanec :), druhá říká, že může jít o tělesně postižené ( a ti asi tancovat nebudou ). Odpoledne jsme jeli oaxackým údolím do Mitly – města mrtvých. Soudí se, že se zde pohřbívala vysoká šlechta Zapotéků. Stavby jsou skládáné z drobných cihel s výběžky, které tvoří ojedinělé kamenné mozaiky. Diky tomuto skládání bez malty či jiných pojidel přestály nejedno zemětřesení. Budovy jsou stavěny tak,že uprostřed je patio, kde se odehrával život ve dne. Malba na omítkách měla červenou barvu. Asi proto, že že zde kněží obětovali bohům mnoho krvavých obětí. Na zpáteční cestě jsme se ješte zastavili v jedné z palíren mezkalu, prohlédli si 2 000 let starý obrovitý strom, před další cestou si zašli do tržnice na grilovaná masa a vydali se na noční přejezd dále směrem na Guatemalu.



Oaxaca

V úterý brzy ráno jsme odjeli budem z MC do Oaxacy. V Mexiku se jezdí autobusem luxusně – moderní čisté terminály připomínající spíše letiště, nové autobusy s prostornými sedačkami a čistým záchodem. U nás by mohli skoro závidět. Za MC se otevřely pěkné pohledy na sopku Popocatépetl. Oaxaca je hlavní město stejnojmenného státu. Významnou civilizaci tu vybudovali Zapotékové, které si později podmanili Mixtékové a nakonec všechny převálcovali Aztékové. Narodil se zde Benito Juárez, vzdělaný zapotécký indián, který byl zvolen prezidentem Mexika a uskutečnil řadu reforem. Dodnes je nesmírně populární a tak nejen zde nese mnoho míst jeho jméno. Z Oaxacy pocházel i jeho nástupce Porfírio Díaz, který ale naopak vládl tvrdou rukou, což vyústilo v mexickou revoluci. Oaxaca je pohodové město s příjemnými lidmi, spoustou galerii, obchůdků, indiánskými vlivy krásně zdobeným kostelem svatého Dominika a zajímavým klášterem s muzeem starých kultur a spoustou restaurací s výbornými specialitami. Co se už možná neví, že z těchto míst se do celého světa rozšířily kakaové boby, tedy spíše produkty z nich – kakao a čokoláda. Kakao studené nebo teplé, rozšlehané v mléce nebo vodě, je zde velmi oblíbené. Zašli jsme do jedné z mnoha „kakaáren“ podívat se, jak se vyrábí z bobů, ochutnat čerstvé vynikající kakaové máslo a dát si kakao s mléčnými ledovymi šupinkami. Jako dezert vynikající. Předtím jsme zašli do tržnice na další skvělou specialitu – omáčku mole, která obsahuje kakao a je různě ostrá podle jejího typu. Podává se jako omáčka například ke kuřecímu masu s rýží a nezbytnými kukuřičnými tortillas. Po dezertu přišla na řadu další specialita pro odvážnější – smažené kobylky. Dal jsem si s limetkama, ale chutnějšì jsou na chilli. Skvělé. Jen občas uvízne nožička mezi zuby 🙂 Večer jsme si v tržnici dali další specialitu – grilovaná masa. Procházíte uličkou s obchůdky řezníků nabízející veliké tenké pláty vepřového a různého stupně sušeného hovězího a chorizo. Stačí si vybrat, další vám ho ugriluji podle přání, k tomu opečené jarní cibulky, papričky, guacamolové omáčky a další zeleninu dodávající jídlu barevnost a chuťovou pestrost. Pochopitelně jsme se strašně přežrali. Pro lepší trávení lze zapít mezkalem, jehož je Oaxaca hlavním městem a v okolí je mnoho palíren. Na rozdíl od tequily se destiluje z jiných druhů agáve, které se praží v jámách s dřevěným uhlím a tím získává kouřovou chuť. Nechává se různě dlouho zrát v dubovýh sudech a přidávají se agávoví červi, což jsou larvy můry žijící na agáve. Takže nikoli tequila, ale mezkal má v lahvi červa. Po dopití láhve lze červa sníst. Chuť není nijak zázračná o čemž jsme se mohli přesvědčit cestou busem do Guatemaly, kdy jsme se o jednoho vypaseného podělili. Tak to by o Oaxace stačilo a přejeme dobrou chuť!



Teotihuacan – město bohů

Naše poznávání starých kultur začalo v pondělí ráno, kdy jsme odjeli do Teotihuacanu. Počasí nám přálo – bylo pod mrakem 🙂 Teotihuacanská civilizace – první velká na území dnešního Mexika – zde vybudovala tehdy největší město Mezoameriky. Před ní to byli Olmékové ( známe alespoň olméckou hlavu na lahvi tequily Olméka ), až po ní to byli Mayové, Toltékové a Aztékové. Teorihuacan vybudoval říši s vlivem až na uzemi Hondurasu a Salvadoru, ale po relativně krátké době 600 let postupně upadal, až zcela zanikl. Zanechal ale rozsáhlé dědictví na které navázaly další kultury včetně Aztéků. Spojnicí dochovalych staveb je více než dva kilometry dlouhá Cesta mrtvých. Pyramida Slunce se základnou dlouhou 222 metrů je třetí největší pyramida na světě. Podle původních předpokladů byla zasvěcena bohu deště Tlalocovi, v průvodci se uvádí, že bohu slunce a na desce u pyramidy se píše, že podle nejnovějších poznatků je zasvěcena bohu deště, o čemž svědčí dětské kostry nalezené u základny, protože tomuto bohu se obětovaly právě děti. Tak nevíme, co je pravda, ale v každém případě po náročném vystoupání na vrchol se otevře „pyramidální“ pohled na další úchvatnou stavbu – pyramidu měsíce. Kolem Cesty mrtvých je řada dalších staveb hrobek. Lze jen zírat v úžasu, jaká kultura zde žila a co dokázala před dvěma tisíci let vybudovat. PS. Program je dost nabytý a nějak nestíháme strávit a sepsat každodenní zážitky. Zítra vyrážíme brzy ráno do Guatemaly. Kontrast to prý bude něco jako při přechodu z Thajska do Kambodže nebo z Vietnamu do Laosu.



Ciudad de México

Hlavní město je téměř vždy odlišné od zbytku země a o Mexico City to bude nejspíš také platit. Obrovská megapole s 20 miliony obyvatel, ale klidně jich může být 15 nebo 25 miliónů a stejně to nikdo přesně nespočítá. Z letadla vypadá jako obrovské hustě rozsypané šedivé lego, vyplňující prohlubeň a plazící se do okolních kopců, aby některé už úplně pohltilo. MC se rozlézá v horské pánvi na místě původního jezera, kde Aztékové vybudovali za 200 let svého rozkvětu úžasné město Tenochtitlán, které dokázal Cortéz s 900 Španěly a 100 000 jeho domorodými spojenci zničit za tři měsíce. Na posvátných místech jejich svatyní a chrámů vybudoval honosné katolické chrámy a svatyně, které se ale jako trestem neustále propadají hlouběji a hlouběji do měkkého podloží jezera. Je skoro zázrak, že se ješte úplně nerozpadly. Drží pohromadě snad boží vůlí. Je to ne úplně příjemný pocit chodit pod různě pokroucenými sloupy držící popraskané klenby katedrály Metropolitana na náměstí Zócalo v srdci města. Podobně je tomu i na nejposvátnějším místě katolického Mexika – v bazilice de Guadalupe – kam se denně chodí poklonit Panně Marii Guadalupské tisíce, jednou ročně statisíce poutníků z celé země. Za návštěvu stojí i palác Nacional vyzdobený freskami Diega Rivery. Tento poněkud levicový umělec zachytil zajímavým způsobem celou pohnutou a bohatou historii Mexika. Včetně té revoluční, jejíž symbolika se dá směle nazvat socialistický realismus a pro nás nebylo potřeba žádného výkladu. Dokonalý obrázek o vyspělosti a rozvoji všech kultur na území Mezoameriky předhyspánské doby ukáže Muzeum archeologie v parku Chapultepec. Kdo se o tyto kultury zajímá, musí si připadat jako v ráji. Pro nás to byl alespoň rychlý vhled, který nám usnadní orientaci v příštích dnech a možní vidět to, co se nacházelo uvnitř starých staveb. Rušné ulice jsou plné typických pouličních stánku s tacos, quesadilas a mnoha dalšími místními specialitami. Stačí si vybrat,posadit za malý pult na stoličku a pustit se do pálivých dobrot. Pivo si tam nedáte, ale není problém v obchodě vybrat z mnoha dobrých mexických piv a všechno pálivé pořádně zapít. Tak na zdraví všech!



Mezoamerika 2010

Mexiko, Guatemala, Belize – po stopách Aztéků

A je to tady. Před deseti lety jsme si po téměř 5-ti týdnech strávených v Peru řekli, že se musíme vypravit za Aztéky, protože incké i před-incké civilizace nás fascinovaly. Nic ale nevede přímo, takže jsme to brali oklikou přes jihovýchodní Asii, Afriku i Austrálii.
Podobnou oklikou se skládalo i složení výpravy ? nejedeme ?solo? jako do Peru, ale z účastníků minulých cest se poskládalo složení Eva&Pavel – Kašpárek – my a místo Michala nás bude provázet Luděk, kterého poprvé potkáme na letišti v Mexico City.
A protože se stejně jako při minulých cestách připojíme jen na část celé výpravy, ostatní si již prohlíží zimující monarchy, prolévají se tequilou a několikanásobně si užívají pálivých papriček.

Po přečkání přípravového kolotoče a odvozu holčiček a ostatních zvířat nás čeká v sobotu odlet do Mexico City. V plánu je Teotihuacan, přejezd do Oaxacy zapsáné na seznamu světových památek UNESCO, její velký týdenní trh, Monte Albán, jedno z nejstarších kultovních míst Střední Ameriky, kaňon Sumidero, kouzelné koloniální město San Cristobal de las Casas a jeho okolí.
Dále se přesuneme se do Guatemaly do Panajachel u jezera Atitlán, vyplujeme na celodenní výlet po jezeře Atitlan , zastavíme se v centru šamanství – nejznámější vesnici na jezeře Santiago de Atitlán, potom do bývalého hlavního města Guatemaly Antigua, v národním parku Volcano Pacaya zdoláme vrchol nejaktivnější guatemalské sopky a nahlédneme do nitra země. Nakoupíme na májských trzích v Chichicastenango, přesuneme se do černošského města Livingstone, lodí po Rio Dulce do Flores a prohlédneme si majestátní ruiny mocného mayského města Tikal, jednoho z nejdůležitějších center zdejší civilizace. Odpočívat a šnorchlovat nebo potápět se budeme na ostrově Ambergis Caye do San Pedro v Belize. Vrátíme se zpět do Mexika k návštěvě pyramid Tulum a odpočineme si na plážích Karibiku, odjedeme do centra mayské kultury Chichen Itza, které bylo proslulé krutostí. Nás bude čekat už jen kruté rozloučení, zanecháme zde zbytek výpravy, odjedeme do Cancúnu, přeletíme do MC a vrátíme se domů. A to bude konec cesty. Teď jsme ale na jejím začátku. A kdo bude mít chuť, může být alespoň takto s námi na cestách.



Z Mandalaje zpet do Baganu

V nedeli v podvečer po navsteve mandalajskeho trhu jsme se nechali riksou odvest do hotelu a tak jsme se seznamili s Myent Shinem. Bystry chlapik, ktery se snazil mluvit a stale ucit anglicky. Dohodli jsme na programu na utery, kdy jsme uz zustali v Mandalaji sami. Skupine se trochu zkomplikovala preprava do Myitkyiny na severu Myanmy. Michalovi se podarilo sehnat listky na vlak, ale museli se rozdelit na dve skupiny, kdy jedna odjizdela v poledne, druha v 16.hodin. Vlak je podle jeho slov „dost hroznej“ a ceka je 24 – 48 hodin jizdy. Tak snad dorazi do cile a hlavne se zase spoji…

 

Ve utery rano, podle domluvy, nas cekal s nalestenou riksou a v ciste kosili a longyi Shin. Odvezl nas pod Mandalajskou horu, kam jsme vystoupali po vice jak 1 700 schodech. Je zde nekolik svatyni a pekny vyhled na mesto. Je oblibenym mistem mistnich turistu, takze jsme opet pozovali pro jejich fotografovani.

Protoze stup a chramu zaciname byt ponekud presyceni, vybrali jsme dve nejzajimavejsi – Kuthodaw Paya, „nejvetsi knihu sveta „, kde je umisteno 729 mramorovych desek, kazda v male stupe a je na nich vytesano 15 knih Tripitaky. Jejich precteni by trvalo 450 dni. Druhy je Shwenandaw Kyaung, tradicni dreveny barmsky klaster s nadhernymi vyrezavanymi panely.

Nechali jsme se zavezt i na trh s jadeitem, coz je polodrahokam ze ktereho se vybrusuji sperky a sosky. Pred trzistem prodavaji chudi hledaci neopracovane kameny, uvnitr je rezou a brousi a na vrcholu pyramidy je jakasi burza, kde se hodnoti a prodavaji opracovane kusy jadeitu.

 

Shin je dost hovorny a sam otevrel tema politické situace, ktere se turistum nedoporucuje otevirat, aby neprivedli nekoho do peprijemnosti. Velky Bratr se muze divat…Jako velka cast barmancu si preje zmenu a pad junty a doufa, ze to bude, tak jako kazdy rok, uz letos. Nesvoboda pro nas neni tak viditelna. Dostatek jidla, piva, muzi sledujici anglickou fotbalovou Premiere Ligue. Viditelne jsou jen neustale vypadky proudu. Mnoho oblasti ale zustava turistum uzavreno, nevi se prilis o nucenych pracech barmancu, o jejich nasilnem presidlovani bez kompenzaci kvuli ekonomickym zajmum vlady, o zavirani a popravovani politickych odpurcu. Fotografie navstev vladnich predstavitelu ve vyznamnych chramech silne pripominaji navstevy soudruhu v továrnach. I ta fyziognomie vladcu je v necem podobna. Tak aby to bylo opravdu letos… Jenze to asi potrva, protoze Cina podporuje mistni rezim kvuli svym ekonomickym zajmum – velka naleziste drahych kamenu, plyn a vzacne drevo. Snad se toho Shin a jeho dve holcicky dockaji…

 

Brzy rano nas zavezl do pristavu, abychom se lodi vydali na 15.ti hodinnovou plavbu zpet do Baganu po velike Iravade. Jestlize Mekong je nejdelsi rekou, potom Iravada bude patrit mezi nejmohutnejsi. Pri vysoke vode bude jeji sirka temer kilometr. Zije zde i druh sladkovodnich iravadskych delfinu, kteri se vyskytuji jen jeste v Mekongu na severu Laosu, Kambodzi a Vietnamu a v rece Mahakam na Kalimantanu v Indonesii. Vzajemne si pomahaji s rybari v lovu ryb a ti si jich vazi, nebot pry nejednomu z nich zachranili zivot po padu do vody. Delfiny jsme zde ale nevideli, protoze jich zije asi jen 70 severne od Mandalaje a jsou kriticky ohrozenym druhem.

Ve stredu se plavi jen pomala lod, coz znamená spoustu zastavek, palubu zaplnenou do posledního mistecka na zemi a velikou tlacenici prodavacek vseho mozneho k jidlu pri kazdem pristani, aby mely co nejvyhodnejsi pozici a dostaly se jako prvni k bilym turistum. Tech zde bylo zkoncentrovano snad nejvice, co jsme zatim v Myanme potkali. A neuveritelna Nemka, ktera si vezla perfetni vybavu, vcetne motocyklove prilby, kterou si nasazovala zrejme pri kazdem nasednuti do prepravniho prostredku…

Trochu zde maji problem s udavanim poctu, predevsim doby cestovani. V hotelu byla informace o prijezdu do Baganu o pulnoci, v cestovni agenture nas ubezpecovali, ze prijezd bude v 19.hodin. Realita byla nekde mezi – v pul desate.

 

Rano jsme s rezervou odjeli drozkou na letiste. Jenze do letadla v 8,30 nas  neodbavili, ze let je posunut na 12.hodinu. Mozna driv. Cas na posledni nakupy a louceni s Yangonem se zkracuje.

Do Yangonu jsme prileteli kolem pul jedne, ubytovali se v prijemnem Okinawa Guest House a vyrazili na trziste Bogyoke Aung San na posledni nakupy.

 

Jeste poslední vecere v Myanme a asijska mozaika bude bohatsi o dalsi kaminek.

Potom za holcickama a parchantem Robinem, ktery stihl zakousnout sousedum dve slepice.

A potom uz jen zase teseni, az se nam zase podari za rok, za dva nebo jeste delsi dobu doplnovat tu uzasnou mozaiku dalsich poznavani. A mozna, ze budeme doplnovat zase tu jihoamerickou…



Mandalaj

Rano nas cekala vice nez osmihodinnova cesta minibusem do posledniho kralovskeho mesta Mandalaje. Neklimatizovany busik s velikosti sedacek pro jine rozmery nez nase ceske zvlast pohodlny nebyl, ale ve srovnání s cestou nakladackem to byl opet luxus. Prijezd do rusneho zapraseneho horkeho mesta po tolika dnech stravenych na venkove byl sokem. Nastesti jsme hned rano vypluli lodi kousek na druhy breh mohutne reky Iravadi ke starobylemu mestu Mingun. Ohromna stupa Mingun by byvala byla nejvetsi stupou sveta, kdyby jeji budovatel kral Bodawpaya nezemrel. Mela dosahnout vysky 150 metru, ale i tak jeji zakladna, ktera je pouze jednou tretinou zamyslene velikosti, pusobi impozantne. Pro tuto stupu byl odlit obri zvon, ktery je doposud nejvetsim neprasklym zvonem sveta. Pokud pod nej vlezete, pri rozezneni zazijete nejvetsi pozitivni vibrace sveta 🙂

Krasna je belostna stupa Hsinbyume, obklopena sedmi zvlnenymi terasami.

Po navratu jsme sli z pristavu pesky mestem, stavili se na toceny Myanmar a hlavne fotili zivot na ulicich, az jsme prisli na ohromne trziste, ktere je rajem pro mnoho dalsich zaberu.

Do reci se s nami dal majitel obchudku s etnickym predmety kmenu, ktere ziji v pro nas nedostupnych mistech Myanmy. Udelali jsme snad dobry obchod, tak to doufejme dopadne i dobre na letisti…

 

Nasledujici den jsme pokracovali v navstevach dalsich starobylych mest v okoli Mandalaje. Privstali jsme si, abychom byli na vychod slunce u nejdelsiho, 1,2 kilometru dlouheho, tykoveho mostu na svete v Amarapure. Tento cas, na moste bez turistu jen s mnichy a mistnimi prechazejici na druhou stranu jezera Taungthaman, je nejuzasnejsi.

Po snidani u mostu nas prepadla nakupni psychoza a v batozich skoncila spousta nahrdelniku z melounovych zrnicek a vyrezavanek z tykoveho dreva.

Cele nas to nejak zmohlo, takze pri navsteve Saigangu, kde je 500 stup, jsme jen bloumali po Saigangske hore. Trochu nas probrala navsteva mistniho trziste a obed v cinske hospode.

Trochu jsme museli sbirat sily na cestu do Inwy (Ava), privozem se preplavit na druhy breh, po dlouhem handrkovani dohodnout konsky povoz a dojet k nejzajimavejsimu drevenemu chramu Bagaya Kyaung, postaveneho na 267 tykovych sloupech. Jeste jsme dojeli k „sikme vezi v Inwe“, strazni vezi zmizeleho palace Nanmyin.

Potom navrat, vecere v LP zminene hospode Mann a chvile, na kterou jsme se urcite netesili – par veselych kalisku v hotelu na smutne louceni, protoze nasledujici den se oddelujeme od skupiny a my se uz jen v pristich dnech budeme vracet. Nejdrive lodi po Iravade zpet do Baganu, letadlem do Yangonu a dale do Bangkoku, Kuala Lumpuru, Dubaje a Mnichova…

 

Za zminku jeste stoji, ze se Pavle nic nestalo a jizva na cele se krasne hoji, takze na navstevu jeskyne zbyde jen nepatrna pamatka.



Kalaw

Kalaw bylo v britske kolonialni dobe oblibene horske stredisko ve vysce 1 320 m nad morem. Britsky styl, vcetne golfoveho hriste a typickych hrazdenych domu, si uchovalo dodnes.

Od jezera Inle jsme tentokrat zvolili cestu vlakem. Ctyri hodiny kolibave jizdy ubehly prijemne, pro mistni jsme mozna byli vetsi atrakci nez oni pro nas.

 

Jen Pavle spadl bagl na hlavu a odpoledne si sla radeji lehnout, protoze se ji trosku motala hlava.

 

Na tomto miste se zminime o barmskych jidlech. Krome beznych „nudlaren“ a „ryzaren“ na ulici, lze koupit ruzne „smazenky“ – smazena zelenina, ryby a nevimco vsechno nebo z lndie rozsirene samosy (smazene trojhranky plnene ruznymi smesi zeleniny, masa a podobne). V Kalawu jsme zasli do restaurace Sam’s Family, zminovane v LP. Byla to neskutecna harmonie vuni, chuti a barev: avokadovy salat s cibulkou, nemene dobry fazolkovy salat, uzasna rajcatova nebo dynova polevka, vydatna polevka z rybich hlav nebo chutove odzbrojujici thajska polevka, chutove vyvazene kombinace „beef curry“ s bramborovym curry a kesu orisky, krehoucke kureci nebo zeleninove smazene rolicky. Sladkym vrcholem byl lahodny jahodovy nebo avokadovy dzus, to vse uzavrene ovocnou nebo cokoladovou palacinkou. Mnam… Uvazovali jsme, ze bychom zustali dele a jen jedli a jedli…Od prvni navstevy jsme se stali vazenymi hosty Samovy rodiny a seznamili se se vsemi jejimi cleny.

Na jinych mistech jsme ochutnali ryby v ruznych upravach nebo obrovske sladkovodni krevety, grilovane naprosto delikatesni. Za zminku stoji i mistni vino. Na svazich kolem jezera Inle se pestuje vinna reva. Ochutnali jsme bile vino, ktere je silne, s vysokym zbytkovym cukrem, barikovane a lahodne.

 

Puvodne jsme nechteli prilis prepinat sily a rozplanovali jsme jednodenni vystup na vyhlidku na dva dny s prenocovanim a udajne skvelym jidlem v nepalske rodine, ale nekdo nam mista na spani vyfouknul. Vyrazili jsme tedy jinou cestou s dementne vypadajicim a zpomalene vyhlizejicim sikhskym pruvodcem na trasu, ktera nebyla az zase tak lehka a merila urcite vice jak 40 kilometru. Prvni den prinesl spise zklamani, protoze obed ve vesnici byl dost hrozny a znacna cast trasy vedla po kolejich. Zlepsovat se to zacalo az vecer, kdy jsme dosli do vesnice, kde jsme nocovali. Bydleni proste, ale jidlo vynikající, stejne jako snidane, ktera byla mnohem pestrejsi, nez vsechny predchazejici i budouci v hotylcich slozene vzdy z vajec na nekolik zpusobu, tri bilych toastu a jamu. Pochutnali jsme si na guacamolu s toasty, smazenych bananech, vejcich na tvrdo a trene buchte.

Cesta se rano po prudkém stoupani vinula krajinou pres vesnicky obyvane ruznymi etnickymi kmeny, ktere dodavaji zajimavost trekum v teto oblasti. Pochod se misty vine borovicovym lesem, obcas po neskutecne prasnych cestach a kolem barevnych policek. I kdyz bychom ho nezaradili mezi deset nejhezcich treku sveta, rozhodne to bylo prijemne zpestreni cestovani korunovane skvelou veceri v „Samove rodine“, jejiz slozeni mel snad uz kazdy naplanovany behem treku.



Jezero Inle

Rano (spis jeste v noci) ve 3 hodiny nastal dalsi 14. hodinovy presun k jezeru Inle. To jsme jeste netusili, ze jeden z nejdrsnejsich. „Tiger Head“ – jedina spoleènost zajistujici prepravu do techto mist, by se mela jmenovat spise „Wolf Head“, protoze jizda na otevrenem nakladacku byla jizdou na vlcim hrbete. Doslova. Male kovove sedacky, kde byla citit kazda ostra hrana a na kterych se nedalo pro nedostatek mista sedet rovne, nizka strecha, pod kterou se dalo sedet jen shrbene, k tomu stale se hromadici veci k preprave, kdy nam pod nohy nalozili pytle s ryzi, takze se nedalo sedet uz vubec nijak. Na korbe asi s deseti misty stridave jelo (viselo ci stalo) az 20 lidi. A navic pri kazdem zastaveni nam dokazovali nakladanim dalsich veci, ze muze byt jeste hur. V jednu chvili jsme vezli i napravu nakladaku, kovove sedadlo ke traktoru, drevo na podpal a prdelatou babu s neskutecne jecivym hlasem. Ridic stridal cigaretu a betel, my nejdrive mrzli, potom se dusili vedrem a prachem, ktery nas menil v sedive rozlamane postavicky. Prezit se da hodne, prezili jsme i tuto jizdu, ale opakovat bych ji rozhodne uz nemusel.

Jezero Inle je 22 km dlouhe, sirku ma polovicni a ve vysce skoro 900 metru nad morem je lemovano vrcholky okolnich hor. Brzy rano, jeste za notne zimy, jsme nasedli na dlouhe cluny k projizdce po jezere. Voda je nadherne pruzracna, plna ryb. Podel brehu a na ostrovech je mnoho vesnic, kde ziji prevazne Inthove. Maji velmi specificky zbusob jizdy na lodkach – stoji na zadi a padluji nohou omotanou kolem padla a tim pad(l)em maji volne ruce k rybareni. Tento zpusob obvykle pouzivaji, i kdyz se turiste nedivaji 🙂

Na plovoucich ostrovech, tvorenych vysusenou rasou a dalsimi rostlinami, pestuji hlavne rajcata, soju a ryzi. Policka obdelavaji z lodek. Plovouci ostrovy a vesnice s domy na kulech vytvari cesty a ulice, kterymi krizuji jezero. Domy jsou prekvapive velke a patrove, v podstate „vicegeneracni“, jak je na jezere zvykem narozdil od pevniny.

Cele to zde pusobi ciste a malebne. Pruvodce nas zavezl do nekolika vyroben stribra, slunecniku, doutniku a lekninovych ci hedvabnych latek a odevu. Zastavili jsme se v nejvyznamnejsim klastere s 5-ti Buddhy a v klastere „skakajicich kocek“, ktere mnisi cvici. Den jeste zprijemnila vynikajici ryba v mistni uprave k obedu.

Za timto jezerem je dalsi, o kterem se nevi. Ani nemuze – vstup turistum neni povolen. „Mam odpovedet jako turistovi nebo jako kamaradovi?“ reagoval na dotaz pruvodce. „No to je preci jasny.“ Nesmi se tam proto, protoze se tam pod vladni zastitou pestuje mak a konopi… Nic zas tak prekvapiveho – junta musi mit zdroje k financovani sveho vladnuti i sveho soukromého nakladneho zivota. Prijmy z turistu nejsou tak velke, proto ma monopol na drahe kameny, plyn, ale i tykove drevo a vsechny dalsi zajimave komodity. A co jiného lze cekat od vlady, ktera dala amnestii nejhledanejsimu drogovemu krali Zlateho trojuhelniku Khun Xaovi. Nekdo musi vynosny obchod organizovat…

Dalsi den jsme rano vyrazili na kratky „trek“ do okolnich kopcu a vesnicek. V jeskynich jsou svatyne a meditujici mnisi. Chodby jeskyne Ta-Eh Gu se tahnou i nekolik hodin. My jsme zasli jen kousek, ale i to stacilo, aby si i pres varovani Pavla rozsekla celo. Pohled na skalni hranu s vlasy, krvi a kousky tkani byl dost nechutny. Par stehu by to sneslo, ale chirurgicka ambulance nebyla po ruce, tak to nekolik plastickych stehu snad spravi bez nasledku.

Protoze jsme fotili vsechno a vsechny, vylet se zacal nejak protahovat. A vesnicani, hlavne deti, radi postali modelem. Pruvodce zacal byt nervozni a po obede v klastere zkratil cestu primo zpet. I tak z toho byl temer celodenni vylet.

Po navratu jsme zapadli do nalevny na dobre tocene a par jsme jich tam dali. Mezitim Janicka, stejne jako ja predchazejici den, zasla na tradicni barmskou masaz. Telo „hnetou“ rukama, slapou po vas, zastavuji tlakem pristup krve do ruznych casti tela, pakou ohybaji koncetiny a vytahuji ke stropu. Je to jine, ale ve vysledku prijemne a uvolnujici. Den i pobyt u jezera Inle jsme zavrsili vybornou veceri.