Autobusy jsou sice luxusní, ovšem samotná noční jízda horami byla zběsilá jako kdekoli na podobných místech na světě, kde se na předpisy příliš nehraje. Jediná možná poloha byla v sedě pevně zabořen do sedačky, nejlépe připoután. Na záchodě jsem si připadal podobně jako při plavbě lodí na rozbouřeném moři. I žaludek jsem měl podobně na vodě, navíc plný grilovaného masa. Moc jsme se nevyspali. Ráno jsme přijeli do Tuxtla Gutierez,hlavního města státu Chiapas, kde nic moc není, ale posunuli jsme se kousek dál na začátek nádherného, v nejhubším místě až 1000 metrů hlubokého kaňonu Del Sumidero. Splavným se stal po vybudování hydroelektrárny, která vyrábí 25% vodní energie Mexika. Kaňon je pozoruhodný rostlinstvem a zvířectvem. Pozorovali jsme krokodýly, sopiloty ( černé supovité ptáky), pelikány, volavky, opice a zahlédli jsme orla, nejspíš stredoamerického 🙂 70 kilometrová cesta tam a zpět příjemně ubíhala a byla dobrou relaxací po probdělé noci. Odpoledne jsme si prošli Chiapa del Corso, kde jsme si dali něco jako guláš, který se vaří v tomto státě. Mají i skvělou držkovku, která je trochu jiná než naše a plavou v ní držky větší než ty naše, ale chutná znamenitě. V devadesátých letech došlo v Chiapasu k povstání zapatistů vedené Subcomandantem Marcosem proti centrální vládě, drancování přírodního bohatství, globalizaci, neoliberalismu a práva místních chudých indiánů. Vládní vojska povstání tvrdě potlačila a zabila či zavraždila některé místní vůdce. Nicméně Chiapas si určitou větší autonomii vydobyl. Marcos je zajímavá postava – objevoval se vždy v černé kukle, s nezbytnou dýmkou.Dlouho nebyla známá jeho pravá identita. Levicový intelektuál a univerzitní profesor Rafael Guillén se snažil sjednotit levicovou frontu, ale jeho snaha vyšla doztracena. Naštěstí. Obrázky Marcose si můžete pořídit na tričkách nebo místo panáčka Kena na hraní. Domorodé obyvatelstvo je zde k cizincům poměrně nedůvěřivé a ješte více než jinde v Mexiku nemají rádi focení a dávají to najevo dost razantně. Někdy pěstí, někdy kamenem.
Monte Albán a centrální údolí
Oaxaca není jen kulinářský zážitek, jak by se mohlo zdát z předchozího povídání. Nedaleký Monte Albán byl centrem staré zapotécké kultury. Vznikl strategicky na Bílé hoře, jejíž vrchol byl „uříznut“ a Zapotekové zde vybudovali svoje hlavní centrum. Přijeli jsme sem brzy ráno, aby jsme si toto krásné místo stačili prohlédnout ješte nezaplněné turisty. I když samotná hora je jen 400 metrů nad údolím, panoramatický výhled do okolí v ranním oparu je okouzlující. Místo působí až mysticky. Však se také předpokládá, že mělo především náboženský význam, protože zde nebyla voda a tudíž nebylo úplně vhodné pro běžný život. Centrální náměstí je 300 metrů dlouhé a 200 metrů široké. Stačí se zastavit, posadit do stínu a prohlížet si všechny okolní stavby a představovat si, jak se zde žilo před více jak 2 000 lety, vystoupat a usednout na jižní platformu a shůry pozorovat všechny stavby a tvary. Bylo zde objeveno několik hrobů. Bohužel ani jedna z významných hrobek již není přístupná. Na kamenných deskách jedné z budov jsou takzvaní Tanečníci. Jedna hypotéza říká, že se jedná o náčelníky porobených kmenů, jímž některým crčí krev z uříznutých genitálii ( což může vysvětlovat následný tanec :), druhá říká, že může jít o tělesně postižené ( a ti asi tancovat nebudou ). Odpoledne jsme jeli oaxackým údolím do Mitly – města mrtvých. Soudí se, že se zde pohřbívala vysoká šlechta Zapotéků. Stavby jsou skládáné z drobných cihel s výběžky, které tvoří ojedinělé kamenné mozaiky. Diky tomuto skládání bez malty či jiných pojidel přestály nejedno zemětřesení. Budovy jsou stavěny tak,že uprostřed je patio, kde se odehrával život ve dne. Malba na omítkách měla červenou barvu. Asi proto, že že zde kněží obětovali bohům mnoho krvavých obětí. Na zpáteční cestě jsme se ješte zastavili v jedné z palíren mezkalu, prohlédli si 2 000 let starý obrovitý strom, před další cestou si zašli do tržnice na grilovaná masa a vydali se na noční přejezd dále směrem na Guatemalu.
Oaxaca
V úterý brzy ráno jsme odjeli budem z MC do Oaxacy. V Mexiku se jezdí autobusem luxusně – moderní čisté terminály připomínající spíše letiště, nové autobusy s prostornými sedačkami a čistým záchodem. U nás by mohli skoro závidět. Za MC se otevřely pěkné pohledy na sopku Popocatépetl. Oaxaca je hlavní město stejnojmenného státu. Významnou civilizaci tu vybudovali Zapotékové, které si později podmanili Mixtékové a nakonec všechny převálcovali Aztékové. Narodil se zde Benito Juárez, vzdělaný zapotécký indián, který byl zvolen prezidentem Mexika a uskutečnil řadu reforem. Dodnes je nesmírně populární a tak nejen zde nese mnoho míst jeho jméno. Z Oaxacy pocházel i jeho nástupce Porfírio Díaz, který ale naopak vládl tvrdou rukou, což vyústilo v mexickou revoluci. Oaxaca je pohodové město s příjemnými lidmi, spoustou galerii, obchůdků, indiánskými vlivy krásně zdobeným kostelem svatého Dominika a zajímavým klášterem s muzeem starých kultur a spoustou restaurací s výbornými specialitami. Co se už možná neví, že z těchto míst se do celého světa rozšířily kakaové boby, tedy spíše produkty z nich – kakao a čokoláda. Kakao studené nebo teplé, rozšlehané v mléce nebo vodě, je zde velmi oblíbené. Zašli jsme do jedné z mnoha „kakaáren“ podívat se, jak se vyrábí z bobů, ochutnat čerstvé vynikající kakaové máslo a dát si kakao s mléčnými ledovymi šupinkami. Jako dezert vynikající. Předtím jsme zašli do tržnice na další skvělou specialitu – omáčku mole, která obsahuje kakao a je různě ostrá podle jejího typu. Podává se jako omáčka například ke kuřecímu masu s rýží a nezbytnými kukuřičnými tortillas. Po dezertu přišla na řadu další specialita pro odvážnější – smažené kobylky. Dal jsem si s limetkama, ale chutnějšì jsou na chilli. Skvělé. Jen občas uvízne nožička mezi zuby 🙂 Večer jsme si v tržnici dali další specialitu – grilovaná masa. Procházíte uličkou s obchůdky řezníků nabízející veliké tenké pláty vepřového a různého stupně sušeného hovězího a chorizo. Stačí si vybrat, další vám ho ugriluji podle přání, k tomu opečené jarní cibulky, papričky, guacamolové omáčky a další zeleninu dodávající jídlu barevnost a chuťovou pestrost. Pochopitelně jsme se strašně přežrali. Pro lepší trávení lze zapít mezkalem, jehož je Oaxaca hlavním městem a v okolí je mnoho palíren. Na rozdíl od tequily se destiluje z jiných druhů agáve, které se praží v jámách s dřevěným uhlím a tím získává kouřovou chuť. Nechává se různě dlouho zrát v dubovýh sudech a přidávají se agávoví červi, což jsou larvy můry žijící na agáve. Takže nikoli tequila, ale mezkal má v lahvi červa. Po dopití láhve lze červa sníst. Chuť není nijak zázračná o čemž jsme se mohli přesvědčit cestou busem do Guatemaly, kdy jsme se o jednoho vypaseného podělili. Tak to by o Oaxace stačilo a přejeme dobrou chuť!
Teotihuacan – město bohů
Naše poznávání starých kultur začalo v pondělí ráno, kdy jsme odjeli do Teotihuacanu. Počasí nám přálo – bylo pod mrakem 🙂 Teotihuacanská civilizace – první velká na území dnešního Mexika – zde vybudovala tehdy největší město Mezoameriky. Před ní to byli Olmékové ( známe alespoň olméckou hlavu na lahvi tequily Olméka ), až po ní to byli Mayové, Toltékové a Aztékové. Teorihuacan vybudoval říši s vlivem až na uzemi Hondurasu a Salvadoru, ale po relativně krátké době 600 let postupně upadal, až zcela zanikl. Zanechal ale rozsáhlé dědictví na které navázaly další kultury včetně Aztéků. Spojnicí dochovalych staveb je více než dva kilometry dlouhá Cesta mrtvých. Pyramida Slunce se základnou dlouhou 222 metrů je třetí největší pyramida na světě. Podle původních předpokladů byla zasvěcena bohu deště Tlalocovi, v průvodci se uvádí, že bohu slunce a na desce u pyramidy se píše, že podle nejnovějších poznatků je zasvěcena bohu deště, o čemž svědčí dětské kostry nalezené u základny, protože tomuto bohu se obětovaly právě děti. Tak nevíme, co je pravda, ale v každém případě po náročném vystoupání na vrchol se otevře „pyramidální“ pohled na další úchvatnou stavbu – pyramidu měsíce. Kolem Cesty mrtvých je řada dalších staveb hrobek. Lze jen zírat v úžasu, jaká kultura zde žila a co dokázala před dvěma tisíci let vybudovat. PS. Program je dost nabytý a nějak nestíháme strávit a sepsat každodenní zážitky. Zítra vyrážíme brzy ráno do Guatemaly. Kontrast to prý bude něco jako při přechodu z Thajska do Kambodže nebo z Vietnamu do Laosu.
Ciudad de México
Hlavní město je téměř vždy odlišné od zbytku země a o Mexico City to bude nejspíš také platit. Obrovská megapole s 20 miliony obyvatel, ale klidně jich může být 15 nebo 25 miliónů a stejně to nikdo přesně nespočítá. Z letadla vypadá jako obrovské hustě rozsypané šedivé lego, vyplňující prohlubeň a plazící se do okolních kopců, aby některé už úplně pohltilo. MC se rozlézá v horské pánvi na místě původního jezera, kde Aztékové vybudovali za 200 let svého rozkvětu úžasné město Tenochtitlán, které dokázal Cortéz s 900 Španěly a 100 000 jeho domorodými spojenci zničit za tři měsíce. Na posvátných místech jejich svatyní a chrámů vybudoval honosné katolické chrámy a svatyně, které se ale jako trestem neustále propadají hlouběji a hlouběji do měkkého podloží jezera. Je skoro zázrak, že se ješte úplně nerozpadly. Drží pohromadě snad boží vůlí. Je to ne úplně příjemný pocit chodit pod různě pokroucenými sloupy držící popraskané klenby katedrály Metropolitana na náměstí Zócalo v srdci města. Podobně je tomu i na nejposvátnějším místě katolického Mexika – v bazilice de Guadalupe – kam se denně chodí poklonit Panně Marii Guadalupské tisíce, jednou ročně statisíce poutníků z celé země. Za návštěvu stojí i palác Nacional vyzdobený freskami Diega Rivery. Tento poněkud levicový umělec zachytil zajímavým způsobem celou pohnutou a bohatou historii Mexika. Včetně té revoluční, jejíž symbolika se dá směle nazvat socialistický realismus a pro nás nebylo potřeba žádného výkladu. Dokonalý obrázek o vyspělosti a rozvoji všech kultur na území Mezoameriky předhyspánské doby ukáže Muzeum archeologie v parku Chapultepec. Kdo se o tyto kultury zajímá, musí si připadat jako v ráji. Pro nás to byl alespoň rychlý vhled, který nám usnadní orientaci v příštích dnech a možní vidět to, co se nacházelo uvnitř starých staveb. Rušné ulice jsou plné typických pouličních stánku s tacos, quesadilas a mnoha dalšími místními specialitami. Stačí si vybrat,posadit za malý pult na stoličku a pustit se do pálivých dobrot. Pivo si tam nedáte, ale není problém v obchodě vybrat z mnoha dobrých mexických piv a všechno pálivé pořádně zapít. Tak na zdraví všech!
Mezoamerika 2010
A je to tady. Před deseti lety jsme si po téměř 5-ti týdnech strávených v Peru řekli, že se musíme vypravit za Aztéky, protože incké i před-incké civilizace nás fascinovaly. Nic ale nevede přímo, takže jsme to brali oklikou přes jihovýchodní Asii, Afriku i Austrálii.
Podobnou oklikou se skládalo i složení výpravy ? nejedeme ?solo? jako do Peru, ale z účastníků minulých cest se poskládalo složení Eva&Pavel – Kašpárek – my a místo Michala nás bude provázet Luděk, kterého poprvé potkáme na letišti v Mexico City.
A protože se stejně jako při minulých cestách připojíme jen na část celé výpravy, ostatní si již prohlíží zimující monarchy, prolévají se tequilou a několikanásobně si užívají pálivých papriček.
Po přečkání přípravového kolotoče a odvozu holčiček a ostatních zvířat nás čeká v sobotu odlet do Mexico City. V plánu je Teotihuacan, přejezd do Oaxacy zapsáné na seznamu světových památek UNESCO, její velký týdenní trh, Monte Albán, jedno z nejstarších kultovních míst Střední Ameriky, kaňon Sumidero, kouzelné koloniální město San Cristobal de las Casas a jeho okolí.
Dále se přesuneme se do Guatemaly do Panajachel u jezera Atitlán, vyplujeme na celodenní výlet po jezeře Atitlan , zastavíme se v centru šamanství – nejznámější vesnici na jezeře Santiago de Atitlán, potom do bývalého hlavního města Guatemaly Antigua, v národním parku Volcano Pacaya zdoláme vrchol nejaktivnější guatemalské sopky a nahlédneme do nitra země. Nakoupíme na májských trzích v Chichicastenango, přesuneme se do černošského města Livingstone, lodí po Rio Dulce do Flores a prohlédneme si majestátní ruiny mocného mayského města Tikal, jednoho z nejdůležitějších center zdejší civilizace. Odpočívat a šnorchlovat nebo potápět se budeme na ostrově Ambergis Caye do San Pedro v Belize. Vrátíme se zpět do Mexika k návštěvě pyramid Tulum a odpočineme si na plážích Karibiku, odjedeme do centra mayské kultury Chichen Itza, které bylo proslulé krutostí. Nás bude čekat už jen kruté rozloučení, zanecháme zde zbytek výpravy, odjedeme do Cancúnu, přeletíme do MC a vrátíme se domů. A to bude konec cesty. Teď jsme ale na jejím začátku. A kdo bude mít chuť, může být alespoň takto s námi na cestách.