Bagan

Barma 2009, Libor Schwarz, 25.4.2013

Odpoledne jsme se premistili na 20 kilometrů vzdalene autobusove nadrazi a v 15.hodin vyrazili na 18.hodinovou cestu do Baganu. Predpokladal jsem, ze mnohem horsi prejezdy nas teprve cekaji (coz se uz brzy melo vyplnit), takze tahle jizda byla vlastne luxus a pohoda.

Bagan je vedle Angkoru v Kambodzi dalsi uzasne misto, ktere jsem v Asii navstivil. Na male plose bylo od 11. stoleti vystaveno za 230 let vice jak 4 000 chramu. V roce 1975 postihlo oblast silne zemetreseni o mnoho chramu bylo poskozeno. Na obnove se podilelo UNESCO, ale diky zasahum vlady a necitlivym stavbam pomoc vzdalo. V arealu drive vyrustaly mezi chramy pribytky mistniho obyvatelstva. Kdyz vlada zrejme vytusila priliv penez z turistickeho ruchu a UNESCO, „citlive“ vyzvala vsechny obyvatele k vystehovani behem jednoho tydne a tak vznikl nedaleko Novy Bagan.

 

Druhe mile prekvapeni byl hotel s bazenem vymykajici se beznemu standardu. Dalsi luxus. Az na to, ze Pavlu pri plavani v bazenu hryznul do nosu podivny brouk, ktery se tam taky zrovna potapel.

 

Odpoledne jsme na korbe nakladacku po dvou hodinach dojeli pod 1520 m vysokou horu Popa a vystoupali po strmem schodisti na skalnaty vrchol Popa Daung Kalat s komplexem klasteru, stup a svatyn. Pod schodistem je svatyne se sochami 37 natu (buzku) a je to vyznamne misto jejich uctivani.

Na vrchol vede strme schodiste lemovane drzymi opicemi. Cestou nahoru se nesmi klit a nadavat, abychom naty nerozhnavali, ale jde to jen tezko, kdyz se opicky pro zabavu snazi mocit shora na navstevniky.

 

Mirovy narozeniny jsme oslavili dobrou veceri s vystoupením ohnive fotbalistky a potom u bazenu whiskou ze zasob. Trochu se to nekterym vymklo z rukou a se zasobami jsme zatocili vice, nez bylo zdravo. Oslava to byla dustojna, jen noc byla tezka, ale hlavne bolestive rano pro mnohe, kdyz jsme jeste rozhodne nestrizlivi vyrazeli uz pred osmou na projizdku/prohlidku alespoň zlomku z tech 4 000 chramu.

 

Jako dopravni prostredek k poznavani tohoto mista jsme zvolili  drozky – ponikem tazeny dvoukolak pro dva cestující jako z kolonialni ery. Presuny to byly prijemne pomale a trochu rozhrkane.

 

Takto jsme navstivili mistni trh s ohromnym mnozstvi zajimavych tvari k foceni. Chramu lze navstivit jen limitovany pocet, vybrali jsme ty  vyznamne – stupu Shwezigon Paya, jejiz tvar se stal vzorem pro vsechny pozdeji stavene stupy v Myanme a je jednou z nejstarsich v Baganu; jeskyni chram Kyan Sitha s nadhernymi nastennymi malbami; impozantni Hti Lomin Lo Pahto; nejvyznamnejsi bagansky chram Ananda Pahto se 4 Buddhy; nejvyssi chram Thatbyinnyu Pahto; mohutny a z celeho Baganu viditelny Dha Mayan Gyi ve kterem jsou jako jedine v Baganu sochy Buddhy umistene vedle sebe; atraktivni Sulamuni Temple s nejkvalitnejsim zdivem. Zaver dne jsme si vychutnali pohledem na zapad slunce z pagody Shwe San Daw se strmymi schody. Dojem kazi jen to,ze se tam v tuto chvili soustredi snad vsichni turiste z Baganu, takze zacnete pochybovat, zda je v Myanme opravdu tak malo turistu, jak jsme si doposud mysleli.

 

Prijemne koncici den mohl ale dopadnout tragicky. Koci nejak neodhadl zatizeni vozu a na jednom vymolu se prevratil i s Pavlou a Michalem. Osklive vypadajici prihoda nastesti dopadla jen sokem a par odreninami. Tato prihoda ze zaveru dne nam pripomnela, jak tenka je hranice, kdy se muze stat tragedie…

 

Druhy den jsme brzy rano s Janickou vyrazili na kole k tem mene vyznamnym stupam udelat jeste v rannim svetle nejake zabery. I ostatni stupy maji svuj puvab – uvnitř, kam nas obcas vpustil nejaky drzitel klicu, casto zdobene puvodnimi malbami ci na vrchu, odkud byl uzasny rozhled na stupy vystupujici z ranniho oparu a roztrousene do vsech stran, kam se az dalo dohlednout. Ve vesnicce jsme narazili na maly zeleninovy trh, kde nam opet zapozovalo mnoho divek,zen a deti k fotografovani.

Mistni se snazi prodat tradicni predmety, kresby a lakovane nadobi, ale nastesti to postrada tu neprijemnou vlezlost jako v nekterych jinych zemich. I kdyz nekoupite, casto se s usmevem rozlouci. A pro deti to je i jisty druh zabavy, kdyz s vami tak laskuji.

Potom jsme se vypravili do dilny s tradicni vyrobou lakovanych predmetu a nabytku. Zakladem ja opet bambus a priropdni cerny lak nanaseny az v 15.vrstvach.

Odpoledne na nas padla lenost a povalovali se u bazenu. A cerpali sily na dalsi dlouhy presun. Jak se ale brzy ukazalo, ani to nebylo dost…


Prvni doteky

Barma 2009, Libor Schwarz, 25.4.2013

Po male zastavce v Bangkoku na Khao San k veceri a kratkemu spanku nas AirAsia dopravila brzy rano do Yangoonu (Rangunu). Odpoledne jsme vyrazili pesky na obhlidku a navstevu prni vyznamne pagody Sule. Mesto je smesice starych britskych kolonialnich budov (ovsem jiz hodne omselych), domu,ktere potkate na ruznych mistech Asie a obcas mezi tim i kontrastujici moderni stavba. Rangun je prekvapive ciste mesto (alespon do te miry, jak muzeme vnimat asijsky poradek).

Hned ale zaujmou lide – zeny,divky i deti tvare potrene necim, co by snad mohl byt jemny pisek a duvodem nejaky nabozensky vyznam(?). Skutečnost je ale praktictejsi – vsichni jsou potreni jemne mletym drevem thanakha, ktery chrani a hydratuje. Rovnez si hned vsimnete mnoha cervenych plivancu na zemi ze zvykani betelu, ktery lze koupit snad kazdych par kroku.

Naopak turistu  zde potkate jen par na rozdil od turisticky „zmasakrovaneho“ Thajska, ale i jiz turistickym prumyslem objevenym Vietnamem. Bylo to mile stejne jako v Thajsku v roce 1996, kdy jsme pro  mistni byli .atrakci my a casto i objektem jejich fotografii .

Dokonce manazer hotelu, kde jsme byli ubytováni, prohlasil, ze takove lidi (Miru, Pavla, Michala a me, co pod 100 kilo vahy a 180 vysky nejdeme) jeste nevidel, snad jen ve filmu jako vresltlingove bojovniky nebo motorkare a ze by s nami chtel byt zadobre  Uz dlouho nas nic tak nepobavilo.

Prijemnym prekvapenim je i to, ze vetsina obyvatelstva je oblecena v tradicnim stylu – muzi i zeny zavinuti v pruhu latky zvane longyi.

Brzy rano jsme vyrazili na prohlidku nejposvatnejsi buddhisticke svatyne – „zlate“ pagody Shwedagon, patrici mezi nejvetsi stupy na svete. Neni jen pamatkou,ale poutnim mistem jihovychodni Asie ukryvajici Buddhovych osm vlasu. Po staleti darovavane zlato pokryva 98 metru vysokou pagodu. I v dobe nasi navstevy mala lanovka dopravovala dalsi darovane zlate plechy. A tak tomu bude stale.

Na hrotu stupy je zlata koule posazena drahymi kamenny, nad nim lotosovy kvet z nehoz vyrusta 750 .kilove zlate poupe bananoveho kvetu. Nad tim desetimetrova zlata koruna a nad ni petimetrovy zlaceny sloup s korouhlickou a kouli posazenou tisici diamanty. Dechberouci nadhera, kterou jsme ale videli jen z casti, protoze je ukryta pod bambusovym lesenim…

Alespon jsme nekolikrat udelali s Mirou radost poutnikum jako objekty spolecnych fotografii.

 

PS. S pristupem na internet to je v cele Asii snad nejhorsi, takze zpravy, pokud se zadari, budou se spozdenim…


Myanmar neboli Barma 2009 – další kamínek v mozaice poznávání daleké Asie

Barma 2009, Libor Schwarz, 25.4.2013

Čas se rychle naplňuje a přichází doba přípravy na další asijskou cestu do tajemného a stále ještě do sebe uzavřeného Myanmaru.

A co nás čeká v bývalé britské kolonii, kde stále ještě totalitně vládne vojenská junta?

Naše cesta nebude jen tradičním okruhem po nejznámějších památkách, ale jako vždy se pokusíme hlouběji poznat život a místní obyvatele. Navštívíme tedy nejen turistická místa jako jezero Inle, Mandalaj nebo Bagan, ale vypravíme se i na lodi po horním toku Iravadi, kde budeme pozorovat poklidný život na řece a kam tolik turistů nezabloudí. Kde to půjde, pojedeme vlakem nebo lodí, ale jinak nás čekají autobusy a hlavně korby náklaďáků a pick-upů upravených pro dopravu lidí. Jídlo bude mizerné i vynikající, hlavně rýže a nudle, ale pivko je prý vynikající a  dostupné a nějaká kuřata se snad taky najdou. Po třech týdnech se s Janičkou a se smutkem odpoutáme od oddílu, který bude mít obdobné složení jako při mé cestě Indočínou a necháme ho putovat dále Barmou a později Filipínami a my se přes Bangkok a Kuala Lumpur vrátíme zpět.

15. – 18.2.                    1. – 4. den

Odjezd  z Prahy se zastávkou v Horšovském Týně k vyložení holčiček a zvířátek do Mnichova. Po dlouhém letu do Bangkoku tam jednu noc přespíme a následující den ráno přiletíme do Rangúnu. Tam se ubytujeme a prohlédneme si 2000 let starou pagodu Sule, zlatou pagodu Shwedagon (je na ni údajně více zlata než v britských bankách), trh Bogyoke aj.

 

19. – 21.2.                   5. – 7. den

Po nočním přejezdu dojedeme nádhernou krajinou k mystickému Mt. Popa (1518 m), kde stojí klášter vysoko na skále nad nekonečnými políčky rýže. Popojedeme do Baganu – zřejmě nejúchvatnějšího místa v Barmě, tisíce chrámů a pagod roztroušených v otevřené krajině, archeologická lokalita UNESCO. Budeme pozorovat západ slunce z terasy pagody Mingalazedi.

22. – 24.2.                   8. – 10. den

Odjedeme k jezeru Inle a strávíme několik příjemných dní v jeho okolí a na hladině. Navštívíme rybářské vesnice, trh, manufaktury, klášter ?skákajících koček?, uvidíme rybáře pádlující nohou, plovoucí trhy, posvátná jeskyně Pindaya s tisíci sošek Buddhů.

 

25. – 27.2.                   11. – 13. den

Vypravíme se za horskými kmeny v okolí města Kalaw, baťůžkářském a pohodářském centru Barmy.

 

28.2 – 3.3.                   14. – 17. den

Přejedeme do Mandalaje ? posledního královského města, budeme se toulat ulicemi, projdeme královský palác, chrámy, vystoupíme na vyhlídku z Mandalaj Hill, nakoupíme na  trzích, nasajeme atmosféru bývalých nevěstinců. Vydáme se na výlety do okolí, navštívíme několik bývalých hlavních měst.  Amarapuru s nejdelším mostem z týkového dřeva, Sagaing lemovaný kopci se stůpami nad řekou Iravádí,  poplujeme do Mingunu s nedokončenou obří pagodou, v městě Inwa navštívíme týkový klášter Bagaya Kyaung a všechno další, na co nám zbude čas a síla.

 

4.3.- 5.3.                     18. – 19. den

Návrat do Rangoonu, poslední nákupy a loučení s Myanmou.

 

6.3.- 8.3.                     20. – 22. den

Odlet do Bangkoku a dále do Kuala Lumpur, prohlídka města, návrat do Mnichova, vyzvednutí všech zvířátek a odjezd domů.


Praslin

Seychelly 2008, Libor Schwarz, 25.4.2013

Pro cestu na další zastávku našeho putování jsme zvolili rychlý katamaran CAT COCO. Podle Zdrojů, ale i podle místních, to je jediný rozumný způsob přepravy (kromě letadla). Ostatní místní lodní doprava je zdlouhavá a nepravidelná a bylo by třeba čekat den, dva na to, jestli se něco poplaví naším směrem (něco mi to připomnělo, že by Kapverdy :-). Ovšem od taxikáře jsme zjistili, že ještě o něco rychlejší, lepší a levnější způsob je Praslin Expres. Zatím ale nemůžeme potvrdit.

en odplutí bylo zatím nejhnusnější počasí a informace od taxikáře, že ani letadla nemohla přistát, dávala tušit, že 50.ti kilometrová plavba na Praslin nebude úplně bezproblémová….

Z deníčku Mařenky:

Neděle 3.8.2008

6.den

Ráno jsme vstali v 7.00 h a dobalovali jsme. Za chvíli jsme šli na snídani. Po snídani pro nás přijel taxík který nás odvezl do Victorie. Ve Victorii jsme nastoupili do lodi. V půl desáté jsme se vyrazili. Po cestě jsem se stačila pozvracet a po 2 jsem se pozvracela na záchodě. No něco tak hrozného jsem ještě nezažila a mořská nemoc mi doznívala ještě večer. Když jsme dojeli na Praslin vzali jsme si taxíka který nas dovezl do Tropical vila kde jsme se ubytovali v apartmanu. Za chvili šli rodiče nakoupit a čtvrt hodiny se vrátili a nejednou začalo pršet a pršelo až do večera. Večer šli rodiče hodně daleko pro jídlo. Za hodinu se vratili a přinesli mi kuře s hranolkama a pak jsme šli spát.

Strava nás na Praslinu trochu zklamala a projevovalo se zde více to, co uvádí Zdroj, totiž že kvalita jídla neodpovídá ceně. Měli jsme smůlu v tom, že ačkoli jsme si pronajali apartmán s kuchyní a s možností grilování, bylo obtížné koupit ryby (na rozdíl od Mahé, kde to problém nebyl žádný a nabídka byla skvělá, my jsme tam neměli možnost jejich přípravy, ale francouzko-kreolská kuchyně v restauraci našeho ubytování byla bezkonkurenční). Restaurace na Praslinu jsou poměrně drahé (12-15 Rs za hlavní chod) , porce malé nebo neodpovídající ceně a nabídka místních „take away“ zařízení s místní kuchyní opravdu omezená. Paní domácí nám ale přenechala část skvělého úlovku jejího syna, takže na výbornou rybu nakonec přeci jen došlo.

Praslin je podle Zdrojů méně turistický než Mahe. No nevím, podle čeho tak usuzovat, když vše je zde orientováno právě na turisty a ceny jsou tudíž vyšší než na Mahe. Rovněž zde podle nařízení vlády musí turista platit v cizí měně nebo kartou a platby může přijímat jen autorizovaná osoba 🙂 Jak ji mám poznat se však už nepíše.

Z deníčku Mařenky:

Pondělí 4.8.2008
 
7.den
 
Ráno nám maminka a udělala k snídani tousty ve vajíčku a s rajčaty. Po snídani jsme čekali na jednu paní která přišla až ve 12 h. Když odešla šli jsme čekat na autobus který nás odvezl na pláž. Na pláži to bylo moc hezké procházeli jsme se a za chvíli byl už večer a my jsme jeli domů. A k večeři jsme si dali pizzu.

Pravdou je, že se zde nachází jedna z deseti nejkrásnějších pláží na světě – Anse Lazio. Nevím, proč tomu tak je, ale v první chvílí jsem nerozuměli, podle jakých kritérií to je hodnoceno. Pláž pěkná, ale proč jedna z nejhezčích na světě? Asi podle bílého písku, dobrého přístupu, křištálové vody a malým vlnám. Zdroj uvádí, že tam nevede silnice a musí se kus pěšky přes strmý kopec a že tam díky tomu není moc lidí. Jenže se tam dá přijet autem a parkoviště bylo docela plné, tudíž i pláž byla na místní poměry přelidněná. Podle Zdroje tam je vyhlášená restaurace BonBon Plume. To je pravda, jen jsme očekávali místní restauraci s dobrou kreolskou a rybí kuchyní na pláži a ne ubrusy, nutnost rezervace a platbu kartou. A když tam místní borec začal osekávat mačetou kokosáky a turisté si to začali točit a fotit,dostavilo se poměrně silné znechucení museli jsme prchnout na druhou stranu pláže, kde už byl jen ten tropický ráj. Na druhý pohled jsme uznali, že pláž má skutečně něco do sebe a že ji můžeme zařadit i na náš top ten seznam a nějaký čas našeho pobytu na Praslinu jsme na ni strávili :-). Nejvíce si ji ale vychutnáte, pokud přijdete z opačné strany přes horu Mont Plaisir a nejdříve výstupem a potom asi půlhodinovým sestupem, kdy se otevře nádherné panorama, dojdete úplně splaveni na pláž a ponoření do křišťálové vody je odpovědí, proč je tohle místo jedno z nejlepších ke koupání na světě.

[Show as slideshow]

Z deníčku Mařenky:

Úterý 5.8.2008

8.den

Po snídani jsme jeli autobusem na Cote d’Or. Odkud jsme jeli malou ale krásnou lodičkou na několik ostrůvků. První z nich byl Cousin island ostrov ptáků. Tento ostrov byl plný nádherných ptáčků ale taky tam byli komáři kteří nás ale hrozně zeštípali ale hrozně. Po prohlídce ostrova jsme jeli na další ostrov jménem Curieuse Island kde jsme dělali B.B.Q. Poté jsme šli takovou hezkou cestou kde jsme viděli spoustu krabů a taky jsme viděli spoustu volně žijících sloních želv. Pak jsme jeli na další ostrov, který se jmenoval St. Pierre na tomto ostrově jsme nevystupovali protože byl moc malý ale zato jsme šnorchlovali. To bylo moc hezké viděli jsme hvězdice a různé krásné ryby a taky jsme viděli dvě krásné karety. Za chvíli jsme jeli na Praslin a potom autobusem domů.

[Show as slideshow]

Zdroj upozorňuje, že pokud se chystáte navštívit ostrov s ptačí rezervací Cousin, nemáte zapomenout přibalit repelent. Ten jsme sice přibalit zapomněli, ale stejně by to nebylo nic platné, protože takový útok krvežíznivých trapičů jsme ještě nezažili. Štípance na rukách se slily v jeden velký cucanec (škoda, že to nevyniklo na fotografii…). Holčičky musely dostat Zyrtec, aby se nerozškrabaly do krve.Takže prohlídka v davu turistů byla bojem s moskyty a časem pro udělání alespoň pár neroztřesených záběrů. Pro ornitologa by to ale byl ráj.

Z deníčku Mařenky:

Středa 6.8.2008

9.den

Ráno po snídani jsme jeli autem na Anse Lazio, Cesta na pláž nám trvala asi hodinu. Když jsme přišli na pláž, hned jsme se šli vykoupat moře bylo nádherně čisté a průzračné. Anse Lazio patří mezi 10 nejhezčích pláží na světě a v půl páté jsme jeli zpět domů.

Ostrov La Digue měl být původně několikadenní zastávkou našeho putování. Je však velmi malý a sehnat ubytování za rozumnou cenu nevyšlo, takže jsme se se tam vypravili lodi na jednodenní výlet. Podle Zdrojů to je nejméně turisticky rozvinutý ostrov, což v praxi znamená, že kromě turistů, hotelů a bungalovů zde místních moc nepotkáte. Na druhou stranu má ostrov asi nejvíce africkou („no stress“) atmosféru. Nejsou zde auta a přemísťujete se na kole nebo tradičně volským povozem. Pár nákladáčků s lavicemi na přepravu turistů tu ale už je. Lákadlem jsou samozřejmě krásné pláže. Nejvíce fotografovanou (ano, je to ta, která je na každém obrázku, kalendáři nebo katalogu ze Seychell) je Source d’Argent s obrovskými granitovými balvany, oslnivě bílým pískem a scenérií tvořenou palmami. Bohužel poměrně přeplněná a také se na jako jediné platí vstupné 3EUR za osobu. Myslel jsem, že zvládneme obejít celý ostrov, ale nějak jsem si zapomněl spočítat, že i když má jenom 4 km délky a 2 km šířky, kolem a jednou přes ostrov to dá dohromady poměrně slušnou tůru. Dohnal jsme rodinku alespoň přes „kopeček“ na druhou stranu k pláži Grand Anse. Krásné vlny, jen opravdu výrazná tabule, že se koupání nedoporučuje kvůli velmi silným spodním proudům. Tak jsme se šli splavení vykoupat do vln, ze kterých Kačenka hrůzou dostala malý hysterák a potom hned pádili zpět, abychom stihli podvečerní loď zpět. Ještě jeden den na LaDigue by to chtělo…

[Show as slideshow]

Z deníčku Mařenky:

Čtvrtek 7.8.2008

10.den

Ráno jsme jeli do přístavu a lodí jsme jeli na ostrov jménem LaDigue. Na LaDigue jsme se procházeli a pak jsme šli do muzea kde jsme viděli jak se rozlupuje ořech a taky jsme viděli sloní želvy a pak jsme se šli vykoupat na pláž. Poté jsme přešli horu a tam jsme se najedli a vykoupali na pláži se zabalovacími vlnami. Pak jsme šli zpět na loď a domů.

Pátek 8.8.2008

11.den

Ráno jsme jeli na Anse Lazio. Já jsem byla celý den naložená ve vodě a byly pěkné zabalovací vlny které mě občas pěkně spláchly. Večer jsme měla pěkně červený obličej a taky oči. Maminka mi dala na obličej kalciovku a pak jsme šli spát.

Jedním z nejzajímavějším místem na Pralinu a Seychellech vůbec je národní park Vallee de Mai s původním pralesem a hlavně symbolem celých ostrovů – plodem palmy coco de mai ve tvaru ženského klína. Mnohem směšnější jsou samčí palmy, které pozná pozná úplně každý :-). Místo je to opravdu úžasné, s mnoha dalšími endemickými palmami, živočichy a ptáky. Nejskvělejší bylo, že mnohé z nich jsme opravdu zahlédli. Abychom si místo užili, zvolili jsme nejdelší dvouhodinovou trasu. Zdroj uvádí hodinovou trasu vedoucí kolem vodopádu, ale žádná taková kolem vodopádu tam není. Kolem vodopádu vede silnice. Na výběr jsou 3 trasy – hodinová, 1,5 a dvouhodinová.

Vallee sice znamená údolí, ale tohle je zaříznuté v pěkném kopci. Rovněž mě trochu zarazilo, že v seznamu UNESCO zanesený park protíná prostředkem v podstatě hlavní silnice ostrova. Ale asi nesla prokopat jinde. Alespoň jsme každý den cestou měli krásný výhled z autobusu a mohli vyhlížet ony úžasné palmy.

[Show as slideshow]

Z deníčku Mařenky:

Sobota 9.8.2008

12.den

Po snídani jsme jeli na Vallee de Mai kde jsme viděli coco de mer samčí a samičí plody. Bylo to tam moc hezké viděli jsme spoustu ptáčků a zvířat například pták bulbul, green gecko, treefrog, seychellessking, bronzeeyed gecko, largesnail a pak prelin snail atd. Vallee de Mai je pod ochranou unesco a je to taky nejstarší prales na Pralinu. A ještě jsme také viděli spoustu endemických palem. Když jsme si všechno prohlídli jeli jsme autobusem na Cot d’Or kde jsme si dali pizzu na pláži. A pak jsme se koupali a za chvíli jsme jeli domu.

Na neděli jsme naplánoval změnu v podobě výletu na malou opuštěnou pláž nedaleko Anse Lazio. Nacvičenou pěší trasou jsme se vydali tímto směrem a chvíli hledali odbočku směrem plánovaným. Pak nastalo to, v čem jsem opravdu dobrý a co jsem zmínil hned v úvodu, totiž to krátkodobé peklo. Místo během 20.ti minut dosažitelného koupání na jedné z nejhezčích pláží na světě Anse Lazio, nastalo hodinu a půl dlouhé koupání ve vlastním potu, pochod pralesem stezkou, která vypadala, že tudy opravdu, ale opravdu dlouho nikdo nešel, přeskakování potoků, podlézání padlých palem, strmé výstupy a sestupy,brodění hustým pralesem. Šel jsem raději napřed, abych nemusel snášet nenávistné pohledy a pláč dětí. Nakonec jsme přeci jenom dorazili k pláži Anse Georgette, která se nacházela hned vedle golfového hřiště nejluxusnějšího hotelového komplexu. Bohužel, moc opuštěná nebyla, protože tam vozíčky vozily hotelové hosty. Ale moc jich tam nebylo, protože tam byla cedule s upozorněním na nebezpečné proudy. Těsně před koncem sestupu na pláž nás čekala cedule s nápisem DO NOT ENTER. Tu jsme ale zcela ignorovali, neboť návrat zpět stejnou cestou by mohl pro mě znamenat prudké zhoršení rodinných vztahů :-). Zpět jsme se večer vraceli celkem pohodovou cestou přes golfové hřiště. Dozvěděli jsme se, že vstup na tuto pláž přísně střeženého komplexu je možný po předchozí telefonické domluvě, kdy vás ostraha na na základě povolení vpustí dovnitř. My jsme ale přišli ze směru, ze kterého by nikdo příchod neočekával. Byl to hezký nedělní výlet.

Poznámka pod čarou – Zdroj uvádí že tato pláž patří rovněž mezi 10 nejlepších na světě, ale to je asi nějaký divný seznam. Pěkná sice je, ale do top ten rozhodně nepatří.

Z deníčku Mařenky:

Neděle 10.8.2008

13.den

Po snídani jsme jeli autobusem na Anse Lazio. Z Anse Lazia jsme šli na jinou pláž. Cesta byla nejdřív zarostlá a pak byla kamenitá a klouzavá a taky strašně dlouhá. Když jsme přišli ke golfovému hřišti zjistili jsme že se to dá jít jinudy a je to kratší. Já jsem byla trochu naštvaná ale zase bylo dobré že jsme nemuseli jít zpět tou samou cestou. Pláž byla nádherná bylo tam krásně modrozelené moře a taky krásně zabalovací vlny před kterýma jsem občas zdrhala. V půl páté jsme šli na autobus a zpět domů.


Mahé

Seychelly 2008, Libor Schwarz, 25.4.2013

Jedeme hlavně odpočívat a užívat si, ale jistě se najde nějaká možnost, jak z rodinné dovolené udělat „boj o přežití“ nebo alespoň krátkodobé peklo 🙂

Informace jsme čerpali z našeho oblíbeného Lonely Planet „Mauricius, Reunion & Seychelles“, ovšem ještě 4. vydání z ledna 2001. Dále z webové stránky exotika.orbion.cz od Elišky Boevové a vyprávění na MOJECESTY.NET

Pro případného čtenáře našeho vyprávění mohou být zajímavé konfrontace s výše uvedenými Zdroji, čímž se nechci dotknout autorů, ale ukázat, jak je vnímání subjektivní, přestože reálie zůstávají stejné (nebo se od té doby již změnily, protože turistický „development“ stále pokračuje).

Aktuální kurz k červenci 2008 byl za 1 Euro 11,79 seychelských rupií. Zdroje uvádí, že „černý“ kurz byl 1€ : 10-12 Rsa neustále vám někdo „exchange“ nabízí. Zatím jsme žádnou takovou nabídku nedostali a tudíž nám neoficiální kurz není znám, ale čísla nám říkají, že se z neoficiálního kurzu zřejmě stal oficiální.

Podnebí je během července a srpna nejsušší. To ale neznamená, že je hezky. Je sice teplo, ale většinu dne je více či méně zataženo, občas sluníčko, občas sprchne (hlavně v noci). Teplota je kolem 25°C,tedy příjemně, tropické sluníčko (pokud vyleze) má sílu. Je to ?high season?, ale spíše díky prázdninovým měsícům v evropských zemích než počasí zde. Teplota vody je rovněž kolem 25°C, ale díky větru jsou poměrně velké vlny a na mnoha plážích se díky tomu nedá koupat. Podobně to je s potápěním – přestože jsou zde jedny z nejhezčích lokalit, v tomto období díky silným vlnám, proudům a malé viditelnosti to vypadá, že nám příliš ponorů do deníku nepřibude.

Z deníčku Mařenky:

úterý 29.7.2008

1.den

Přiletěly jsme v 7.00 hodin místního času. Ubytovaly jsem se v krásném hotýlku v pokoji s palandou a šly jsme spát. Za pár hodin jsme s probraly a šly jsme na procházku po pláži. Když jsme se vrátily byl už večer a šly jsme spát.

[Show as slideshow]

Na Mahé jsme cestování zvládali místními autobusy. Jednak je to mnohem zajímavější způsob přemísťování a jednak mnohem levnější (3 Rs ať jedete kamkoli) než taxi nebo půjčení vozu (35 Rs –  45 Rs/den podle druhu vozu a délky půjčení). Zdroj uvádí, že takováto přeprava je lehce chaotická a je nutno přijít na zastávku a čekat, až přijede autobus.

Pokud ale pochopíte systém linek a lokálních názvů a na centrálním nádraží vyzvednete jízdní řád, zjistíte, že prakticky všechna místa jsou dobře dostupná a že až na malé výjimky je jízdní řád dodržován (spíše jezdí o pár minut dříve).

Druhou věcí je samotná jízda a vůbec způsob ježdění na ostrovech. Komu ale nevadí naprosto zběsilá jízda, předjíždění do zatáček, za které není vidět, jízda úzkými silničkami, prudkými serpentinami, řev brzd a motoru, bude naprosto spokojen s tímto druhem dopravy.

Je třeba opravdu pečlivě vybírat pláže v tomto období. Obecně platí, že malé chráněné pláže jsou v tomto období nejlepší.

Údajně nejhezčí pláž je Petit Anse. Vypravili jsem se tam hned druhý den. Dostupná rovněž pěšky, ale došli jsme omylem na jinou, docela pěknou pláž Anse Gouvernemental s opuštěným, dříve asi luxusním resortem The Plantation. Polozarostlé cesty, dětské prolézačky, plážové bary a zelenou vodou plný hotelový bazén působí lehce katastroficky i depresivně. Musíme se tam ještě vypravit na konci pobytu a trefit tu správnou pláž.

[Show as slideshow]

Z deníčku Mařenky:

Středa 30.7.2008

2.den

Dobré ráno. Je tu krásně. Snídaně byla ůžasná. Hned po snídani jsme šli na autobusovou zastávku kde jsem čekali asi hodinu a půl na autobus. Konečně pro nás autobus přijel. Za chvíli jsme dorazili do malého městečka kde jsme si dali oběd. Po obědě jsme šli na pláž. Cesta byla krásná šli jsme pralesem. Když jsme vylezli z pralesa ohromilo nás nádherné moře ale byly moc velké vlny takže jsme se nekoupali a raději jsme jeli zpátky do naší restaurace kde jsme se dobře najedli.

Dobrou noc.

Kouzelná pláž na Mahe je Anse Major. Je dostupná pouze pěšky z konečné zastávky linky 21 do Bel Ombre. Z Danzil 2,5 kilometru zabere tak 1,5 hodiny náročnější chůze podél pobřeží v národním parku Morne Seychellois. Odměnou je nádherná bílá pláž, kam podle Zdroje chodí hlavně místní. No, nebyl tam z místních nikdo, zato na pozdní odpoledne poměrně dost turistů (na seychelské poměry ? s naší čtyřčlennou rodinou 8). A protože bylo dost hodin a stmívá se po šesté hodině, po vykoupání následoval hodně svižný úprk zpět, aby se z toho nestal zápas o přežití nad poměrně vysokými a strmými srázy…

[Show as slideshow]

Z deníčku Mařenky:

Čtvrtek 31.7.2008

3.den

Ráno jsme vstali a šli jsme na snídani. Po snídani jsme jeli do Viktorie. Cesta byla strašná Kačenka si v autobuse trochu ublinkla a já jsem se zblila když jsme tam přijeli. Ve Viktotii jsme se najedli a jeli na pláž. Po chvilce jsme dojeli do vesničky z které jsme šli pralesem na pláž. Cesta byla byla moc hezká šli jsme chvíli pralesem kde jsme viděli spoustu zajímavých květin a taky jsme viděli jak roste divoký ananas. Za chvíli jsme vylezli z pralesa a šli jsme po kamené cestičce. Za chvíli se před námi objevilo odpočívadlo s krásným výhledem na moře. Asi tak ještě čtvrt hodiny nám trvalo než jsme sešli dolů k moři. Moře bylo nádherně modré. Vykoupali jsme se a šli jsme zase zpátky na autobus a museli jsme si pospíšit abychom ho stihli a samozřejmě nám ujel před nosem ale naštěstí jel hned další kterým jsme se vypravili do Viktorie ze které jsme jeli domů do našeho hotýlku a dali si večeři.

[Show as slideshow]

Třetí nádhernou pláží na Mahe je pláž Port Launay stejnojmenného mořského národního parku. Písek je velmi jemný, takže na šnorchlování to moc není, neboť viditelnosti je tak jeden metr…Jinak to má být rovněž dobrá potápěčská lokalita.

[Show as slideshow]

Z deníčku Mařenky:

Pátek1.8.2008

4.den

Ráno jsme se probrali a šli jsme na snídani. Po snídani jsme šli na autobus. Autobusem jsme jeli na pláž. Na pláži byl nádherně jemný písek. Lehl jsme si a táta si lehl do hamaky a my jsme se šly vykoupat. Za chvíli jsme vylezly z vody a táta šel na oběd a my jsme si malovaly a dělali sochy z písku. Za hodinu se táta vrátil a byl pěkně naštvanej protože šel do obchodu, kde se ptal kde je nějaká restaurace a v obchodě mu řekli že u kostela jenže kostel byl daleko asi 2 kilometry. A když táta dorazil tak mu tam řekli že jídlo nedávají s sebou a mezitím tátovi ujel autobus takže šel zase 2 kilometry zpátky a strašně si odřel nohy. Nakonec koupil housky a konzervy. Na kterých jsme si taky pochutnali. Pak jsme se šli koupat. V 18.00 jsme jeli do hotelu kde jsme se najedli.


Post Scriptum

Indočína 2007, Libor Schwarz, 25.4.2013
Další pokračování cesty

Nazdar vsichni, ale hlavne Odpadlici,

vcera jsme po dlouhe diskusi prece jen poprali Mirovi a kazdej hodil do klobouku par batu na darek. Ja jsem byl zasadne proti, protoze tradice jsou od toho, aby se drzely a bez nich se stavame vykoreneni, coz bych nikomu, obzvlaste Mirovi nepral 🙂
Dali jsme si po par pulloccich, ponevac lahev byla mala a tak fulllocky ani nesly. Po Johnym nas ovsem Mira prekvapil, zahrabal v baglu, donesl neurcity pytlik a z nej namichal instantni alkoholicke cervene vino. Neuveritelne, ale byl to nas milovany Merlot !

A ted par informaci, aby jste tusili, jak jsme dale cestovali.

V Luong Prabangu jsme se nalodili na lod a se stadem belousu pluli dva dny proti proudu Mekongu. Cestou jsme potkavali v protismeru spoustu narvanych lodi, same bile drzky, vsichni mirili do Prabangu. Noc jsme alternativne stravili na lodi, protoze se nam nechtelo skrabat do kopce do guest housu, jak to delali vsichni ostatni.
V Huay Xai jsme po kratsim pochodaku sedli na autobus a odjeli do Luang Nam Tha. Tam se vyspali a dalsi den odjeli do Muang Singu, coz je snad nejzapadlejsi laosky kout. Nicmene i tam se par bilych promenadovalo po meste, tak jsme odtahli do hor na trek. Prosli jsme par domorodych vesnic a vyskrabali se az na vrchol kopce, kde sidli v praseci vesnici kmen Akka. S tema prasatama nekecam, bylo jich tam asi deset na jednoho obyvatele. V noci byla mensi bourka a
dest a rano psi zabijacka.
Sesli jsme zase dolu a dalsi den se rozjeli znovu k Mekongu, aby jsme dorazili do Huay Xai rychlejsi, ale alternativni cestou. Misto dvou dni jsme to tedy zvladli v jednom, ale znamenalo to 160 km po Mekongu v rychlem clunu. Za dve hodiny. Lod to palila mezi skalisky a sutry fantastickou rychlosti, skakali jsme pres pulmetrove diry tvorene viry a vitr nam rval
vlasy. Velka parada. Nakonec jsme to preci jen stihli do vecera a druhy den prepluli naposledy Mekong do
Thajska.To bylo 18.2. rano.
Pak jsme zamirili na barmskou hranici, ale protoze sejdiri pohranicnici chteli za prechod neskutecne
penez, odlozili jsme Myanmu na neurcito a zamirili do Chiang Mai. To bylo vcera.
Dneska sedim na netu a vsechno to pisu a zitra vecer jedem busikem do Bangkoku a pak uz letime za Vami.

Takze se mejte vsichni fajn a snad se brzy uvidime.

Zdravi Michal


Účastníci zájezdu

Indočína 2007, Libor Schwarz, 25.4.2013

Kašpárek     Míra

Já     Tomáš

Eva     Pavel

Pavla     "vedoucí"


Kapitola ctrnacta

Indočína 2007, Libor Schwarz, 25.4.2013

Indocinske postrehy

Na kazde ceste zaujmou cestovatele rozdilne zvyky a chovani vyplyvajici z odlisne kultury. I ja jsem registroval nektere odlisnosti.

V Asii se pri jidle mlaska, a to tak, ze hodne. Kdybyste doma sedeli u stolu s vlastnim potomkem, pri takovem mlaskani byste se asi dlouho neudrzeli a podrbali si svedici ruku o hlavu nevychovance. Zde se ale jedna zrejme o vyraz chvaly dobreho jidla.

V autech, na lodich a v dopravnich prostredcich se bleje. A hodne. Stejne hodne jsem videl blit i v Jizni Americe, ale tam bliji sporadne do pytliku. Tady to obcas nezvladnou a blejou i na spolucestujici. Nastesti to je vetsinou ryze, ktera po uschnuti opada… Pri zastavce autobusu se opet naji, protoze maji prazdny zaludek. A potom bliji znovu.

Vetsinu drobneho odpadu jako papirky, obaly a slupky od seminek hazi pod a kolem sebe. Nastesti stale nekdo uklizi a zameta odpadky.

Nepouzvaji kapesniky. Smrkani povazji za neslusnost. Proto veskery takovyto necisty obsah mohutne natahuji “az z paty“, vychrchlavaji a vyplivuji. Jestli se nekomu z toho dela nevolno, tak jim se dela stejne nevolno z nas, kdyz si ten hnus odkladame do nejake latky nebo papiru a schovavme si ho do kapsy.

Drive nez Kambodzu nebo Laos objevili batuzkari, stal se cilem pedofilu, kteri timto nechutnym zpusbem zneuzvali chudobu. Vlada vede proti tomuto jevu kampan a hrozi vysoke tresty. Obcas tu ale takoveho turistu potkate, ale spise zamereneho na mlade chlapce.

Bez jakekoliv navaznosti na predchozi radky jsou zvlaste kambodzske deti opravdu krasne. Krasnych je tu i hodne zen, ale opet by vedly ty kambodzske. Muze posoudit nedokazi. Jen mi prislo, ze ve mestech a turisticky atraktivnich mistech o sebe mladi panove dbaji az prilis, soude podle metrosexualnich nagelovanych ucesu a oblecku, nehlede na ten udesny, hlasite linouci pop, ktery se da poslouchat jen pro zajimavost.

O hygiene se toho v techto zemich  dost pise, ale pokud si da cestovatel alespon truchu pozor, vyvazne jen s beznym cetovatelskym prujmem. Hygienik by asi omdel hned pri prvnim pohledu na „nudlarnu“ nebo „spejlarnu“, ale je to zbytecne. Sice jsem obcas premyslel, jestli ta vytecna pastika nebo zelenina neco neprovede, ale bez ochutnani beznych jidel by to nebylo to spravne poznavani.

V byvale francuzske Indocine zustal tento vliv zachovan i v podobe cerstvych baget, ruzne plnenych jako dobra a levna snidane nebo podavanych jako priloha. A take je vsude temer jako jediny k dostani taveny syr „vesela krava“…navic vyrobeny v Polsku .

Diky byvalemu kolonialnimu vlivu a pravdepodobne s urcitym sentimentem po casech, kdy Francie byla kolonialni velmoci, je tato oblast cilem velkeho mnozstvi francouzskych turistu.

(A vice me toho uz na letisti v Bangkoku nenapadne…)


Kapitola trinacta

Indočína 2007, Libor Schwarz, 25.4.2013
Epilog

Luang Phabang je plny turistu, hlavni trida plna butiku a drahych restauraci. Trochu jsem byl otraveny, i proto, ze ceny jsou nastaveny pro tuto skupinu cestovatelu. Ale behem tech dvou dnu potulovani jsem nasel velice prijemna mista a zakouti, ktera zustavaji trochu stranou zajmu navstevniku. Prosel jsem mistni trhy, kde se da dobre najist, posedel nad jednou i druhou rekou, prolezl stribrotepecke a rezbarske dilny, stare i mladsi chramy, galerie a ruzne kramky. Dva dny se tu daji stravit opravdu prijemne.

Jen me casto bezelo hlavou, ze to jsou uz posledni hodiny v Indocine, ze to uzasne putovani konci a ze se vracim domu. Nemam rad posledni hodiny do odjezdu. Napul uz premyslim, co v praci a snazim se srovnat v hlave,  ze az budu v nedeli doma, budu si rikat, ze minulou nedeli jsem byl na pivu na brehu Mekongu a v pondeli se pri veceri dival na zapad slunce nad stejnou rekou.
Ale vsechno ma svuj konec a tenhle konec byl opravdu prijemny.

PS. Svuj epilog ma i pribeh „pitomcu‘ v Nha Trang. Kdyz jsme se v nedeli u  piva potkali s temi Cechy a sjizdeli vesele historky z cest, zeptal jsem se, jestli se jim taky neco neprihodilo v Nha Trang. „Jo, prihodilo. Okradli nas tam.“…


Kapitola dvanacta

Indočína 2007, Libor Schwarz, 25.4.2013

Vientiane

Tech 24 hodin cesty da zabrat, i kdyz se jelo na limetkach… Vecer jsme meli akorat tak silu dojit kousek k Mekongu a dat si k veceri vybornou mekongskou, na grilu delanou rybu a koukat na druhy breh do Thaiska. Druhy den jsme se vydali na prohlidku mesta. Francouzsky vliv je zde patrny na prvni pohled – siroka hlavni trida s „viteznym obloukem“  vylitym z betonu puvodne zakoupeneho na stavbu letiste.
Vubec ten dojem z Laosu je trochu smiseny. Hned po prejezdu hranice je patrny rozdil mezi bohatym Vietnamem a chudym Laosem stejne jako to bylo viditelne  opacne pri prejezdu z Kambodze.
S Kambodzou sdilel Laos stejne smutny osud behem vietnamske valky. Zeme byla sice navene neutralni, nicmene ji Severovietnamci vyuzivali pro presun techniky a vojska po Ho Ci Minove stezce. Na to USA zacala tajne bombardovat Laos, a to tak intenzivne, ze na neho shodila vice bomb nez spadlo na celou Evropu v dobe druhe svetove valky. Uskutecnila 600 tisic naletu, coz bylo kazdych 8 minut 24 hodin denne po dobu 9. let…
Po ukoceni valky se dostali k moci komousi a vyhlasili lidove demokratickou republiku. Alespon to neprobehlo tak krvave, jako v Kambodzi. Krale a jehor odinu nechali pozdeji internovat a drzeli je tem tak dlouho, az cela rodina postupne vymrela, cimz bylo po mnoha staletich definitivne pohrbeno laoske kralovstvi.
Soudruzi rovnez zacali budovat komunistickou spolecnost a jako vsude tento pokus hospodarsky selhal. Soudruzi dokonce usporadali Obrad vymitani zlych duchu  v byvalem Kralovskem palaci, kteri se podle  komousu  msti za sve vyhlazeni tim, ze ruinuji laoskou ekonomiku . [Tak svadet problemy na jine jde komousum vsude velmi dobre, tohle je ale hodne vesele]
A kdyz ani to nepomohlo, zacaly pomale ekonomicke reformy k budovani trzniho hospodarstvi a zeme se otevrela turistum. Ale vice tem bohatym. Ne ze by zde nebyly batuzkarske guesthausy, ale je tu na chudou zemi relativne draho a ochota smlouvat je velmi mala.
Taky v tech turisticky zajimavych mistech vypadaji skupiny turistu trochu „divne“ a stejne divne jim asi pripadame i my, kdyz na nas vytrestene ziraji [nebo ze by to bylo Mirovo hlaskama, kterym nemusi ani rozumet..?]. Asi jsou to turiste, kteri se letecky prepravi na fakultativni vylet do Laosu, navstivi Vientiane a Luang Phabang a potom se letecky zase vrati zpet do nejakeho resortu. A ti zaplati jakoukoli cenu, protoze se jim zda tak jako tak nizka. A mistni dobre vedi, ze kdyz nezaplatime my, zaplati jini. A podle toho se i chovaji.

Pokracovali jsme prohlidkou mesta, prohledli si nejstarsi chram ve Vientiane Wat Sisaket, minuli jsme byvalou kralovskou svatyni, ve ktere byl umisten Smaragdovy Buddha, nez ho ukradli Siamci [ten, ktereho jsme videli ve Wat Phra Kaeo v Bangkoku], zastavili se v nudlarne na skvele „jumbo‘ polevce a dosli na breh Mekongu. Bylo to dosti unavne, tak jsem „po cuchu“ nasli asi jedinou restauraci s tocenym, navic levnym, BeerLao. V restauraci s ruskym jidelnickem a ruskym majiteli, jsme potkali tri Cechy na ceste kolem sveta, kteri jsou 1/2 roku na cestach a jeste tak rok cestovat planuji. A uz se rozjely vesele historky z cest, roztocily se dalsi dzbanky piva a to tak dlouho, az se vsechno tocene vytocilo.
A potom se mi cas naplnil, dopil jsem, rekl, ze teda jedu, „Ty vole nejezdi jeste“, „Musim, jede mi za chvili autobus“, s kazdym se rozloucil a odebral se na nadrazi na nocni autobus do Luang Phabang, abych po dalsich dvou dnech nasedl na letadlo do Bangkoku a dale domu. Ostatni jsou v polovine cestovani, me ceka uzit si posledni dny a hodiny potloukanim se krasnym mesteckem, ktere je se svymi starymi chramy, kolonialnimi domy, Kralovskym palacem i umistenim na poloostrove sevrenym z jedne strany Mekongem a z druhe Nam Khanem, perlou Laosu, i kdyz uz hodne komercni a vice nez turistickou.