Cisarske mesto Hue

Nekolikahodinovym prejezdem  jsme dorazili do Hue – mesta poslednich vietnamskych cisaru. Hue je treti nejvetsi mesto, je ale vyrazne klidnejsi nez napriklad Saigon. Historicka cast je velmi rozlehla. Citadela se rozklada na plose 7 km2, uvnitr je Cisarske mesto velmi podobne Zakazanemu mestu v Pekingu. Je ale podstatne mene zachovale. Mesto bylo v dobe vietnamske valky bombardovane, bylo dobyto Severovietnamskou armadou, ktera byla pozdeji vytlacena, aby ho pozdeji znovu „osvobodila“. Vysledkem bylo castecne zniceni Cisarskeho mesta, takze jsme si spise mohli domyslet a predstavovat si jeho velkolepost.
V podvecer jsem si „usmlouvali“ projizdku na Parfemove rece a vecer ochutnali mistni speciality, ke terym patri bahn khoai, krupava zluta placka smazena s krevetami, veprovym a sojovymi vyhonky, servirovana s arasidovou a sezamovou omackou.
Z Hue rovnez pochazel budhisticky mnich Thich Quang Duc. Jmeno nejspis nikomu moc nerekne, ale zato si hodne lidi vybavi „slavny“ smutny snimek mnicha, ktery se upalil na protest proti rezimu prezidenta Diema, ktery byl hlavou proamerickeho Jizniho Vietnamu. Na severu siril myslenky revoluce slovy i ciny strycek Ho a jeho verni soudruzi. To ale neznamenalo, ze jihovietnamsky rezim byl nejak demokraticky. Spise naopak. A proti nabozenske represi timto tragickym zpusobem protestoval mnich Duc [fotka je i na  bookletu desky Rage Against The Machine].

V podvecer nasledujiciho dne, ktery jsme stravili prohlidkou Citadely a Zakazaneho mesta, jsme meli absolvovat 24.hodinovy prejezd do Vientiane v Laosu. Nastaly trochu komplikace, chvili to vypadalo, ze neodjedeme, potom jsme museli priplatit dalsi penize a nakonec nas odvezli na hlavni silnici za mesto, kde nas mel nalozit V.I.P. autobus. Cele to bylo takove podivne, ale VIP bus nakonec dorazil. VIP bus byl laosky autobus obsaveny asi do 1/3 laosany a uplne zarovnany jakymsi kontrabandem, takze pripominal spise paseracky autobus. Naskladali jsme se ale na sedacky, limetky a dalsi potraviny. Jeste vice nas znervoznilo, kdyz trasa do Laosu byla odlisna od posledni informace a navic jsme vedeli, ze v noci je prechod uzavren a ze si na hranicich jeste musime vyridit viza. Tedy pokud bychom zbozi i nas nepasovali pres nejaky prechod, ktery neni v zadnem pruvodci.
Zastavili jsme v hranicnim meste Lao Bao a vyhnali nas z autobusu. Kupodivu i oni vystoupili, zavedli nas do nejakeho guesthausu a ulozili se ke spanku s tim, ze rano v sest pokracujeme. Nevedeli jsme ale, jestli s nami nebo bez nas, za to ale urcite s nasimi zavazadly, tere zustaly v busu. Nakoupili jsme za vsechny vietnamske dongy pivo a pripravili se na nasledujici den.
Krome ranniho handrkovani o penize za nocleh, kdy jsme uz nemeli podle informaci z Hue nic dalsiho  platit, probehl presun na hranici. Uz ani neni treba psat o pohranicniu mafii. Zda se, ze v Asii to je standartni business. Ale to hadani o sumu, kterou i dle ambasady mame platit, je opravdu otravne. Po dvou hodinach stravenych na hranici jsme po dalsich 10ti hodinach jizdy dorazili do hlavniho mesta Laosu Vientiane.

PS. Abych jeste doplnil obrazek o Vietnamu, je treba poznamenat,  ze jsme nevideli zadnou Babetu ani jeji torzo. Vsichni Vietnaci jezdi hlavne na japonskych skutrech. Taky nikdo z tech, kdo se nas ptali, odkud jsme [a ze jich nebylo malo, protoze takhle se zepta kazdy, kdo vas oslovi nebo koho oslovite vy] se vubec nechytal na Czech Republic a ani na Czechoslovakia.  Nepotkali jsem rovnez nikoho, kdo by mluvil cesky, jak se velmi casto uvadi v clancich nebo dokumentech o Vietnamu. Vietnamci o nas maji asi takouvou predstavu, jako bezny Cech o nich…

Nha Trang podruhe

Tak preci jenom ten socialismus je tady videt. Krome vsudypritomnych plakatu, transparentu, hvez, ale i srpu a kladiv to bylo znat podle vlaku. Silne mi to pripomnelo nase Drahy, i kdyz u nas se to preci jenom zmenilo. Cesta ze Saigonu do Nha Trang, coz je asi 550 km, trvala asi 10 hodin [z toho 1.5 hodiny zpozdeni], vlak mi silne pripomel „kosican“ ci podobne rychliky s vybranou kulturou cestovani. Samozrejme ve srovnani s nekterymi vlaky Asie to byl luxus. A na lehatkach se dalo i spat celkem dobre, kdybychom ale nevypili cestou veskere alkoholicke zasoby…

Nha Trang je letovisko se vsim vsudy [tedy zatim bez tech velikych hotelovych kompexu]. Nocni zivot a radovanky jsem popsal v predchozi kapitole, tak par postrehu z toho denniho.
Pocasi se trochu zblaznilo, takze bylo dost zatazeno, foukal silny vitr a na mori v noci byla snad i boure. Mestska plaz je 6 km dlouha, ale koupat se nedalo kvuli chladnejsimu pocasi, ale hlavne kvuli velikym vlnam, ktere zmenily vyhlasenou modr more v tomto miste.
Pujcili jsem si motorky a objeli jsem behem odpoledne ele mesto a okoli, navstivili Hinduisty vybudovaneveze Po Nagar Cham a zastavili se v „motorkarskem“ podniku na pivo.

K nezapomenutelnym zazitkum podle pruvodcu patri vylet lodi po blizkych ostrovech se snorchlovanim, obedem na lodi a dalsimi atracemi. A opravdu to bylo nezapomenutelne – jednak velke vlny zbusobily u slabsich jedincu bliti snbad jeste v pristavu, jednak jinak uzasna mista na snorchlovani mela vodu tak zkalenou, ze byla viditelnost maximalne 2metry. Opravdovy „mazec“bylo vystoupeni zive kapely na palube slozene z pruvodkyne, kormidelnika a kuchare na elektrickou „kytaru“ a bici z ruznych plastovych sudu. Vyborny byl „plovouci“ bar, ze ktereho nas ve vode napajeli mistnim vinem.
Zpatecni cesta se odehravala v zime, vetru a vlnach, ktere nas zkrapely i na palube. Bliti slabsich jedincu pokracovalo az do pristavu. Vsichni jsem si to to pekne uzili, zvlaste pak nekteri.

Nejvice jsem ale litoval toho, ze seslo z planovanych ponoru ve vyhlasenych potapecskych lokalitach. Normalne je tam mimoradna viditelnost 15-30 m, ale sami priznali, ze to je tak na tri metry, tak jsem si radeji usetril penize a zklamani.

Dalsi den se pocasi prilis nezmenilo. Stravili jsem ho potloukanim po meste, pojidanim morskych specialit a vicemene cekanim na podvecerni odjezd nocnim autobusem dale na sever. Jeste jsem si stacil dat na plazi masaz [myslim normalni masaz, zadnou specialni…], abych se prpravil na „pohodli“ nocni jizdy.

Do Vietnamu tam, zpet a zase tam

Nechali jsme si od pani domaci vyridit vietnamska viza a koupili si od mistni cestovky tridenni zajezd do delty Mekongu a do Saigonu. Vyrazili jsme brzy rano na umornou, vice jak dvou hodinnovou cestou busem k rece na lod. Pri plavbe jsme zjistili, ze vetsina ma nejakym zvlastnim rizenim osudu a uredniku viza platna az od nasledujiciho dne. Pokus presvedcit vietnamske komunisticke uredniky nevysel. A ani smlouvani na hranici u mistnich o prenocavani nebylo uspesne. Zkouseli natahnout cenu kam to slo, tak jsme radeji nastoupili na lod a celou umornou cestu absolvovali v opacnem smeru zper do Phnom Penhu. Uplne zdecimovani jsme dorazili vecer k pani domaci.

Druhy den jsme byli uspesnejsi. Castecne znamou cestou jsme k veceru dorazili do prihranicniho mesta Chau Doc a nekteri z nas jeste udelali rychly vystup na horu Sam, jeden z mala kopcu teto casti Vietnamu. Pro Vietnamce je hora poutnim mistem s pagodami a svatynemi a s vyhledem na reku a ryzova policka.

Nase cesta s mistni cestovkou do Saigonu obsahovala dalsi zastavky a zpestreni. Dalsi den jsme dopluli jinym clunem  do vesnice Chamu, coz je narodnosti mensina. Podivali jsme se rovnez na rybi farmu, kterych je na rece bezpocet. Je to vlastne velky plovouci dum, ve kterem zije cela rodina a pod nimz se v sitich chovaji ryby. „Perlou“ vyletu melo byt i nocovani v obydlich vesnicanu, tzv. homestage, ale byla to spise tragikomicka snaha vydavat neco turisticky komercniho za autenticke. Zvlast kdyz se nas v tom obydli seslo temer 40… Ale verim, ze se to tem turistum s kufry, kteri prijeli klimatizovanou lodi libilo. Holt masova komercni turistika…

Treti den nas cekala navsteva plovouciho trhu. Je to zajimava podivana na obchodovani se vsim moznym z lodi na lod. Hlavni vyhodou je, ze je tento obchod osvobozen od dani.

Nasledovala projizdka po kanalech, prohlidka vesnice, ryzovych policek, prechod „opiciho“ mostu (to je mustek s nosniky ve tvaru X, kdy prusecikem pruchazi klada ci bambus a o neco vyse je slabsi bambus jako zabradli) a vsechny dalsi radosti, ktere k takovemu spravnemu vyletu patri.

Proto jsme byli radi, kdyz jsme k veceru po temer peti hodinach jizdy busem konecne dorazili do Ho Ci Minova Mesta (drive, ale nyni opet Saigonu) a zase si zacali organizovat program sami.

Phnom Penh

„Kdyz bojuji sloni, umiraji pouze mravenci“ (stare khmerske prislovi)

Do Phnom Penhu jsme se vydali zajimavejsi vodni cestou po jezere a rece Tonle Sap. V Phnom Penhu jsme se ubytovali na prijemne klidnem miste na brehu jezera Boeng Kak, ktere kontrastuje s hektickou a prasnou atmosferou hlavniho mesta. Po zbytek dne jsme si udelili osobni volno k posedavani na terase, popijeni mistniho piva Angkor a ochutnavani toho, co nam pani domaci navarila. A varila dobre. A libili se ji bili „prsati“ muzove :-]

Druhy den jsme vyrazili na okruh mestem prohlednout si kolonialni stavby, nejznamejsi chram Wat Phnom, hlavni trznici postavenou Francouzi ve stylu Art Deco, kde lze koupit temer vse. Pred trznici je spousta stanecku tvoricich spleti uzkych ulicek. Uvnitr dominuji zlatnicke kramky. Lze se tu najist nebo koupit I takove speciality jako ruzne druhy smazeneho hmyzu. Na velke smazene pavouky jsem ale nenasel chut a ani odvahu, velke brouky a kobylky spatne travim, tak jsem ochutnal pekne masitou larvu s ocekavanim prijemne krupave pochoutky. Jenze tentokrat byla asi jina uprava, takze chut byla divne moucne mazlava a mel jsem trochu problem ovladnout zaludek…

Nejvetsi atrakci je Kralovsky palac a Stribrna pagoda, jenz ma podlahu ze stribrnych dlazdic.

Kambodzsky kral Norodom Sihamoni je asi jediny panovnik, ktery mluvi cesky. U nas studoval balet. Mozna tam nekde je klic k tomu, proc nema zadneho naslednika.

Na nadvori se stupami stoji socha krale Norodoma, kterou venovali Francouzi. Pouzili k tomu sochu Napoleona, ktere jen vymenili hlavu…

V cele zemi a samozrejme I v Phnom Penhu jsou dodnes patrne stopy valky. Prilis se nemluvi o tom, kolik bomb shodili Americane na Kambodzu a Laos v dobe vietnamske valky. Kazdy rok umiraji tisice lidi v dusledku vybuchu neexplodovanych min. A ti, co explozi prezili, potkavate jako beznohe, bezruke nebo slepe mrzaky.

Nejhorsi ale bylo, ze dusledkem teto “tajne“ valky a nasledne destabilizace bylo uchopeni moci Rudymi Khmery v roce 1975 v cele s Pol Potem. To co nasledovalo do roku 1978, bylo nejodpornejsim pokusem o nastoleni komunismu. Odhaduje se, ze Rudi Khmerove zabili,  umucili, popravili jeden az tri miliony kambodzanu, coz byla skoro polovina naroda. V Phnom Penhu zbylo z 2 milionu 23 tisic obyvatel. Vetsinu lidi vysidlili na venkov pracovat na polich pro „celonarodni“ JZD. Samozrejme I tento pokus o vybudovani bolsevickeho raje na zemi skoncil pozdeji hladomorem.

Ve sve podstate to byl mocensky souboj v teto casti sveta mezi byvalym SSSR, podporujici Vietnam a dalsi sireni komunismu a USA, podporujici druhou stranu, ktera toto sireni mela zastavit. V tomto pripade paradoxne USA podporili proti komunistum z Vietnamu jine komouse – maoisty Rude Khmery…Nakonec Vietnam v roce 1978 po vypadech RK a masakrech na svem uzemi obsadil Kambodzu a odstavil od moci Rude Khmery. V dobe, kdy se uz davno vedelo o zverstvech, Americane a ani „tradicni demokracie“ neuznali novou vladu u podporili exilovou vladu Rudych Khmeru…

Pozdeji doslo k urcitemh celonarodnimu smiru, cast RK prebehla na druhou stranu a byla vyhlasena I amnestie. Tim nastalo uklidneni boju, ale take nikdy nedoslo k odsouzeni a potrestani RK. Mnoho z nich zastava vyznamne funkce ve statni sprave (vcetne ministerskeho predsedy!) nebo si spokojene zije. A jiste neciti zadnou vinu a nejsou si vedomi niceho spatneho. V tomto si jsou podobni vsichni komousi na celem svete…

Navstivili jsme muzeum genocidy – byvalou skolu premenenou Rudymi Khmery na „vyslechove“ vezeni zname jako S21. Zazitek to byl strasny a da se tezko popsat. Asi stejny, jako kdyz navstivite Terezin nebo jiny byvaly koncentracni tabor. RK zde vyslychali a nepredstavitelnym zpusobem mucili burzoazni nepratele. Male temne kobky, dratene ramy posteli na kterych zeleznymi tycemi mlatili vezne. Tady to uz nejsou anonymni obeti nebo jen udaje o poctu mrtvych. Tady jeste vidite krev na stenach a fotografie; obeti maji konretni tvare. V nich je strach a hruza. Ve tvarich muzu a zen, mladych I starych. I v ocich malych deti…