Skotsko 2018

Neist Point

Obrázek 1 z 8

Většina fotek z tohoto místa bývá při západu slunce, kdy je skála krásně nasvícena. Případně když se tu honí bouřkové mraky a vytváří zajímavou atmosféru. Ovšem já na počasí během celé návštěvy Skotska takové štěstí neměl a většina snímků (pokud vůbec vznikla), byla focena za mnohem horších podmínek...



Z deníku Mařenky II. (po deseti letech) – Chidenguele

Líně jsme šourali místním trhem s vyřezávanými soškami, tradičními malbami, dřevěnými náušnicemi a barevnými látkami. Zůstali jsme tam pěknou chvíli a vybrali si dárečky, které dovezeme a samozřejmě suvenýr do sbírky-vyřezávanou a ručně malovanou masku a sochu z ebenového dřeva. Po zdlouhavém smlouvání jsme se přesunuli o kousíček dál pro čerstvé ovoce a pečené kuře na špejli. Byla jsem totiž po včerejším extempore dost hladová. Ještě jsme se zastavili na pláži kousek od našeho kempu a pak už směřovali do naší poslední destinace v Mosambiku- do Chidenguele na Sunset beach. Přijeli jsme tam k večeru. Překvapila mě jaká byla zima, byť jsme stále byli na pobřeží. Večer jsme zakončili čerstvými kalamáry, které jsme zakoupili ráno na trhu. Pokračování »



Z deníku Mařenky II. (po deseti letech) – Praya de Tofo

Příštího rána jsme se neskutečně dlouho balili a vyrazili až skoro v půl jedenácté. Strávili jsme prakticky celý den v autě až do příjezdu na Praya de Tofo, kde jsme zůstali další dvě noci. Den nebyl ničím vzrušující, za zmínku však stojí večeře. Nacpali sme se totiž pidi rybkami, mořskými jazyky a završili to směšnými mušlemi, které vypadaly jako mini piňdourky. Společnost nám dělaly tři kočičky, které povečeřely s námi. Poslední vzrušení dne bylo, když se přihnal tatíček s pokřiveným výrazem a pravil, ať najdeme desinfekci a šití. Vyvalila jsem bulvy na zkrvavený palec u nohy. Dobře to dopadlo, na šití to nebylo (ale hysterie okolo toho byla…). Pokračování »



Z deníku Mařenky (po deseti letech) – Bazaruto n.p.

Jestli jsem si myslela, že cesta do parku Bahnine byla úmorná, tak cesta na pobřeží byla ještě daleko příšernější-trvala totiž téměř deset hodin.Nikde nic, tu a tam maličká vesnička. Cesta, kterou navigace ukazovala jako hlavní, vypadala jako u nás polní cestička pro pěší, nemluvě o dírách a úmorném vedru. Všichni už jsme byli tak otrávení (a co hůř naklepaní jak řízky), že už nikdo z nás téměř nic neříkal. Pár kilometrů před pobřežím se navigace rozhodla stávkovat-tatíčkova slova nelze publikovat do veřejné sféry (skoro jsem měla strach, že mu praskne žilka v oku). Za tmy jsme dorazili do kempu Baobab beach ve městečku Vilankulo a na mě pravděpodobně zapůsobil mořský vzduch, šumění moře a závan civilizace jako afrodiziaukum neb jsem plná elánu vyběhla z auta a prozkoumávala pobřeží a zákoutí kempu. Za to Kačence byl příjezd na pobřeží úplně jedno, protože ležela v autě s horečkou 38,9 a dokonce odmítla jít na večeři ( to jí muselo být hodně zle..). Bylo dost hodin a nám se po té náročné cestě nechtělo jít mimo kemp, zvolili jsme tedy večeři v kempu. Daleko víc bych si ty plody moře vychutnala , kdybych na jídlo nečekala přes hodinu. 🙂 Kačenka mezitím propotila celý spacák a udělalo se jí líp, což se projevilo otravováním milované a k smrti unavené sestry. Pokračování »



Z deníčku Mařenky II. ( po deseti letech ) – Banhine n.p.

Následujícího dne jsme to obzvlášť nevychytali s časem. Tím, že jsme si ráno dopřávali vejce se slaninou a čekali než uschnou stany, jsme vyrazili téměř v půl desáté. U výjezdu z brány parku jsme se rangerů ptali na cestu do následujícího parku Bahnine. Ti nám popsali nejkratší cestu a tvrdili, že nám to potrvá maximálně dvě a půl hodiny. Doteď nechápu, jak na to přišli,protože do Bahnine jsme přijeli až dalšího dne skoro dopoledne, ale to předbíhám. Pokračování »



Z deníku Mařenky II. (po deseti letech) – Limpopo n.p.

Ani následujícího dne se nám nepovedlo vyrazit o moc dříve. A pravděpodobně jsme si vyplácali štěstí na zvířata hned první den, protože kromě antilop, slonů, pštrosů a exotických ptáčků, jsme neviděli žádnou šelmu ani vzácné zvíře. Navíc bylo extrémní horko. Kemp Letaba byl o dost méně romantický než Babule, o dost větší a hlučnější. Naši si chtěli spravit chuť nočním game drivem, který jsem ihned zavrhla, protože mi bylo jasné, že pokud nic neuvidíme, budu zpruzená. Sotva se zbytek rodiny přesunul k recepci zvedl se vítr a kemp se na chvíli změnil v prašnou poušť. Lidé zběsile lítali a zachraňovali popadané oblečení a stany. Já místo chvíle klidu na zápisy do deníku, jsem trávila dvě hodiny zavřená v autě schovávajíc se před větrem a tím ohavným prachem. Zbytek rodiny se obaloval prachem na game drivu a kromě směšného zvířátka vypadajíc jako veverka s obřím ocasem a rozměrem jako prasátko bradavičnaté (springhoo), tupé hyeny nesoucí obří plech, šakala, stád vodušek a impal neviděli nic. Pokračování »



Z deníku Mařenky II. (po deseti letech) – Kruger n.p.

Skoro jsem nechtěla věřit tomu, že by se letošní dovolená obešla bez dramatu. Zatímco v minulých letech se dvakrát stalo, že chybělo jedno místo v letadle nebo se zapomnělo na mojí bezlepkovou stravu, tak letos jsme se nestačili divit už při odbavování. Slečna letuška po nás totiž vyžadovala originál rodného listu Kačenky, protože není plnoletá. Naši vůbec nechápali, co je to za výmysl. A protože nás letuška nemínila pustit bez rodného listu a ještě pravila, jestli to prý stihneme do zítra, matička se rozčílila, strhla batoh, a jasně dala letušce najevo nevoli. Nastala chvíle napětí jestli vůbec odletíme. Naštěstí to matička stihla všechno dost rychle a my mohli vyrazit vzhůru za dobrodružstvím. Pokračování »



Epilog…

…všechno má svůj konec a vše zemské je pomíjivé, jak učí buddhismus. U konce je i naše cesta. Naštěstí zatím jen cesta po části severní Indie…

Chvílí to vypadalo, že by se mohla neplánovaně prodloužit. Na letišti v Dilí léta úporně trvají na některých bezpečnostních opatřeních, takže jsem přišel o zapalovač, který předtím prošel “ix” letištními kontrolami. U Pavly postupně našli asi pět zapalovačů, ale i tak nás po odbavení vyhlásili letištním rozhlasem, že se máme dostavit k přepážce. Značnou dobu trvalo, než jsme v našli bloudící Pavlu. Letištní personál nervózně hlásil, že čas odletu se blíží, že to je potřeba řešit a že jinak budeme mít “big problem”. Podle očekávání se jednalo o Mírův pečlivě zabalený batoh, ve kterém v hlouby nějakých dalších krabiček uvnitř krabic, uložených ve větších krabicích, bylo nalezeno “cosi”. A bylo toho zřejmě větší než akceptovatelné množství… Po rozbalení mu odebrali část baterií do foťáku… Letadlo jsme stihli těsně před uzavřením gatu…

Před čtyřmi lety jsem při první návštěvě vnímal Indii jako místo, kde lze stále vidět život jako před sto lety, kde je moderní střídáno tradičním a zůstává zachováno. Ale všechno se postupně mění. Bohatnutí střední třídy přináší rostoucí možnosti trávení dovolené. Nebylo prakticky žádné místo, kde bychom nepotkali indické turisty.

Největší revoluci, nejen v Indii, představuje pokrytí mobilní sítí a internetem a chytré telefony. Ty postupně změní celý svět zásadním způsobem. V Indii mají mobily už “rykšáci”, dokonce jsme ho viděli i u svatého muže… Přesto jsme v Himálaji našli spoustu úžasných míst. Moje první setkání s buddhismem – se starými kláštery vysoko v mohutném Himálaji a zpěvy mnichů při pudže, zanechaly trvalou vzpomínku. Roztáčel jsem modlitební mlýnky a posílal jimi modlitby do celého světa. I k nám do Čech Honzovi, kterému věnují část mého vyprávění…

V Indii jsem celkem strávil asi dva měsíce. Na tak velkou a barevnou zemi to je ale ještě málo. A co dál? V hlavě se rodí nějaké další plány. Třeba se posunout dále v Himálaji do Nepálu. Nebo si pořídit Royal Enfield a absolvovat indicko – tibetsko – nepálskou cestu. Nebo z Ládakhu dojet na motorce po hedvábné ztezce domů… Kdo ví… Ani já ještě nevím, jestli to bude v tomhle nebo příštím životě…



Shimla…

…byla hlavním letním městem “Britské Indie”, kam se stěhovala vláda, aby přečkala horké letní měsíce. Britové sem pro snadnější přístup vybudovali trať z Kalky pro. Shimla byla pro Brity i horským odpočinkovým místem a britský duch je tu trošku zachován dodnes. Alespoň v koloniálních stavbách. A v určité prestižnosti pro indické turisty, kteří tu tráví dovolenou a korzují po hlavní ulici se značkovými obchody, které se táhnou od Scandal Pointu, tedy středobodu centra. Stačí ale sejít do paralelní ulice pod hlavním hřebenem a ocitnete se v “Lower Bazaaru ” s mnoha typickými malými krámky se vším možným. Výběr je veliký. Mně nejvíce koloniální atmosféru navodila kavárna “Indian Coffee House” s uniformovanou obsluhou, výbornou kávou a distingovanými (některými) hosty. Pokračování »



Údolí Kinnaur…

…se táhne od Láhaul a Spiti a vede tudy stará “dálnice” Hindustán – Tibet, kterou vybudovali ještě Britové. Než jsme k němu dorazili, odbočili jsme do vesnice… s nově postaveným chrámem v čínském stylu. Aby ne, do Činy je to “co by kamenem dohodil”, tedy hranice probíhá po hřebenu nejbližší hory. Vedle chrámu je v malé svatyni umístěna mumie Lámy v meditační poloze. Zemřel zřejmě zcela připraven… Pokračování »