Směr Albánie 

Nebývá účelné popisovat přepravu na cesty, ale tentokrát při přebírání “kempru” zazněly výroky hodné zaznamenání. Dlouho jsem je bral za veselé, vždyť začínala další cesta a dovolená, ale jen do určitého momentu. 

Ráno v osm měl stát před naším domem kemper..

“Kde jste, neměl jste tu být v osm?

Já se omlouvám, měli jsme problém s tím potvrzením v angličtině, majitel ho nechal v jiném autě. 

A to jste mi nemohl zavolat?  

Neměl jsem číslo. 

Ale to jsem vám poslal obratem mailem, jak jste chtěl. 

Jenže já jsem už nečetl maily.”

… 

“A jel jste přes ten Mělník a Kralupy, jak jsem vám říkal,  abyste se vyhnul průjezdu Prahou a šetřil čas? 

Jel. Ale potom mě navigace hnala přes Prahu” 

… 

“Jak jste mi potvrdili před měsícem a znovu minulý týden, je opravdu v navigaci Albánie? 

Ano, jel jsem podle ní k vám. 

No, to jste asi z půjčovny k nám nejel, že?!  Tak je tam Albánie?

Ano, jsou tam aktuální mapy celé Evropy.” 

…A nejsou!  Ani Srbska, ani Makedonie, ani Černé Hory, ani BaH!  Jen západní Evropa. Pojedeme “naslepo”, vědět to dříve, tak se dá ještě něco udělat ..! 

“Dobrý den pane majiteli. Ačkoli jste mi třikrát potvrdili, že tam jsou mapy celé Evropy, tak nejsou! 

To není možný, tak to tam asi VW nepokrývá… 😀

A co mám teď na cestě dělat?

Kupte si na pumpě mapy a jeďte podle nich.”

Logická odpověď. Jen to má zádrhel – navigátor by musel umět mapy číst…Takže v našem případě bych mapu opět brzy rozerval a vyhodil z okna. V této souvislosti připomínán knížku “Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách”…

“Kde je ten kanystr na naftu, sada náhradních žárovek a hadice na doplnění vody, jak jsme si rovněž potvrdili? 

Tak to mi to tam nedali.” 

“Tady je ještě smlouva.

Jaká smlouva, tu jsem od vás před měsícem dostal podepsanou, podepsal jsem a poslal zpět. Navíc mi dáváte k podpisu starou verzi smlouvy, kterou jsme ještě dost pozměnili…”

“Je tu ještě drobný problém, to auto trochu žere olej… 

Co to znamená? 

Tady máte dva kanystry oleje a každých 500 km zkontrolujete olej a doplníte. 

Cože?!  Jako že cestou tam třikrát zastavím, počkám, až motor vychladne a doleju?

Tak stačí, až když bude svítit kontrolka. 

Není to už pozdě? A kolik toho tam naleju?

Trochu…Litr.”

Pokračování »



Cesta na Balkán

Kam se vypravit o prázdninách, když je všude plno lidí, obležené pláže, plné hotely a restaurace? No přeci na Balkán! Ale hodně daleko. Tam, kam zatím ještě nejezdí mnoho lidí. Kde je ještě divoká příroda, prázdné pláže, zajímavé památky, resturace jen pro místní, neznačené cesty a lidé, kteří mají radost, že vidí cizince.
Existují ještě v Evropě taková místa? Věříme, že ještě ano. Půjčujeme malý “kemper” a vyrážíme do Albánie. Všichni. I se psem Robinem.

Země orlů, Škipetarů a neobvyklých zážitků – tak zní klišé a titulky článků, které lze najít na internetu a v cestovatelských časopisech. Škipetary potkáme určitě – tak se postaru označují obyvatelé Albánie. Orly snad taky uvidíme v horách. A neobvyklé zážitky? Nepochybně. Kromě únosů, vražd na potkání, krevní msty, odebírání orgánů, džihádistů a divokých krvelačných vlků a medvědů lze zažít setkání s divokou a panenskou přírodou, antickými památkami, průhlednými jezery a nádhernými prázdnými plážemi. A samozřejmě s pohostinnými lidmi, kteří ctí staré tradice, kdy host je opravdu pánem do domu, o kterého se musí dobře postarat a když je třeba, tak ho chránit i se zbraní v ruce…Ale dost romantických představ a na jihovýchod do reality!

Neobvyklé zážitky ale začínají již doma v Čechách… Po dvou měsících, kdy máme rezervovaný “kemper”, podepsanou smlouvu, složenou zálohu, zaplaceno půjčovné a poslední týden intenzivně komunikuji s půjčovnou a ladím detaily, mi náhle přistane mail s informací, že pronajímatel vrátí v den našeho odjezdu vůz, který se musí ještě celý vyčistit (jasně, za to si platím) a jestli není problém, když vůz dostanu o den později. Jasně, že to je problém! Jsme v Čechách, ješte se musíme hodně učit, aby to s půjčením auta proběhlo alespoň jako v Africe…



Porto



Výstava fotografií

Iran_pozvanka_web



Írán 2015 – fotogalerie



Bam

Bam

Bam

Bam po ničivém zemětřesení opět vstává z hromady hlíny…bude to ale ještě trvat hodně dlouho, aby se alespoň přiblížil původní kráse…
(fotografováno večer, těsně před uzavřením, kdy nás už hlídači vyháněli z areálu)



Teherán

Ráno jsme si ještě jednou v Kermánu zašli prohlédnout starý bazar. V 11. hodin nás Bahramí pozval s kamarádem někam na rozlučkový piknik. Před hotel přijel na čas, ale kamarád zůstal někde daleko před městem, takže z piknikování sešlo. Zašli jsme tedy na čaj a dali si ve vyhlášené “sendvičárně” dvojitý místní hamburger, abychom se posilnili před 15.hodinovou cestou vlakem do Teheránu.
image
Po pečlivé kontrole tajnou policií při vstupu na nádraží jsme konečně mohli nastoupit do vlaku a po druhé hodině odpolední vyrazit. Vlak nebyl nejrychlejší, cesta ale v lehátkovém kupé ubíhala a za oknem se měnila scenérie. Projížděli jsme poušti, kde nás dohnala bouřka a my viděli ohromné kaluže vody v písku.
Počítali jsme s nějakým obvyklým zpožděním, ale ve čtyři ráno mám sebrali deky a za půlhodinku jsme přijeli na teheránské nádraží. Zkusili jsme něco dospat na nádraží a kolem osmé jsme se vydali najít ubytování.
image
Rychle jsme metrem vyrazili do severního Teheránu, kde se začínají zvedat pohoří Álborz s nejvyšším vrcholem ve výšce téměř 4 000 metrů.

Teherán je rychle rostoucí megapole. Odhaduje se, že ze žije asi 15 milionů obyvatel a pokud růst bude takto pokračovat, zařadí se mezi pět největších měst na světě.
Teherán byl do 13. století malou vesnicí. V 16.století v safíjovském období bylo město opevněno hradbami a vystavělo se mnoho domů. Později zde byla vybudována královská rezidence a od 18.století se stal centrem země.

Do hor vede jedna z nejdelších lanovek na světě, která vyváží návštěvníky do pátého nejvýše položeného lyžařského střediska na světě.
I v těchto dnech byly v horách ještě zbytky sněhu. Vystoupali jsme na 3962 metrů vysoký vrchol Točal.
image
Tím jsme během 48.hodin změnili nadmořskou výšku o 3500 metrů a teplotu o 40 stupňů Celsia v porovnání s Kalucem v poušti Lút (!).
image

K večeru jsme brouzdali Darbanem, což je oblíbená část prestižní čtvrti na úpatí Álborzu. K večeru zde proudí davy mladých, zlaté mládeže, celých rodin i starších párů, aby poseděli v některé z čajoven umístěných třeba přímo na horské říčce, dali si něco dobrého k večeři v jedné z mnoha restaurací na úbočí prudce se zvedájících se kopců nebo vyrazili dál do hor, třeba až na vrchol Točalu.
Teprve z těchto míst je vidět, jak je Teherán přikrytý pod pokličkou smogu i díky miliónu aut, která tečou v několika pruzích městem jako řeka. Vlastně vidět téměř není…

My jsme si dali vodní dýmku v příjemné čajovně, abychom zrelaxovali po náročném dni.
image

Dokonalou tečkou prvního teheránského dne byl objev skvělé jídelny, kde jsme konečně mohli ochutnat něco z pestřejší íránské kuchyně. A taky jsme se nechutně pře..
jedli.

image
Další den jsme zašli na místní páteční trh. Takový teheránský megablešák v několika patrech parkovacího domů. Zde by se dalo asi sehnat vše, nač si člověk vzpomene.

Po zastávce v typické “šíšárně” jsme navštívili image
Národní muzeum, kde jsou exponáty předislámské doby. Tedy i mnoho objevů z období Perské říše a jednoho z nejkrásnějších měst té doby – Persepole.
image

Zastavili jsme se u bývalé americké ambasády, kde se v době islámské revoluce odehrávaly významné události. Část z nich napínavě popisuje film Argo. Ten je tu ovšem zakázaný… Zdi bývalého velvyslanectví dodnes zdobí protiamerické a protiizraelské nápisy. Neodolali jsme a chvíli si je fotili, ale brzy jsme pro jistotu místo raději opustili. Budova totiž sloužila dlouhou dobu jako výcvikové středisko islámských gard…
image
image

Den byl náročný i proto, že bylo pod mrakem a neskutečné dusno v kombinaci se smogem. Navíc byl pátek, tedy den pracovního klidu, kdy je převážně zavřeno. Byli jsme tedy rádi, když jsme se v podvečer doploužili do hotelu a mohli si odpočinout.

Poslední den jsme naplánovali návštěvu Golestánského paláce, který je silně inspirován sídly evropských panovníků.
image
Ve velkém audienčním sále probíhaly důležité události posledních 100 let šáhovského Íránu, včetně korunovací Qádžárovských šáhů. Výzdoba sálů je uchvacující.

Obraz tohoto období mám doplnila návštěva Národní pokladnice v Centrální íránské bance. V ohromném podzemním trezoru jsou vystaveny korunovační klenoty, šperky a předměty neuvěřitelné hodnoty této éry. Chcete vidět největší drahokamy? Černé diamanty? Žluté diamanty? Největší nerozřezaný diamant na světě vážící 182 karátů? Hromady rubínů, smaragdů? Poklady jako z Pohádek 1000 + 1 noci. Nebo z Alibaby a 40 loupežníků..

Nemohli jsme vynechat návštěvu bazaru. 15 kilometrů uliček obchodů města ve městě. Davy lidí, proud všemožného zboží…nákupní šílenství. Ale trochu jiné, než v našich “bazarech” nastojato – nákupních centrech.
image

Z posledních sil a peněz jsme nakoupili dárky a z úplně posledních peněz zaplatili jedno grilované kuřátko, o které jsme se všichni podělili.
Ležíme v hotelovém pokoji a za pár hodin nás odveze taxi na letiště a bude definitivní konec dalšího putování po zajímavé zemi s přátelským lidmi…



Bam

Bam je důležitým milníkem na naší cestě. Jednak se z tohoto místa budeme už jenom vracet zpět a druhak vidět opět Bam a jak se změnil od poslední návštěvy Čepana a Míry. To byl vlastně jejich primární impuls k plánu cesty do Íránu.
Bam totiž navštívili společně v roce 2001, tedy dva roky před ničivým zemětřesením, které tento skvost proměnilo v hromadu hlíny a o kterém se tenkrát tolik psalo.

image

Bam byla mohutná pevnost s městem, která představovala důležitou zastávkou na trase z Indie do Evropy a v 12.- 15.století zde žilo více jak 10 tisíc obyvatel. V 19.století se ale téměř vylidniloa a až v historicky nedávné době probíhala postupná rekonstrukce, která z pevnosti a starého města udělala unikát. Po zemětřesení začala znovu obnova, ale i když je řada částí opravena, do původní podoby se tato památka zřejmě již nikdy nevrátí. Je to ohromná škoda pro celé historické dědictví…

image

Já jsem ale neměl srovnání, jako Míra s Michalem, tak jsem mohl vnímat za soumraku a potom brzy ráno po úsvitu výjimečnost tohoto místa.
Bam leží na trase Zahedán – Pákistán, kde se často překračují hranice z nebo do Pákistánu. To je právě to místo kousek za hranicemi na pákistánské straně, kde byly před dvěma lety uneseny dvě české dívky. Případ se šťastným koncem, o kterém se tolik psalo a mluvilo. Nebyla to taková nerozvážnost, jak ji mimo dalších označil i hradní opilec, který všechno ví nejlépe. Je to trasa, po které se pohybují desítky turistů, a to i na kole nebo motocyklu. Tohle byl spíše případ shody náhod a nějakého “vytipování”. Naštěstí všechno dobře dopadlo.

Před polednem jsme nasedli do “kolektivního” taxi a přejeli jsme úmorných 200 km zpět do Kermánu. Ve 14 hodin na nás před hotelem čekal Bahramí a odjeli jsme severovýchodním směrem. Náhorní plošina je ze severu i jihu obklopena horami. Vystoupali jsme do sedla ve výšce 2600 metrů a potom jsme rychle klesali na druhou stranu hor nejdříve do 600 metrů a potom ještě o dalších 200 metrů níž do pouště Lút.

image

Je to nejteplejší místo na planetě. Naměřená rekordní teplota v létě je přes 70 stupňů(!). Tolik tam naštěstí nebylo, ale úplně stačilo odpoledních 50…

image

Bahramí říkal, že to tam je “very danger”. Mysleli jsme, že jako teplotou, ale vedou tam hlavní pašerácké trasy opia z Afghánistánu do Evropy. Museli jsme se dvakrát zapsat na policejní stanici. Když jsme míjeli odtahový vůz, který vezl roztřílený taxík, Bahramí ještě více znervózněl…Pašeráci z Al Kaidy a ISIS jsou skvěle vyzbrojeni a vojáci, kteří proti nim bojují, to nemají rozhodně jednoduché.
My jsme ale nenavštívili toto místo, abychom si užili vedro nebo vyhlíželi pašeráky, ale chtěli jsme vidět Kaluc. Oblast v poušti s úchvatnými útvary připomínající pevnosti či hrady.

image

Nízké slunce a prodlužující se stíny zvláštních obrovských útvaru s otupujícím vedrem a potenciálním nebezpečím vytvářely až neskutečný prostor mimo reálný čas…

image

Chodili jsme v jiném světě a fotili scenerie jak smyslu

image

zbavení do chvíle, než se foťáky rozpálily tak, že nešly udržet nebo hlásily, že byla dosažena kritická hodnota vnitřní teploty…pak se v dálce objevilo auto a zastavilo. Pozorují nás dalekohledem..?.. nebo to je odlesk zaměřovače..? Bahramí chtěl už co nejrychleji odjet. Rozjel auto do vysoké rychlosti a když jsme je míjeli, tak jsme zahlédli fotoaparáty stejně uchvácených turistů…tentokrát to dobře dopadlo.
Ještě vystoupat 2 tisíce metrů, sjet rychle dolů, až mi v uších praská jako při potápění a potom se nechat dovézt do restaurace, kde jsme si dali speciální kebab s rýží :-). Dnes jsme si ho opravdu zasloužili…



Kermán

Odpoledne jsme dorazili do Kermánu. I když leží více jak 1700 nad mořem, bylo pěkné vedro.
Kermán je hlavním městech stejnojmenné provincie. Významné je rovněž pěstováním pistáciií. Ostatně íránské pistacie jsou vyhlašené a jsou důležitým vývoznim artiklem. K nám se však tyto kvalitní a dobré nedostanou.
Město bylo založené už ve 3.st.n.l. na trase z Indie do důležitých míst Persie.
Prošli jsme si starý bazar, který má různě staré části. Hnáni hladem jsme hledali nějakou restauraci. Po dlouhém chození jsme zapadli do té nejlepší podle Lonely Planet. Byl to běs a byla pouze nejdražší… Ono to obecně není žádná gurmánská cesta. V Íránu je řada “sendvičáren”, kde se dá rychle a levně najíst, ale dobré restaurace jsou většinou mimo hlavní ulice a jídla jsou trochu jednotvárná. I dobrý kebab s rýží se dříve nebo později přejí… Pestrost íránské kuchyně se dá poznat, až když vás někdo pozve domů na večeři. Nevím, jestli si nás někdo vezme k sobě domů…
Druhý den jsme si vzali “kolektivní” taxi do Bamu. Sdílené taxi je rozšířený a výhodný způsob přepravy ve velké části světa. U nás zatím ne. Co je ale stejné všude, je taxikářská mafie. Včetně určité společné fyziognomie.
Nakonec jsme se dohodli s postarším řidičem z téměř konce dlouhé fronty taxíků. A Bahramí, původním povoláním učitel, jehož syn studuje v Berlíně film, nás provázel i po návratu z Bamu.
Po cestě do Bamu je řada zajímavých “odboček.
35 kilometrů za Kermánem leží v oáze malé městečko Mahán s poutní hrobkou básníka a mudrce Nematolláha Valího. Minarety mešity jsou považovány za jedny z nejkrásnějších v Íránu.

image
image

image

Nedaleko směrem do hor jsou další perské Princovy zahrady.

image

Podle nás jedny z nejhezčích, které jsme navštívili. Asi i proto, že jsou kaskádové, teče zde velké množství vody a kvetoucí rostliny a keře vydávají omamnou vůní. Poležení s čajem a vodní dýmkou pohodu místa ještě zvýraznily…

image

Za zahradou pokračuje cesta dal do hor, kde se tyčí 4400 metrů vysoká hora Hezar.
My jsme ale pokračovali dál směrem na Bam s odbočkou do města Rayen se stejnojmennou pevností. I když není tak rozsáhlá jako v Bamu, je mimořádně zachovaná a opravená. Dlouho jsme se tam zdrželi prolézáním labyrintem uliček, domů a místnosti a lezením po hradbách a střechách.

image

image

V podvečer jsme dorazili do přátelského Akbar Guesthausu a ještě před soumrakem jsme se šli podívat na hliněné město s citadelou. Tedy na to, co z něho zůstalo.

image

image

Dlouhý den jsme zakončili v příjemné restauraci, kam nás zavezl její majitel.



Meymand

Dlouhou cestu do Kermánu jsme si zpestřili odbočkou do hor, kde před více jak 1500 lety (přesná doba není známa, pravděpodobně mnohem dříve) nomádští pastevci vydlabali a vysekali příbytky v kopcích.
image
Meymand připomíná “hobitín”, jen není tak zelený a je obydlený čtyři měsíce v roce. Po zbytek roku jsou obyvatelé příbytků výše v horách, kde pasou stáda ovcí a koz, obdělávají políčka a starají se o sady. Zůstávají zde jen starší ženy a děti.
V “hobitíně” měli i školu a lázně, nezbytný byl chrám.
Před 15.lety začal podrobnější průzkum této lokality. Vybudovalo se ubytování pro turisty a muzeum. V jedné příjemně zařízené “noře” místního guesthousu jsme strávili i my jednu noc. A protože to bylo dosti vysoko v horách, po předchozím vedru velmi příjemnou.
image

S místním průvodcem a správcem muzea v jedné osobě jsme si prohlédli místní zajímavosti a podvečer jsme trávili potulováním po místě a focením lidí a děti, kteří zde v tuto dobu přebývali. S Mírou nás pozvali do jednoho příbytkyu na čaj. Trochu jsme měli strach, že vyzkoušíme odolnost našich střev skrze nějakou čajovou specialitu s kozím nebo ovčím mlékem, ale nakonec to byl “jen” dobrý čaj.
image

Večeři jsme měli v domečku místní stařenky, i když by se pro takové označení mohla urazit. Zkoušeli jsme si tipnout, kolik jí může být let, ale rozmezí bylo 40 – 70. Nutno připomenout, že se jí z sedě na zemi a i když si stěžovala na bolest kolene, rozhodně z nás byla v této poloze nejpohyblivější.
Cestou z večeře jsme si všimli nádherné noční oblohy. V “hobitíně” se žije prostě, ale asi šťastně…
image