Několika hodinová cesta do Jazdu pohodlným dálkovým autobusem příjemně uběhla.
Město leží mezi dvěma největšími pouštěmi Íránu. Přesto se zde dá relativně dobře přežívat, a to i díky nadmořské výšce nad 1200 metrů. Vodu přivádí z hor velmi starý systém podzemních tunelů zvaných qanáty, které jsou dlouhé desítky kilometrů. V celém Íránu byla vybudována a udržovaná tato síť kanálů, které byly kopány ručně tak, aby voda ze studní vyhloubených v horách netekla příliš rychle, ale i mírný spád zaručil, že dotekla do vzdálených míst. Je neuvěřitelné, co dokázalo lidstvo zbudovat v dávných dobách, aby nejen přežilo, ale dobře žilo i v místech, která by normálně k žití nebyla.

Staré hliněné město je plné větrných věží, které přivádí vzduch ke studené tekoucí vodě ve sklepích domů, kde se ochlazuje a cirkuluje domem. Skvělá klimatizace, která nepotřebuje žádnou elektrickou energii.
Stará část je z velké části opuštěná, protože lidé dali přednost modernějšímu způsobu bydlení. Je zde ale opravena řada památek a některé tradiční domy slouží jako hotely.

Navštívili jsme ukázku zhurghane – íránského národního sportu, který je sestavou různých posilovacích cviků, cvičení s kužely, ovšem řádně velkými a těžkými. Vše v rytmu bubnů a občasného zpěvu. Cvičenci nejsou rozhodně žádní drobečkové, ale pěkné “vazby”. Jejich “náčelníkovi” bylo odhadem tak 70, ale formu mu může závidět leckterý mladík. Nepochybně je zde základ k oblíbenému zápasu, ve kterém Íránci vynikají i v mezinárodních soutěžích. I z těchto krátkých ukázek je patrná tradice, která se předává staletí a nepochybně se předávat dál bude.

Město bylo centrem státního náboženství staré Persie – zoroastrizmu. Žije zde asi 30 tisíc jeho stoupenců z celkového počtu 150 – 160 tisíc. Malá část jich žije i v horské vesnici Ábijane, kterou jsme navštívili před několika dny po cestě do Esfahánu.
Zoroastrovci jsou následovníci Zarathuštry, který žil 550, ale možná i 1 400 let př.n.l. Svatou knihou je Avesta. Svět je podle tohoto učení postaven na protikladech a konfliktu dobra a zla, pravdy a lži. Hlásá vítězství dobra a vyznává jako jedno z prvních víru v jediného všemohoucí Boha. Uctívají tři živly – vodu, půdu a oheň. Oheň nesmí být znečištěn stejně jako půda. Proto své mrtvé ani nespaluji a ani nepohřbívají do země. Pohřbívají je na tzv. Věžích mlčení, kde položí nahé tělo a maso nechají supům, zatímco duše odchází po slunečních paprscích nahoru.
Navštívili jsme zoroastrovský chrám, kde hoří posvátný oheň zažehnutý v roce 470 n.l.

Celodenní pěší putování po zajímavostech starého města jsme zakončili “poležením” u tradičního čaje v další klidné perské zahradě. Tento večer asi ještě dobro a pravda nezvítězily, ale u nás nepochybně zavládl klid a pohoda 🙂

V noci to ale bylo horší – tam v hotelu v tradičním domě nad Michalem a Zdeňkem zvítězily štěnice… Mě s Mírou ochránil snad samotný Zarathuštra…

Místo v poušti bylo romantické, probuzení už méně. Jako každou cestu mě o tentokrát poštípal nějaký hmyz. Podle štípanců dokonce dva druhy, ale štěnice to tentokrát nebyly…

Komplex perských zahrad je zapsán na seznamu UNESCO. Bágh-e Fin postavené Šáhem Abbásem k němu rovněž patří. Je to nádherný pavilón se zahradou, bazény a vodotrysky, kde se dá příjemně trávit čas i v tom největším vedru.

Cestou z Kášánu do Esfahánu jsme se zastavili v horské vesnici Ábijáne, která je vybudována z červené hlíny na svazích hor. Vesnice byla téměř opuštěná, ale zájem turistů ji postupně vrací život. Malebnost domů a uliček trochu kazí použité hliníkové fólie na opravy plochých střech… Část obyvatel hovoří starým partským jazykem. Fotogenické jsou pestrobarevné ženské kroje.
Návštěva prosté čajovny ve stínu stromů mám zpříjemnila toulání po vesnici.

V podvečer jsme dorazili do Esfahánu, jednoho z nejhezčích íránských měst, které Peršané nazývají polovinou světa. Založil ho Abbás I. jako mnoho dalších významných míst. Zmínky o městě se objevují ale už ve 2.st.n.l. Město dobyli Arabové, ale nejhrůznější osud zažilo po obsazení Timurem (a jeho mongolskou partou), kdy zde nechal sestavit pyramidu ze 70 tisíc lebek zabitých obyvatel.
Město se nejvíce rozvíjelo za vlády Abbáse I., ale po jeho smrti a dobytí Afghánci upadalo.
Současně město je plné zeleně a vzrostlých stromů, které poskytují příjemný stín.
Esfahán je plný úžasných staveb. V centru je jedno z největších náměstí na světě pojmenované po Emánovi Chomejním se stejnojmennou mešitou. Přišli jsme sem za soumraku, kdy se náměstí mění. Zaplní se lidmi, kteří posedávají na trávě nebo korzují. Vodotrysky stříkají a barevná světla dodávají jedinečnou atmosféru.

Samotná mešita je neuvěřitelně rozlehlá a krásně zdobená modře malovaným dlaždicemi.

Zajímavá je i nízká kopule mešity šejcha Loftolláha, které chybějí minarety. Vlastní modlitební sál je rovněž nádherně zdobený.

Od náměstí se vinou labyrinty starého bazaru, opět jednoho z největších v Íránu. V tomto “nákupním centru” seženete snad všechno…

Nejstarší je Páteční mešita s částí vystavenou už v 11.století.
Velmi příjemná je procházka podél řeky, kterou přetínají zajímavé mosty. Ty slouží jako oblíbená místa pro krátkou zastávku obyvatel, posezení a popovídání. Nutno napsat, že i my jsme se stali často objektem zájmu místních. Pokud neumí anglicky, stačilo jim alespoň “where are you from?”, aby alespoň krátce mohli navázat kontakt. Nebo úsměv či zamávání, aby alespoň krátce projevili zájem. Požádáte li například o oheň, věnují vám rovnou zapalovač. S takovou vstřícnosti se člověk setká málokde…
Za zmínku stojí i reakce dívek a mladých žen, kterým ležérně přehozený šátek, výrazné oči a takřka povinné sluneční brýle dodávají zvláštní půvab. V muslimském světě jsme se zpočátku ostýchali pohledět ženám do očí, ale zjistili jsme, že to pro ně není žádný problém. Ba co víc, přišlo mi, že pohled do očí samy vyhledávají. A k němu přidají milý úsměv…i sluneční brýle zvednou 🙂 A s focením rovněž žádný problém nemají…zvlášť ty atraktivní.

V podvečer jsme se přidali k oblíbené činnosti Íránců – piknikování. My jsme sice nic k jídlu neměli, ale v parku u řeky na trávníku jsme si v klidu vykouřily vodní dýmku a společně s ostatními pozorovali místní “cvrkot”. Esfahán je opravdu tou lepší půlkou světa…

Let do Dubaje proběhl klidně a standardně – část na letišti ztracených a dezorientovaných členů výpravy může mluvit o štěstí, že spoj odlétal až ráno, takže bylo dost času na to, abychom se všichni před odletem zase sešli. Já jsem nechápal, co se přihodilo v letadle za tu chvíli, kdy jsem si na pár  minut zdřímnul a kde se tam vzalo najednou tolik prázdných lahviček…

Letištní formality proběhly rychle, výměnili jsme peníze, dostali jsme za ně svazky místních Rialů a odjeli do Qomu.

Qom je největším poutním místem v Íránu. Je zároveň i centrem šíitské teologické výuky.
V místě hrobky Fátemeh, sestry Emána Rezy, která zemřela v 9.století, byl později vystavěn komplex mešit. Nad hrobkou byla zbudována zlatá kopule, která vytváří dominantu komplexu.
Studoval a působil zde velký Ajattoláh Chomejní, duchovní vůdce íránské revoluce.

Město je tedy velmi nábožensky konzervativní.
Ideální místo pro první vstup do této oblasti a vytvoření základní představy o fungování íránské společnosti. A podle očekávání to není žádné drama ani na tomto místě. Ženy samozřejmě musí na veřejnosti chodit zahalené, ale vidíme hodně, především mladších žen, které nosí “odvážnější” kratší variantu. Ženy na ulicích potkáme i večer. Mnohé jsou dokonce bez mužského doprovodu. Neslyšíme ani tolik typické modlitby muezínů.
Írán je totiž jako jeden z mála muslimských zemí výrazně většinově šíitský. I to bude příčinou uvolněnější atmosféry než země sunitské. To je pohled poněkud zjednodušený. Asi jako výklad, ze tyto větve islámu se liší v počtu a uznávání imánů následovníků proroka Mohameda. Zatímco šíitové jich mají 12, sunité 4, ale 3 neuznávají. To není jediný rozdíl, který se projevuje například i v rituálech. Je to rozpor, který je na pozadí politických i vojenských konfliktů v této části světa mezi státy i uvnitř nich. Pro nás je obtížné se v těchto konfliktech zorientovat, ale kdo má dnes kromě historiků jasno například v konfliktech mezi katolíky a protestanty u nás v Evropě.
Napříč ještě může působit i etnický faktor. V Íránu je více jak polovina obyvatelstva perského původu. Arabů je pouze o něco více než 2%. Označit Peršana za Araba nebo si objednat arabskou kávu je zde hodně citlivá záležitost…

Íránci jsou i vůči “nevěřícím” cizincům vstřícní a přátelští. Jako v málokteré zemi. Alespoň podle toho, co zažíváme. Úsměv, pozdrav, snaha o konverzaci, pokud jim to jazyková výbava dovolí, pozvání na čaj a radost z toho, že je všechny nepovažujeme za teroristy a že jsme navštívili jejich zemi.
Jen na to vedro si budu muset zvyknout… A bude hůř, protože pojedeme stále na jih.

“Seš blázen, co tam budeš dělat?” “Dám ti k vánocům oranžovou kombinézu.” ” Irán je úžasný. A lidi jsou fajn. A měl jsem tam pocit normálního a bezpečného prostředí” “Tu cestu ti docela závidím”
Takové rozporuplné byly reakce kamarádů a známých, když jsem jim sdělil, že jedu do Íránu. Stejně rozporuplné, jako je dnešní svět a vnímaní muslimů. Jaká bude cesta do území bývalé mocné Perské říše? Věřím, že převáží výrazně ty kladné názory. Proto tam i jedu.
Můžete sledovat, jestli je tato část světa nepřátelská nebo úžasná. A to z pohledu cestovatele s baťohem na zádech z Česka. Já a tři kamarádi za pár hodin vyrážíme…