Herát je oázové město a je třetí největší v Afghánistánu. Má asi 600 tisíc obyvatel. Slouží jako hlavní město provincie Herát, která se nachází jižně od pohoří Paropamisus (Selseleh-ye Safēd Kōh) v úrodném údolí řeky Hari v západní části země.
Herát má bohatou historii a je známý svými historickými památkami. Má také strategický význam díky silnicím spojujícím město s Íránem a Turkmenistánem. Město má i mezinárodní letiště.
V roce 2021 bylo oznámeno, že Herát bude zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Bohužel v srpnu 2021 bylo město obsazeno bojovníky Tálibánu v rámci jejich letní ofenzívy….
Abu Ismail Abdullah al-Harawi al-Ansari nebo Abdullah Ansari z Heratu (1006–1088) (persky: Khawaja Abdullah Ansari) také známý jako Pir-i Herat (Pir Herat) „mudrc z Heratu“, byl súfijský světec, který žil v Herátu. Ansari byl komentátorem Koránu, učencem hanbalijské myšlenkové školy (madhhab), tradicionalistou, polemizátorem a duchovním mistrem, známým svým řečnickým a poetickým talentem v arabštině a perštině.
Jeho hrobka je místem úcty a pietního vzpomínání na jeho duchovní odkaz.
_____________________________________________________________________________________________________________
Hodně jsme chtěli vidět minaret Jam zapsaný na seznam UNESCO. Cesta po zemi z Kábulu by ale zabrala 2-3 dny, z Herátu den cesty tam a den zpět, což nebylo reálné. Využili jsme tedy služeb jedné ze dvou afghánských leteckých společností s již notně zastaralým letadlovým parkem a po hodině a čtvrt přistáli na letišti ve třetím největším afghánském městě.
Herát leží na trase staré hedvábné stezky nedaleko íránských hranic. V období timurovské říše byl významným centrem. Páteční mešita Jama Masjid je rozlehlá, nádherně zdobená stavba, která je architektonickým stylem podobná jiným mešitám na území Íránu. Byli jsme rádi, že náš kamarád přesvědčil talibanského strážce a ten nám umožnil vstup do vnitřního nádvoří pokrytého dlažbou z bílého mramoru. Některé minarety jsou skryté pod lešením a opravuje se tu také modrá mozaiková výzdoba. Na ní se využívá modrý lapis lazulí, typický afghánský polodrahokam, jehož největším nalezištěm je provincie Badachšán.
V blízkosti Páteční mešity začíná spleť uliček starého bazaru. Ten původní hliněný a zastřešený se dochoval jen velmi málo. Protože Herát byl oázové město, nocovaly zde karavany. Jeden zachovalý karavanseráj jsme objevili. Umožnili nám ho prozkoumat a jeden stařík nám dokonce odemkl dveře jimiž jsme se dostali na střechu s typickými polokopulemi, jak je znám z Íránu.
______________________________________________________________________________________________________________
Dnešní přelet do Herátu se obešel bez větších komplikací. Na letišti je několik kontrol, velký kus cesty musíte hezky po svých. Žádné takové, že vás taxi doveze až před letištní halu! Jediné co nám sebrali byl zapalovač a malá voda, sem to ještě nedošlo, že může vzít na palubu letadla . Státní letecká společnost Ariana nás mile překvapila, stejně jako letištní talibové na příletu, kteří uměli anglicky. Opět vyplňování formulářů jako na víza, ale kluci si to vyplnili hezky sami. Sebrali nám kartičku z Kábulu a dali novou z Herátu. Bez téhle kartičky se nedá odletět, takže ji střežíme, jako oko v hlavě. Mimochodem, opět chtěli fotku, ale tu jsem už neměla ani já. S takovým počtem fotek jsme nepočítali, takže jsme si nechali pro jistotu udělat nové. Ne všichni musí být příjemní a milí jako ti dnešní kluci. Nad fotkou mávli rukou a popřáli příjemný pobyt. Centrum města je z letiště poměrně daleko, jeli jsme taxíkem víc než půl hodiny. Na hotelu jsme dostali konev zeleného čaje a vyrazili směr Páteční mešita (Jama Masjid). Nebylo úplně jednoduché dostat se dovnitř, ale náš kamarád ukecá i mrtvého. Velmi pomohlo i to, že chodíme oblečeni tradičně a považují nás za muslimy z ciziny . Do této mešity jinak ženy vůbec nepouští.
Páteční mešita je unikátní a nádherná stavba, která prošla mnoha rekonstrukcemi a její historie sahá až do starověku. Momentálně je i nyní několik minaretů pod lešením. Mešita byla postavena v 12. století, ale dokončení prací proběhlo až o tři sta let později. Ghórovci pravděpodobně iniciovali její vznik, ale dokončili ji Timurovci. Její architektura kombinuje prvky perské, islámské a středověké kultury. Páteční mešita je známá svou nádhernou modrou barvou. Za tu vděčí lazuritu, což je vzácný polodrahokam, který je používán jako pigment v malbě a také pro dekorativní účely.
Mešita má impozantní minarety, které jsou viditelné z dálky. Její střecha je pokryta modrými keramickými dlaždicemi. Uvnitř najdeme prostornou modlitební síň s nádhernými ornamenty a koberci. Jama Masjid slouží jako kongregační mešita pro páteční bohoslužby a kázání.
Je to důležité kulturní a náboženské centrum a je nejen architektonickým skvostem, ale také důležitou součástí historie a kultury Afghánistánu. Její modrá barva a impozantní vzhled ji činí jedinečnou a nezapomenutelnou.
Druhý den v Herátu….
Po snídan
i jsme si před hotelem vzali rikšu a vyrazili na Citadelu Herát, známou též jako Alexandrova citadela nebo jako Qala Iktyaruddin. Nachází se v centru města a pochází z roku 330 př. n. l., kdy Alexandr Veliký se svou armádou dorazil po bitvě u Gaugamely na území dnešního Afghánistánu.
Je to skutečně impozantní pevnost, která sloužila jak k obraně, tak i jako sídlo vládců. Byla mnohokrát poničena a zase obnovena, poslední velká rekonstrukce proběhla v roce 2012.
Vzhledem k tomu, že mladý muž vlastnící kiršu věděl, že existuje Česko a Slovensko, ponechali jsme si ho celý den. Moc milý kluk, 22 let, vzdělaný, který studoval žurnalistiku, než mu to talibi zatrhli. Byl s námi až do večera, pozvali jsme ho na oběd i na večeři a on nám dělal skvělého průvodce. I díky němu jsme stihli všechno, co jsme chtěli a také něco navíc.
Ještě jsem nezmínila, jak je to se vstupným. Místní neplatí nic, my 500 afgani (asi 175 Kč, vstupy tedy výrazně levnější, než v Iráku, kde to je kolem 400 Kč za každý vstup). U vchodu jsme se museli prokázat naším „kouzelným papírkem“, co dveře „odmyká“, ani pas nechtěli a bylo to.
Naší další zastávkou byl historický komplex Musalla, také známý jako Musallah nebo Musalla Gawhar Shad. Tady jsme si ověřili, jak důležité je mít povolení ke vstupu, vystavené talibánským ministerstvem kultury. Pasy nechtěl nikdo, ale kouzelný papírek každý. Nějací další cizinci se rovněž domáhali vstupu, ale měli bez povolení smůlu. My naopak dostali bezplatně průvodce, který nám vše odemkl a podal odborný výklad. Trochu zarážející byl fakt, že si při vstupu do svatyně královny Gawhar Shad zapálil…
Musalla je bývalý islámský náboženský komplex, který zahrnuje mešitu, hrobky, několik obrovitých minaretů a další budovy a představuje příklady Timúrovské architektury. Většina komplexu z 15. století je dnes pobořená a budovy, které stojí, potřebují obnovu, zejména pak minarety. Mezi zbytky komplexu patří pět Musallských minaretů, mauzoleum Mir Ali Sher Navai, mauzoleum Gawhar Shad a zříceniny velké mešity a madrasy. Stavba komplexu začala v roce 1417 pod vedením královny Gawhar Shad, manželky Timúrovského vládce Shah Rukha, a skončila na konci 15. století výstavbou madrasy Sultána Husajna Bayqary. Komplex byl vážně poškozen v roce 1885 během incidentu v Panjdehu, kdy britští vojáci a afghánský emír zničili většinu budov komplexu. V důsledku zemětřesení a válek se čtyři minarety zřítily během 20. století. Na minaretech jsou zbytky mozaiky, některé minarety jsou silně nakloněné. Pokud je rychle neopraví, tak asi nebude mít jejich životnost dlouhého trvání. Jeden už je teď pod lešením, tak snad stihnou opravit všechny. Nádherná je hrobka královny Gawharshad. Malby uvnitř rovněž zaslouží zrestaurovat stejně tak mozaiky zvenku. Park kolem je krásný, ale málo udržovaný. Snad jednou…
Náš milý „rikša“ nás odvezl bezpečně k hrobce Chódže Abduláha Ansárího, která je jednou z významných památek v Herátu. Tady to nevypadalo se vstupem vůbec dobře. Nejdřív nám talib u vstupu řekl, že probíhá „ženský den“ a můžou dovnitř jen ženy. Pak řekl, že odpoledne můžeme jít dovnitř všichni, ale nakonec, že můžeme jít hned, ovšem nesmíme fotit ženy. To se týkalo hlavně Libora, který má jako jediný skutečný foťák. Takže nás nakonec doprovázel mladý a milý talib, dovolil místním, aby se s námi fotili, my si zase, samozřejmě se svolením, fotili je a dokonce i jeho. Jinak není od věci mít po kapsách nějaké dovozové cukrovinky . Talibové (a nejen oni) rádi mlsají. 
Od hrobky Chódže Abduláha Ansárího jsme zajeli na „bam“ – střechu Herátu, neboli vyhlídku. Před stoupáním jsme projížděli kolem dalších talibských hlídek. Opět kontroly našeho kouzelného papírku a příslib, že až se budeme vracet, tak se s nimi musíme vyfotit. Obecně jsou tu lidé velice milí a přátelští, včetně těch talibských kluků .
Vyhlídka by bývala byla pěkná, kdyby nad městem neležel smog. Zapomněla jsem zmínit, že Herát je městem rikš, motorek a částečně i kol. Ta ovšem nevypouští kvanta smradlavého dýmu, jako první dva jmenované dopravní prostředky. Z vyhlídky jsme zajeli na báječný oběd, jehněčí je tu ještě lepší, než v severním Iráku a je téměř za hubičku. Následovala návštěva starého bazaru. Původní hliněné a vypouklé a oblé střechy se dochovaly jen málokde, ale měli jsme štěstí, že náš šikovný rikša přesně věděl, kam nás odvést. Znovu se pak na nás štěstí usmálo, a to když jsme ve vnitrobloku narazili na ochotné kluky, kteří nás pustili do karavanseráje. Navíc ještě zavolali i místního staříka, který měl potřebné klíče a ochotně nás pustil nás střechu bazaru. Na nádhernou střechu! Trochu jsme pak ještě brouzdali po bazaru, abychom si to zde opravdu řádně užili. Jako poslední zastávku jsme měli v plánu starý most Malan, zvaný také Pul-i-Malan, který se klene přes řeku Hari. Nachází se asi 12 kilometrů jižně od Herátu a byl postaven kolem roku 1110 našeho letopočtu. Most je obloukový, dlouhý 230 metrů a široký 8 metrů.
Pak nás čekala už jen skvělá večeře a spánek.
V Herátu jsme spali dvě noci v hotelu, který měl čtyři hvězdy. Dovnitř se vstupovalo přes těžké dveře a ozbrojenou hlídku, která nás pokaždé kontrolovala. Tedy, kdybych chtěla „něco“ pronést, tak nejspíš zcela bez problémů. Ženskou hlídku tam neměli a do mé pidi kabelky se ani jednou nepodívali. Z hotelu ven se odcházelo jinými dveřmi, pokaždé jste se ale nemohli zbavit pocitu, že opouštíte bankovní trezor. Personál tu byl milý, vstřícný, dokonce anglicky mluvící. Problémem byly ovšem hotelové postele! Něco tak tvrdého jsem ještě nezažila. Úplně jako když ležíte na betonové podlaze. Prý je to pro dobro hostí. No nevím, na druhou noc jsme si už každopádně vyžádali deky na podložení .
Naše letadlo mělo hodinu a čtyřicet minut zpoždění, což nám dokonce ráno zavolali, tak jsme ještě zašli na malé nákupy a na oběd do rybárny. A ne, ta fotka s rybami to není nejapný žertík, to je smutný fakt. Jak známo, zobrazování živých stvoření je totiž podle striktního výkladu islámu proti božímu zákonu. Tálibán to dovedl do extrému, takže tady to odnesly i ty namalované ryby. Mimochodem, jedna z prvních věcí, co talibánci udělali, když se dostali k moci byla, že všem figurínám v obchodech uřezali hlavy. Ale nemyslete si, najdou se i „odbojáři“, zejména mezi „rikšáky“ kteří si svoji živočišnou výzdobu vzít nedají. Zrovna dnes jsem viděla na jedné rikše dokonce velkou fotografii krásné ženy. Já teda jenom nechápu, proč po nás chtějí pořád ty fotky, no ne? Návrat do Kábulu proběhl tak hladce, až jsme zírali. Ani výměna kartiček a vyplňování formulářů tentokrát neproběhlo .
