Mazar-e Sharif je s půl miliónem obyvatel čtvrtým největším městem Afghánistánu. Nachází se v provincii Balkh. Region kolem Mazar-e-Sharif byl historicky součástí Velkého Chorásánu a ovládli ho dynastie Tahiridů, Saffaridů, Samanidů, Ghaznavidů, Ghuridů, Ilchanidů, Timuridů a Chánů z Buchary až do roku 1751, kdy se stal součástí Durranské říše (i když pod autonomními emíry). Mazar-e-Sharif je regionálním centrem severního Afghánistánu, nachází se v těsné blízkosti Uzbekistánu a Tádžikistánu. Je to nejníže položené velké město v zemi, jen pouhých 357 metrů nad mořem. Mazar-e Sharif byl ušetřen zkázy, která postihla ostatní velká města v zemi během sovětsko-afghánské války a občanské války a dlouho byl považován za jedno z nejbezpečnějších míst v zemi. Dne 14. srpna 2021, po stažení amerických vojáků, bylo město Mazar-e-Sharif dobyto bojovníky Talibanu.
Doposud jsme od našeho kamaráda a jeho přátel měli zajištěn bezpečný doprovod a bezproblémový přístup na místa, která jsme chtěli vidět. Ale nastal čas poznat zemi v poněkud syrovější podobě. Tou byla cesta do Mazar-i- Sharif na severu země přes tří tisícové sedlo Salong. S řidičem, který uměl asi tři slova anglicky a autem, které už na začátku štreky vypadalo jako vrak. Silnici přes samotné sedlo těžko nazvat silnicí – cesta plná výmolů, šutrů, bahna nebo prachu zabere 4 až 6 hodin, celkově těch 420 km 12 až 16 hodin. Odměnou je pocit, že jste překonali Hindu Kush. To se v minulosti nepodařilo Britům a Sověti zde dostávali často těžce na frak. Stačilo trefit první a poslední tank a stojící kolonu rozstřílet. Nám byly odměnou úžasné výhledy a jízda širokými zelenými údolími nebo úzkými soutěskami.
Ve městě je nádherná Modrá mešita s hrobkou Aliho, zetě proroka Muhammada. Pro nás bylo ale naprostým skvostem nedaleké město Balkh, známé jako Baktra, centrum staré říše Baktria. Až sem došel Alexandr Makedonský, který byl překvapen vyspělostí a stavbami této říše. Zde si vzal za ženu princeznu Roxanu. Místo je unikátní ukázkou helénistického obranného města. Takto dochovaná místa jsou pouze dvě na celém světě – zde a v Turmenistánu. Pozůstatky říše nacházíte na mnoha místech rozlehlé oblasti. Pokud bude klid, čekají na své objevení a bude to jistě unikát. My jsme se mohli zatím toulat po zbytcích vysokých hradeb. Nejspíš by stačilo začít tu kopat a jistě zde naleznete spoustu pokladů. Dokonce i na povrchu leží zdobené střepy keramiky.
Další nečekaný zážitek byl ještě před námi. Pevnost Quala Janghi vybudovaná ve 13 století, stále slouží jako opěrný opevněný bod Talibáncům, kteří o něj svedli bitvu se Sověty a později i s Američany. Nevěřili jsme, že ji uvidíme zevnitř, ale kouzelný permit a několik telefonátů způsobilo malý zázrak. Nejen, že jsme ji mohli projít po hradbách s talibanským vojákem jako průvodcem, ale ozbrojenci se nechali i vyfotit. Do válečné reality nás vrátil až moment, kdy jsme jim nabídli karamelky a museli jsme je pro jejich klid nejdříve s Janičkou ochutnat.
Tím jsme své štěstí vyčerpali. První problémy nastaly při vstupu do Modré mešity. Hodina čekání a vyjednávání, aby nás do areálu pustili. Nakonec to vyřešil po telefonu náš kamarád a nás to stálo výjimečné „vstupné“, jaké si žádá výjimečné místo. Druhý den cestou zpět jsme navštívili velmi staré, ještě předislámské místo nedaleko města Ajbak. Přestože to je nedaleko, jedná se o jinou provincii, kam jsme neměli povolení. A protože řidič byl pako a měl problém s orientací, nesmyslným manévrováním na nás upozornil strážce, takže nás to stálo čas a další peníze… Na check pointech prudiči, kteří nás připravovali o další čas, třeba tím, že řešili naše údajně propadlá víza, což zase trvalo další čas, aby posléze pochopili, že to tak ve skutečnosti vůbec není.
Řidič i dnes jako pako řídil a byla jen otázka času, než prorazí pneumatiku… „Auto“ se postupně dál rozpadalo. Naštěstí, opraven je po cestě víc než dost. Cesta zpět v oblacích prachu a černého kouře z výfuku nám trvala šílených 15 hodin… Na závěr se ukázalo, že šofér je šmejd, co z nás přes předchozí dohodu zkouší tahat další jen peníze. Pojali jsme podezření, že některé problémy po cestě sám generoval a peníze dál nepředával nebo se o ně dělil. Kamarád s ním ale tvrdě vyběhl. Ani se s námi nerozloučil, natož aby poděkoval. Prý to je dost typické pro určité etnikum, jehož název nechce ani vyslovit. I proto, že se tu nedrží slovo a porušují dohody, je prý v Afghánistánu takový bordel…
_________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
Když si chce někdo vyrazit z Kábulu do Mazar-i-Sharif, má dvě možnosti. Buď letět a ochudit se o překrásné scenérie a průjezd přes Hindúkuš a Salangský průsmyk, anebo si rozsekat zadek při minimálně 12 hodinové cestě autem. My zvolili druhou možnost…a stálo to za to.
Z centra hlavního města Kábulu do Mazar-i-Sharif je to sice pouhých 425 km, kdy navigace ukazuje čas 8,5 hodiny, to je ale jen opravdová utopie . Hodně záleží na počasí, ukázněnosti řidičů i stavu jejich aut . I my jsme zažili, ucpaný tunel v obou směrech. Salangský průsmyk, který se často zavírá kvůli sněhu nebo záplavám leží v nadmořské výšce 3 878 m n. m. Spojuje severní Afghánistán s Kábulem a následně i s jižním Afghánistánem a Pákistánem a má tak velký strategický význam. Nedaleko průsmyku pramení řeka Salang. V roce 1964 vybudoval Sovětský svaz pod průsmykem tunel. My měli štěstí, že i když den předtím sněžilo i pršelo, tunel rychle otevřeli. Po dešti nebyl žádný prach a nahoře nás pak přivítal čerstvý sníh. Větší kliku jsme mít nemohli.
Charakter hor i celé krajiny se cestou neustále měnil. Jedním slovem nádhera.
Po velmi dlouhé cestě do Mazar-i-Sharifu, kde jsme našli ubytování, jsme na druhý den ráno vyrazili nejdříve do Balkhu, také známého jako Bactra, vzdáleného asi 20 kilometrů od Mazar-e Šarífu. Jde o pozůstatky starobylého města, starého více než 5 000 let, zničeného Mongoly. Byl hlavním městem Baktrie a později i Řecko-baktrijského království. Měl mimořádný obchodní význam, protože ležel na hedvábné stezce. Předmětem starověkého obchodu bylo hlavně stříbro, tyrkys, lapis lazuli, hedvábí, sklo, velbloudí stáda…. Marco Polo popsal Balkh jako „šlechetné a velké město“. Nyní je Balkh malé městečko, z původního Balkhu zůstaly v současnosti hlavně ruiny, ale jsou zde k vidění i starověké hrobky, zbytky budov a další artefakty. V minulosti se zde nacházely také významné památky zoroastrismu i buddhismu.
Poblíž města Balkh, rovněž v oblasti Baktrie, leží krásná dochovalá pevnost, Qalai Jangi. Má to ale jeden háček, je zde posádka Talibanu, stejně jako v Kábulu na pevnosti Bala Hišar, kam je vstup striktně zakázán. Mysleli jsme, že se stejně jako v Kábulu, podíváme jen zvenku, ale náš kouzelný papírek a jeden telefonát na to správné místo…a byli jsme uvnitř. V pevnosti aleje dozrávajících moruší, ovocný sad a nespočet záhonů s růžemi i zeleninou. No, nežijou si tam Talibové špatně. Jeden z nich nám dělal průvodce a poctivě s námi obešel celou pevnost po hradbách. Jen škoda, že kompletně celé opevnění hyzdí žiletkový drát.
Hlídky na hradbách se chtěly fotit a všichni se chovaly více než přátelsky. Na konci prohlídky nám byla ještě ukázali poničenou mešitu a dům, kde zřejmě měli svoji centrálu a prý to zničili Američani. Taky tam mají vystavenou věž ze sovětského tanku. Velká část posádky si nás na závěr přišla omrknout.
Tím nejvýznamnějším, co můžete přímo v Mazar-e Sharif navštívit, je Modrá mešita známá též pod názvem Aliho hrobka. Sám název Mazar-e-Sharif totiž znamená “hrob svatého”, odkazuje tak na hrob Aliho, bratrance, zetě a společníka islámského proroka Muhammada. Do mešity jsme se chystali v podvečer, aby bylo pěkné světlo na focení. A poprvé jsme „narazili“. Zpočátku to vypadalo dobře, talib u vstupní kontroly nám kynul, jakože pohoda, jen nechá ověřit náš kouzelný papírek kdesi uvnitř – ale najednou nastal problém. Nejdřív, že prý vůbec nepouští ženy. To byla pravda jen částečně, od hlavního vchodu je opravdu vyhazovali nekompromisně všechny, ale jen o kousek dál několika vyvoleným odšoupli talibi mříž a pustili je. Bylo jich ale opravdu jen hodně málo. U hlavního vchodu se ženy hádaly, podle gestikulace bych řekla, že talibům nadávaly, ale nakonec jim to stejně nebylo nic moc platné. Musím říct, že některé byly pěkně bojovné. Naštvaně pak odcházely i s dětmi na rukou a manželem v závěsu. Pokud šlo o nás dva, málem jsme tam díky tomu nekonečnému čekání skoro vystáli důlek. Talibi totiž přišli s tím, že bychom měli mít ještě další kouzelný papírek, přímo z Mazaru. To byla samozřejmě blbost protože náš kouzelný papírek z talibského ministerstva kultury mělo vyšší váhu. Abych to zkrátila – 2.000 afgani jako „výpalné“ coby propustka stačilo. Mohli to teda říct rovnou, ne? Takže, do areálu Modré mešity nakonec pustili i mě, jen jsme ještě museli v kanceláři vyplnit takovou tu klasiku, kdo, co, odkud a tak dále…Rozhodně se tohle dlouhé čekání vyplatilo. Ovšem do vnitřních prostor mešity jsme samozřejmě ani tak vstoupit nesměli. Přes to fakt nejede vlak. Zlatej Irák . Jinak jsem tam byla skutečně jediná žena – ty místní, kterým se přece jen podařilo dostat se dovnitř přes ochranku, se buď někde zašily nebo možná jen areálem procházely…. Kdo ví.
Po návštěvě Modré mešity jsme hned brzy zrána vyrazili na náročnou cestu zpět do Kábulu. Už jsme věděli do čeho jdeme, ale netušili jsme, kolik komplikací nás ještě čeká a že se naše cestování protáhne na neskutečných patnáct hodin. Začalo to dobře. U města Aybak jsme si zajeli dva kilometry k Tacht-e Rostam, což je buddhistický klášter s jeskynními chrámy a nedalekou stupou. Komplex postavili ve 3. až 4. století n. l. v době, kdy byla tato oblast součástí kúšánsko-sásánovského království. Celý komplex je vytesán přímo do skály . Náhodně byl v jedné z těchto jeskyní objeven poklad ghaznavidských mincí. Po dobytí Afghánistánu muslimy ztratil klášter svůj původní význam. Stal se však součástí perské mytologie, konkrétně v příběhu o Rostamovi a Sohrábovi vytvořeném v 10. století. Ten je součástí perské epické básně Šáhnáma od básníka Ferdousího. Podle legendy Rostam údajně cestoval do království Samangan a zde se náhodně zamiloval do princezny Tahminy. Ta s ním otěhotní a později, když se Rostam vrací zpět do Íránu, mu v Tacht-e Rostam porodí syna Sohrába, jenž vyniká silou a vyspělostí.
Poté, co jsme si tuto fascinující stavbu prohlédli začaly první problémy. Náš řidič, kterého jsme měli naštěstí jen na cestu do Mazare a zpět, zrovna neoplýval orientačním smyslem, a tak se při odjezdu nesmyslně zamotal čímž upoutal pozornost malého, ale „veledůležitého“ chlápka patřícího nejspíš k nějaké správě. Začal obvyklý kolotoč a pruzení. Opět mimořádné „vstupné“ a další zbytečná ztráta času. Pak už následovaly jen opakované problémy s autem, jako výměna kola, oprava ráfku a pneumatiky, nutnost seřídit přívod plynu, atd. Naši přátelé na nás už netrpělivě čekali a abychom si po té útrpné cestě zlepšili náladu, vzali nás do historického kábulského hotelu Intercontinental na v místních končinách ne zrovna běžnou „lahůdku“. Na dobrou kávu… Tenhle nápoj se v Afghánistánu totiž prakticky vůbec nepije a tím pádem ji skoro nikde nenajdete. Jen mimochodem, je až s podivem, že vjezd do takového luxusního hotelu, jehož jsme byli hosty, podléhá větším kontrolám, než-li kupříkladu vstup do prostor samotného kábulského letiště.
